ČÁSLAV.

Karel Horký

ČÁSLAV.
V prostřed čáslavského parku, kde je nejživější korso, stojí vytesaná z žuly socha vojevůdce Žižky. Stojí tam už dlouho, dlouho, na památku zašlých časů; pevná ruka, jako z žuly, svírá v dlani těžký palcát, jedno oko hledí vzdorně ze spod husté, chmurné brvy, druhé převázáno páskou jak by tísnilo se v jamce... Hledí Žižka zdravým okem, pozoruje městské korso, [44] pozoruje české vojsko, lajtnanty a kadetíky, kteří svými šavličkami klepajíce hlučně o zem, sekají své „kystyhanty“, koketují se slečnami, salutují naškrobeně, protože je na nich všechno, od límce až k podvlékačkám, napiaté a naškrobené... Hledí Žižka vzdorným okem, tvrdě svírá těžký palcát... Tak tu stojí mnoho roků, zajisté že jenom z trestu, který na něj pro nic za nic vrhli bodří Čáslaváci... Lajtnanti a kadetové promenují tady s hlukem, baví se a povídají, kterak letos na manévrech spali přes noc v jednom statku, bavili se s holčinami v prostřed vonícího sena... Zvláště jedna (zdá se, Anda říkali jí v onom statku) byla tuze fešná holka, [45] boků plně vyvinutých, ňader, až se srdce smálo... Byla hloupá, jen co pravda, za pětku však každá holka dá si říci... Hehe... Hehe.. Zdráhala se, upejpala, konečně však bez košile tancovala v prostřed mlatu... Hehe, tohle vyražení stálo v skutku za tu pětku... Ráno vyhnal sedlák holku na mol spitou z dveří statku... Lajtnanti se čile baví, naše zdatné české vojsko, namaštěné pomádami... Žižka hledí vzdorným okem, sotva věří svojim uším, tvrdě svírá těžký palcát... Jistě že si často myslí, kéž by i to druhé oko pokryto měl černou páskou... I ten těžký Žižkův palcát jakoby mu padal z ruky, která by snad místo zbraně svírala radš lískovici... [46]