SVÍČKA.

SVÍČKA. (Kus autobiografie.)
Je příliš kvapná moje historie, snad pomyslíte, že jsem byla zbrklá... Jsem svíčkou však a kdo mne může vinit, že v jednom roce na knot jsem se scvrkla... Ba, příliš, příliš rychle uvadla jsem a dosud mi to všecky smysly zmámí, když vzpomenu, jak kdysi u mydláře jsem hověla si mezi voňavkami. Tak čistá, lesklá, hladká, běloskvoucí, se sněhobílým panenským svým knotem... Ty tam jsou vnady... Knot je znesvěcený... Ó, splakala bych dneska nad životem! [137] Tak bylo krásně u mydláře Kaňky a lepších časů nechtěla jsem věru, až přišel s ženou jakýs tlustý občan a zakoupil mne jednou v podvečeru. Byl pokojný a bodrý muž to jinak, žil počestně se svojí kyprou Katy, už dvacet roků sloužil věrně obci a jmenoval se Filip Ramenatý. Ti koupili mne, vzali s sebou domů, kdež shledala jsem svojích družek více, pak napíchli nás na jakési hřeby a nastrkali za dvě okenice. Pan Ramenatý zapálil nám knoty a dosud zlostí vše se ve mně pění, když vzpomenu, že o svůj o věneček jsem přišla – hanba! – právě o Vzkříšení... Tak hořely jsme víc než půlhodinu a kolem oken táhly davy lidí, až zmlkly zvony – – a pan Ramenatý řek’ svojí ženě, ať nás s okna sklidí. Pak uložil nás všechny do škatule a na půdu nás kázal pěkně schovat. [138] „Co nevidět“ – prál – „je tu slavnost Husa a budeme jich zase potřebovat.“ A skutečně, než uběhlo pár týdnů, už hořely jsme zase v okenici; lid nadšen byl, však neznělo už „Vstalť jest“... a zpívali se „Boží bojovníci“. I tentokráte shasili nás brzy, žel, žití mého shořela už půle a nebylo mi nijak nepříjemno, že putovat zas budu do škatule. Však osudy mé – jak jsem řekla z kraje – jsou přebohaty barvitostí tonů – a tak se stalo, místo ve škatuli že octla jsem se v záři lampionů. To na faru se dostal nový farář a v Oslovicích žádný div to není, že střílelo se slavně za humnama a před děkanstvím bylo osvětlení. Pan Ramenatý zúčastnil se taky, já v lampionu klátila se k faře... Ó, dosud vidím ony palcátníky, jak s lampiony táhli na faráře... [139] A přiznávám se, bylo to tak tklivé, když místo písně božích bojovníků se ozval chorál: „Pastýři, Tvé ovce“... a slzy tekly do všech kapesníků... Žel, v okamžik, když zapálili bengál a farský dům i s chlívky zářil v jase, dešť veliký se přihnal náhle s hůry a divá bouře krajem rozlehla se. Pan Ramenatý jako všichni druzí zrak osušil a prchal odtud honem – a jaký div, že v takém divém chvatu mne zapomněl tu i s tím lampionem. Tak ležela jsem farském na smetišti a knot můj v dešti smutně dohasínal, až přišel farář s pannou Bibianou a vzal mne domů... Chudák, ruce spínal... „Je škoda peněz“ – pošeptal jí v ucho – „co vyhodí ti hlupci za ty věci... A kdyby aspoň byli za mne dali těm muzikantům dneska diškereci...“ – – – – – – – – – Tož v děkanství teď trávím zbytek žití, u faráře a jeho Bibiany... [140] Nic nedělám, jen tajně přisluhuji, když slečna večer šije povijany. Jsem bídnou svíčkou, svítím jenom z nouze, když jiná svíce při ruce jim není... Ó, kde jsou časy, kdy jsem plála v oknech o Husovi a slavném o Vzkříšení... Teď na schodech si farář se mnou svítí, když po půl noci navrací se z bulky – a jeho družka rozsvítí mne vždycky, když v almaře se dívá na karkulky... Však to bych všecko k slávě církve snesla... Jen to mne trápí, hrudí mojí zmítá, že – s odpuštěním – panna Bibiana si při mém svitu v noci blechy chytá... A povím-li vám, že to bývá v síni, kde farář svoje kázání si píše – pak pochopíte, že bych zašla studem a raděj shasla v slávě boží tiše... Že jako svíčka mnoho v světě zkusím, to věděla jsem, vždyť jsem tvář jen němá... Však ani ve snu mi kdy nenapadlo, jak těžké je to, sloužit pánům dvěma... [142]