PANÍ NYKLÍČKOVÁ.

Karel Horký

PANÍ NYKLÍČKOVÁ. (Z cyklu „Národní jednotky“.)
Má poklona! Ach, ruku líbám! Sluha! A honem, honem, než se za roh schová... To kmitla se teď v korse známá stuha – ach, ruku líbám! Paní Nyklíčková. Jak svěží, krásná, inu, pořád mladší... A lalůček tak půvabně se houpá, dvě malé oči stěží ven se tlačí a nosíček se v samém sádle koupá. Ručinku líbám! Co nového v klubu? Je pravdou klep o přednostovic Míně? [92] Prý místo „úst“ vždy vyslovuje „hubu“? Vy jistě víte, paní předsedkyně? „Ach zajisté! To přestává již všecko! Ta nestyda si hrozné věci zvyká! Dnes pod ubrusem hnětla z chleba děcko a dýchánkům – fuj! – „chcípánky“ prý říká!... Toť nestoudnost, ať mluví kdo chce co chce! A vůbec, v klub se derou špatné živly. I s dýchánky to nějak jde již s kopce. Ba ve středu tam čtyry dámy zívly... Ach, ženské hnutí ocitne se na psu! Tak onehdy... Kdos čte vám Krásnohorskou, v tom sáhne Mína přednostovic v kapsu a předčítat chce kterous báseň norskou! Ta ztřeštěná! Kam s těmi ideály?! Či norská kniha vzdělá naši hlavu? Och, tenkrát v Norsku ještě tvrdě spali, když Libuše nám založila slávu! My stačíme si! Sociální vlečky nás zbaví jenom neunavná práce. Já pro oltář teď vyšívám dvě dečky a členkyní jsem římské kongregace. [94] Jen práce, práce! V práci naše síla! Po práci toužím, žhavou touhou planu. Já praporu již šestkrát kmotrou byla a manžel můj je hlavou veteránů. Jen lásky víc a větší disciplina! Jen považte, jak člověka to zkruší, když v čítárně – to jistě byla Mína! – kdos na „Osvětě“ namaluje uši!... Jsou obtíže to... Více důslednosti! Však každá věc má svoje háčky, kličky... A s bohem, pane, pro dnešek již dosti. Je vzkříšení, jdu přichystat si svíčky...“ * A milostpaní záříc vzdaluje se... Lalůček tučný půvabně se houpá, libová brada unyle se třese a nosíček se v samém sádle koupá. [95]