DĚTI.

Karel Horký

DĚTI. Svetoši Úlehlovi.
To bylo jednou v parku za večera. Dav dětí hřál se v sklonu sluníčka, a hoši dva – ach, vidím to jak včera – si hráli vám – na Karla Havlíčka. Dva preclíčky si dali kolem rukou – zda kouzlo dětství někdo vypoví? – a cítil jsem, jak srdéčka jim tlukou, když chlubili se: Máme „okovy“... Mé drahé děti, co jen v duši jest to, že tolik často na vás vzpomínám? [100] Ach, pravda, děti, nadšení je těsto... A špatně, špatně rozumíte hrám... Až vyrostete, vzpomeňte si na mne. Krev, okovy? Ach, trochu povyku... Jsme v Čechách, děti. Nadšení je klamné. Jen kousněte do svého preclíku! [101]