DĚTI.
Svetoši Úlehlovi.
To bylo jednou v parku za večera.
Dav dětí hřál se v sklonu sluníčka,
a hoši dva – ach, vidím to jak včera –
si hráli vám – na Karla Havlíčka.
Dva preclíčky si dali kolem rukou
– zda kouzlo dětství někdo vypoví? –
a cítil jsem, jak srdéčka jim tlukou,
když chlubili se: Máme „okovy“...
Mé drahé děti, co jen v duši jest to,
že tolik často na vás vzpomínám?
[100]
Ach, pravda, děti, nadšení je těsto...
A špatně, špatně rozumíte hrám...
Až vyrostete, vzpomeňte si na mne.
Krev, okovy? Ach, trochu povyku...
Jsme v Čechách, děti. Nadšení je klamné.
Jen kousněte do svého preclíku!
[101]