V ZÁŠEŘÍ MOJÍ GARDEROBY.

Karel Horký

V ZÁŠEŘÍ MOJÍ GARDEROBY.
Má šatna páchne skomíravou plísní, zatuchlá vůně vane z kostýmů, a člověk jde, když myšlenky ho tísní, se nadýchat té vůně podzimu. Já šťasten jsem ve svojí garderobě a svoje masky prohlížím si rád, mé škrabošky tu dřímou jako v hrobě a zlíbal jsem je víc než tisíckrát. Jsem vykoupen, bič nedopadá shora, na scéně stojí nová krajina. [5] To měkké dítě nehraje už Moora, však do dneška si na to vzpomíná. To dítě kdysi tolik milovalo a v lásce chtělo slavit dozvuky, s úsměvem na rtech ještě sladce spalo, když vložili mu dýku do ruky. Ach, dítě! Moore! Jak se těžce zvyká! Ta škraboška je vlhká slzami – a v garderobě ještě je ta dýka, co nechala proud krve za námi. Co vzpomínek v té tiché šatně hárá! Zde pobyl jsem již mnohou hodinu... Zde visí na zdi kostym Lomikara a paruka, v níž hrál jsem Kozinu... Můj repertoir? Boly, boly, boly... V mých hrdinech spí smutek galejí – a není jedna ze všech mojich rolí, by nestála pár rudých krůpějí. Škrabošky dřímou.. Mám jich celou sbírku, na parukách už plíseň narůstá... Jen jedna chybí. Je to larva z cirku. Já nehrál, páni, nikdy augusta. [6] Rád prohlížím si garderobu tlící a myslívám, jak je to podivné, když člověk změní dýku v sukovici a místo slz si hrdě odplivne... Má šatna páchne skomíravou plísní, vzpomínkou tklivou dýše každý cár, paruky chví se Kozinovou písní a je tam Moor a je tam Lomikar... [7]