V ZÁŠEŘÍ MOJÍ GARDEROBY.
Má šatna páchne skomíravou plísní,
zatuchlá vůně vane z kostýmů,
a člověk jde, když myšlenky ho tísní,
se nadýchat té vůně podzimu.
Já šťasten jsem ve svojí garderobě
a svoje masky prohlížím si rád,
mé škrabošky tu dřímou jako v hrobě
a zlíbal jsem je víc než tisíckrát.
Jsem vykoupen, bič nedopadá shora,
na scéně stojí nová krajina.
[5]
To měkké dítě nehraje už Moora,
však do dneška si na to vzpomíná.
To dítě kdysi tolik milovalo
a v lásce chtělo slavit dozvuky,
s úsměvem na rtech ještě sladce spalo,
když vložili mu dýku do ruky.
Ach, dítě! Moore! Jak se těžce zvyká!
Ta škraboška je vlhká slzami –
a v garderobě ještě je ta dýka,
co nechala proud krve za námi.
Co vzpomínek v té tiché šatně hárá!
Zde pobyl jsem již mnohou hodinu...
Zde visí na zdi kostym Lomikara
a paruka, v níž hrál jsem Kozinu...
Můj repertoir? Boly, boly, boly...
V mých hrdinech spí smutek galejí –
a není jedna ze všech mojich rolí,
by nestála pár rudých krůpějí.
Škrabošky dřímou.. Mám jich celou sbírku,
na parukách už plíseň narůstá...
Jen jedna chybí. Je to larva z cirku.
Já nehrál, páni, nikdy augusta.
[6]
Rád prohlížím si garderobu tlící
a myslívám, jak je to podivné,
když člověk změní dýku v sukovici
a místo slz si hrdě odplivne...
Má šatna páchne skomíravou plísní,
vzpomínkou tklivou dýše každý cár,
paruky chví se Kozinovou písní
a je tam Moor a je tam Lomikar...
[7]