U ROŽMITÁLU.

U ROŽMITÁLU. (Ilči a Bedřichu Houbenovým.)
Na jednu cestu vzpomínám si zhusta. Náš kočár vlek’ se svahem šerých skal, kraj čišel chladem, úžlabina pustá, za úžlabinou mizel Rožmitál. Pár křivých sosen klonilo se v cestu a hlavu měly smáčklou na stranu, cár siných mračen rozletěl se k městu a s cárem v závod smečka havranů. Vesničky malé krčily se v stráních, kouř z chaloupek byl temně sinavý, [8] spukřelé stříšky, příkrov plísně na nich, a z oken zřely siné postavy. Náš kočár šel, co noha nohu mine, i naši koně byli teskliví, tam v onom kraji všecko snad je siné, i pařez zsiná, než-li zpráchniví. Tam Kristus sám by dojista byl skeptik, tam nejsou lidé, tam je jejich stín, co chalupa, to horník epileptik, a děti mají příznak souchotin. Jeli jsme tiše... Večer již se snášel, na pusté návsi ležel ještě sníh, z kterési chaty zarachotil kašel a přešla žena v těžkých dřevácích... Pár dětí v sněhu házelo si kule, kostičky drobné, na rtech jak bys čet, že z prsou matky pily tuberkule a celý život budou hladovět... Stařeček jakýs bafal v prahu chýše, měl vyschlé ruce, pohled zmrtvělý, pokorně smekl, pozdravil nás tiše, a my se za to strašně styděli... [9] Padrťský rybník vyšklebil se z lesů, dva vodní ptáci pískli pod hrází, pak bylo ticho, nikde ani hlesu, na hladině už houstly obrazy. Ve prostřed lesa octli jsme se náhle. Již stmívalo se, víc a víc a víc, kol silnice se ploužil povytáhle dav zakuklených, temných borovic. Na jedné visel uschlý věnec z mechu, pod věncem obraz boží rodičky, leč mně se zdálo, jak by z toho plechu hleděla lebka s dvěma dolíčky... Náš kočár hnul se... Stínem borovice se naposled kmit’ v dálce Rožmitál, kde dostati lze krásné pohlednice a kde má panství pražský kardinál... [10]