KARLŠTEJN.
(Psáno léta Páně 1901, „po té veliké věrně historické opravě hradu Karlova Týna.“)
Bývali Češi paráda,
dneska se parádí stejně,
zaslouží dvacet na záda,
kdo nebyl v Karlově Tejně!
Kdysi tam sůva houkala,
dnes ji to potvůrku mrzí,
sůva je slota nestálá,
kvartýr ji omrzel v tvrzi.
Bydlila v hradním arkýři,
měla tam s kulichem kutě,
[27]
najednou přišli malíři,
natřeli arkýře žlutě.
Sůva je, jářku, divnej pták,
ona se malířů bojí,
houká už jen tak všelijak,
peří jí na hlavě stojí.
Krčí se smutně v arkýři,
má starost s kulichem ptákem,
zda-li ji jednou malíři
nenatřou taky snad lakem.
Malíři všichni, spral je kat,
jsou dávno s rozumem v štíru,
začnou-li jednou malovat,
obarví třebas i díru...
Karlštejn, hrad jak z pohádky,
příkopem obehnán všecek,
kluci tam kladou hromádky
z voňavých třešňových pecek...
Na hradě lípy jeden květ,
zpívá tam pěnkava s kosem,
v nádvoří stojí flašinet
a klíčník s červeným nosem.
[28]
Klíčník je věrný vlasti syn
a barva nosu tak tklivá,
dřív ho měl rudý z medovin,
teď ho má červený z piva...
[29]