MÉ VLASTI.
Matičko, vlast má, také jednou
jsem celoval Tvých vlasů sníh,
Tvou svadlou ruku, sešlou, bědnou
a žluté vrásky na skráních.
Matičko zlatá, také kdysi
v Tvůj měkký klín jsem hlavu klad’,
já nosil v duši Tvoje rysy,
já šíleně Tě míval rád.
Čas plyne, plyne, dávno je to,
kdy osud tvrdý, neblahý,
[62]
na jedno krásné, jasné léto
mne zavál krutě do Prahy.
Vše žilo, plálo, slunce žhavé
se zdálo líbat celý svět,
já kučery měl tenkrát plavé,
mně zrovna bylo dvacet let.
Zhýčkaná Praha v slunné záři
svůj zlatě tkaný hřála šat,
jen já měl slzy v zhublé tváři,
jen já měl tenkrát strašný hlad...
Ó Praho, Praho, srdce vlasti...!
Jak podivně to slovo zní,
když hlava klesá, žebra chrastí
a žaludek řve k šílenství.
A přece, přece, kolik bolu
jsem cítil s Tvojím neštěstím,
já, moje Praho, přirost’ spolu
s Tvým staroměstským náměstím.
Co vzpomínek a kolik smutku
mne stála každá dlaždice...
Já miloval Tě, Praho, vskutku
snad ze všech lidí nejvíce!
[63]
Já zapomínal na Tvých ňadrech,
že sešlý jsem a prabídný,
že bezmála už chodím v hadrech
a že jsem nejed’ přes tři dny...
A zrovna tenkrát Tvoje hlava
se rozzářila v jas a smích,
a hřmělo „Na zdar!“, „Sláva! Sláva!“
a pestro bylo v ulicích.
Kde jaký prapor, všechny vlály,
(to národ zřel se v přesile)
a ulicemi mihotaly
sokolské rudé košile.
A zdálo se, že samým blahem
mé Praze pukne srdce hned...
– – – – – – – – –
Kdo neřval „Na zdar“, ten byl vrahem...
– – – – – – – – –
Byl všesokolský právě slet.
Já schoulen bídou, zhublá lýtka
jsem těžce vlekl kamsi v dál,
prapory, řeči, fábor, kytka –
toť Praha, již jsem miloval.
[64]
Dav Sokolů se za mnou ohléd’,
kam lýtka asi dovleku...
dva nízké vtipy, tupý pohled,
to jistě vyšli od Fleků.
Z nich každý byl se najed’ právě
a ještě stíral mastnou líc – – –
Ó, moje Praho, tenkrát v hlavě
mi prasklo nervů na tisíc.
A v divém bolu pad’ jsem ke zdi
a plakal, skučel, tiše vyl,
a na mém srdci dosud jezdí
hrot nože, jenž se nezaryl.
A napadlo mi, kterak dneska
mne vyštvali kdes ze dveří,
a hloubal jsem, zda Praha česká
mi poskytne dnes večeři...
Ta dobrá Praha, kterou vždycky
jsem miloval až do krve,
již zbožňoval jsem fanaticky
a již jsem líbal poprvé.
Pláč vyzněl hlucho... Praha řvala,
kdo nezpíval, byl prokletý.prokletý,
[65]
a Praha spita tancovala
a pořádala bankety.
Matičko vlasti, tenkrát, věř mi,
jsem poprv bolest nemoh’ snést,
jak štvaný pes jsem vtáh’ se dveřmi
a tiše padl na pelest.
Matičko zlatá, chtěl bych jednou
zas celovat Tvých vlasů sníh,
Tvou svadlou ruku, sešlou, bědnou
a žluté vrásky na skráních,
leč odpusť, nelze... Dosud jezdí
po mojím srdci ostrý hrot,
jenž přimáčkl mne tenkrát ke zdi
a docela se nezabod’.
[66]