POPLAŠNÝ SIGNÁL.
„Národ náš jako bujný oř letí po dráze
slavné minulosti k lepším světům...“
(Okřídlená fráze z mladočeských schůzí.)
Vždycky, když jedu po dráze,
hledím naň dlouho, upřeně;
cosi mne, k čertu, ponouká:
Stiskni ten knoflík na stěně!
Bude to věru za to stát,
až se v tom pestrém pel-mele
obrátí všecko na ruby,
až se to všechno semele.
[96]
Konduktér jeden za druhým
vypustí z hlavy instrukce,
strojvůdce sleze s mašiny –
nu zkrátka, bude korrupce.
V kolejích, kudy hnal se stroj,
mihnou se proudy teplých těl,
všeliký hřbet se narovná,
který se jízdou proležel...
*
Vždycky, když jedu ve vlaku,
stiskni ten knoflík, myslím si,
ruka však couvne nazpátek,
jsou na to přísné předpisy.
Nesmí se (podle instrukce)
zatáhnout dříve za šňůru,
dokavad vagon nehoří
a mrtvých není na fůru...
[97]