U SAN SEBASTIANU.
Jest jižní slunce samo sebou žhavé,
však tenkráte jak výheň sálalo,
když nedaleko španělského města
jsem osamocen seděl na břehu
a bořil nohy do mořského písku.
Byl žhavý den a holá skaliska,
co chvíli zvlhlá přikvačivší vlnou,
zas v okamžiku prahla na slunci
a mořský hmyz, jenž zůstal na povrchu,
se malomocně v slunci třepetal.
Poledne bylo, větřík nezavál
a nad mou hlavou dřímalo pár stromů,
šedivých, teskných, křivých, nevzhledných
a ověšených cáry pavučiny,
v níž jistě pavouk dávno nebydlil,
a bydlil-li, tož vedrem jistě usnul.
Kol kolem nešel jeden živý tvor,
tak ticho bylo, mrtvo jako v poušti,
jen vlna občas temně zalkala
a s břehu zvolna sesouval se písek.
I oceán byl jaksi zemdlený
a příliš těžce houpaly se vlny,
tak jak by vedrem zahoustla v nich sůl.
Malátnost jakás, nevýslovný smutek
mne přepadly v tom zvláštním poledni,
33
v té nehybné a mrtvé scenerii,
kde nepřešla ni noha člověka
a jen to moře v nekonečných pláních,
vzdouvajících se v dálkách přede mnou,
dávalo tušit známku živých světů
a cítil jsem, že celá vodní pláň
se uvnitř hýbe hrozným pohybem
tisíců tisíc šupinatých oblud,
jež každou chvílí mohou vynořit
nad hladinu svou uhrančivou hlavu
a zeleným svým, slizkým pohledem
mne trpaslíka přitlačiti k zemi.
A písek pálil – Vedro sálalo –
Marasmem mřely za mou hlavou stromy
a ani racek mořem nepřelít...
Takové teskno, teskno k zalknutí...
Přes hřbety druhých přehoupla se vlna,
veliká, větší než-li ostatní,
tak široká, že táhla přes obzor,
přes celý obzor zelený svůj ohon
a divě řvala v ticho poledne.
Již břeh se třásl, na kterém jsem seděl,
v před hnala se, jak divá furie –
a v tichu tom, kdy mřelo listí stromů
a ani racek nevzlét ze skalisk,
v tom hrozném tichu pudem svým jsem cítil,
že tato vlna něco přinese,
cos ohromného, smrt anebo život,
však něco, něco, něco dojista –
neb celý kraj už očekával změnu
a bylo teskno, teskno k zalknutí.
A snad jsem vstal a nastavil i prsa,
neb také touhou po změně jsem mřel
a také cosi chorobně jsem čekal.
34
Břeh zaduněl a vlna zavyla,
to o skaliska rozbila si hlavu
a vrátila se s nářkem do moře.
Blíž mojí nohy, na povrchu písku,
kde hrozná vlna vyvrhla svůj břich,
ležela malá, leklá mořská ryba,
malá a leklá.
A to bylo vše,
co přišlo z toho ohromného jícnu,
jenž přinésti měl aspoň záhubu,
by nebylo tak k udusení teskno.
Páchnoucí, leklá v písku ležela
ta nepatrná, malá mořská ryba,
jež oči měla jako skleněné,
mrtvolné, leklé, bezvýrazné oči
a pozvolna se horkem kroutila,
když celým žárem sálalo v ni slunce.
Nic nebylo zas v holém pobřeží,
než šedá řada zmírajících stromů,
zelený, sivě bledý oceán,
já a ta ryba. To jsme byli všichni.
A tenkráte jsem poprv ucítil,
co je to smutek. Neboť ona žena,
jež zůstala tam u nás v severu,
tu nebyla, by podala mi ruku.
35