U SAN SEBASTIANU.

U SAN SEBASTIANU.
Jest jižní slunce samo sebou žhavé, však tenkráte jak výheň sálalo, když nedaleko španělského města jsem osamocen seděl na břehu a bořil nohy do mořského písku. Byl žhavý den a holá skaliska, co chvíli zvlhlá přikvačivší vlnou, zas v okamžiku prahla na slunci a mořský hmyz, jenž zůstal na povrchu, se malomocně v slunci třepetal. Poledne bylo, větřík nezavál a nad mou hlavou dřímalo pár stromů, šedivých, teskných, křivých, nevzhledných a ověšených cáry pavučiny, v níž jistě pavouk dávno nebydlil, a bydlil-li, tož vedrem jistě usnul. Kol kolem nešel jeden živý tvor, tak ticho bylo, mrtvo jako v poušti, jen vlna občas temně zalkala a s břehu zvolna sesouval se písek. I oceán byl jaksi zemdlený a příliš těžce houpaly se vlny, tak jak by vedrem zahoustla v nich sůl. Malátnost jakás, nevýslovný smutek mne přepadly v tom zvláštním poledni, 33 v té nehybné a mrtvé scenerii, kde nepřešla ni noha člověka a jen to moře v nekonečných pláních, vzdouvajících se v dálkách přede mnou, dávalo tušit známku živých světů a cítil jsem, že celá vodní pláň se uvnitř hýbe hrozným pohybem tisíců tisíc šupinatých oblud, jež každou chvílí mohou vynořit nad hladinu svou uhrančivou hlavu a zeleným svým, slizkým pohledem mne trpaslíka přitlačiti k zemi. A písek pálil – Vedro sálalo – Marasmem mřely za mou hlavou stromy a ani racek mořem nepřelít... Takové teskno, teskno k zalknutí... Přes hřbety druhých přehoupla se vlna, veliká, větší než-li ostatní, tak široká, že táhla přes obzor, přes celý obzor zelený svůj ohon a divě řvala v ticho poledne. Již břeh se třásl, na kterém jsem seděl, v před hnala se, jak divá furie – a v tichu tom, kdy mřelo listí stromů a ani racek nevzlét ze skalisk, v tom hrozném tichu pudem svým jsem cítil, že tato vlna něco přinese, cos ohromného, smrt anebo život, však něco, něco, něco dojista – neb celý kraj už očekával změnu a bylo teskno, teskno k zalknutí. A snad jsem vstal a nastavil i prsa, neb také touhou po změně jsem mřel a také cosi chorobně jsem čekal. 34 Břeh zaduněl a vlna zavyla, to o skaliska rozbila si hlavu a vrátila se s nářkem do moře. Blíž mojí nohy, na povrchu písku, kde hrozná vlna vyvrhla svůj břich, ležela malá, leklá mořská ryba, malá a leklá. A to bylo vše, co přišlo z toho ohromného jícnu, jenž přinésti měl aspoň záhubu, by nebylo tak k udusení teskno. Páchnoucí, leklá v písku ležela ta nepatrná, malá mořská ryba, jež oči měla jako skleněné, mrtvolné, leklé, bezvýrazné oči a pozvolna se horkem kroutila, když celým žárem sálalo v ni slunce. Nic nebylo zas v holém pobřeží, než šedá řada zmírajících stromů, zelený, sivě bledý oceán, já a ta ryba. To jsme byli všichni. A tenkráte jsem poprv ucítil, co je to smutek. Neboť ona žena, jež zůstala tam u nás v severu, tu nebyla, by podala mi ruku. 35