RUB.

RUB.
A kdyby člověk byl jak z ocele, jsou přece chvíle, kdy je stydno žíti, kdy hejna hmyzu lezou po těle a není síly, rotu zapuditi. A není hůře, jako tenkráte, když ještě v krvi zbylo trochu vzdoru a ošklivosti z roty proklaté, jež strká sosák do špinavých pórů. Jsou světýlka, jež praští do hlavy. Už člověk odvyk’ dýchat v kraji slunném a ustrašen svou náruč zastaví před nedotknutým, čistým ženským lůnem. Och, tenkrát člověk počíná se bát, své lidské nic že pohřbil navždy v ničem. Pokoutní zloděj jde se dobývat do bílých zámků zrezavělým klíčem. Tu tragiku lze chápat zúplna, ta hořká chvíle nejhorší je mukou, když mužská ruka, hrubá, smyslná se setká s bílou, čistou, nedotknutou rukou. A nutno bídně rdousiti svůj vztek a bídně zapřít třicet svojich roků... Och, dobytek, och, krutý dobytek, jenž šlape kvítí v pomněnkovém oku. 54 Jak nestydatě dotírá se hmyz a drze páchnou místnosti ty známé, je cítit dech, jímž člověk načpěl kdys – a konec konců: klame, klame, klame... Jde v zpovědnici, podlý, otylý a čistým retům nastrkuje uši, jde trhat růže, sotva rozvily, by chtivým chřípím vyvoněl z nich duši. Někdy však náhle přivalí se strach (to smečky hmyzu příliš drze žerou), člověk jde tiše, bázliv po špičkách a nehne ani bílou portierou. Ten okamžik lze zapsat k nejlepším a je v té póse aspoň trocha klidu, když člověk nechá tělo v pospas vším a kdesi v koutě zkoumá svoji bídu. l to je rozkoš, státi za plotem, kde bílé růže počínají kvésti, stát pokorně, se zmlklým, tichým rtem a zámky zahrad nerozbít svou pěstí. JI to je rozkoš... Žel, jak nestálá... A zrovna tenkrát, když ji člověk vnímá, jde k portieře krokem pardala a rozhrne ji prsty špinavýma. 55