RUB.
A kdyby člověk byl jak z ocele,
jsou přece chvíle, kdy je stydno žíti,
kdy hejna hmyzu lezou po těle
a není síly, rotu zapuditi.
A není hůře, jako tenkráte,
když ještě v krvi zbylo trochu vzdoru
a ošklivosti z roty proklaté,
jež strká sosák do špinavých pórů.
Jsou světýlka, jež praští do hlavy.
Už člověk odvyk’ dýchat v kraji slunném
a ustrašen svou náruč zastaví
před nedotknutým, čistým ženským lůnem.
Och, tenkrát člověk počíná se bát,
své lidské nic že pohřbil navždy v ničem.
Pokoutní zloděj jde se dobývat
do bílých zámků zrezavělým klíčem.
Tu tragiku lze chápat zúplna,
ta hořká chvíle nejhorší je mukou,
když mužská ruka, hrubá, smyslná
se setká s bílou, čistou, nedotknutou rukou.
A nutno bídně rdousiti svůj vztek
a bídně zapřít třicet svojich roků...
Och, dobytek, och, krutý dobytek,
jenž šlape kvítí v pomněnkovém oku.
54
Jak nestydatě dotírá se hmyz
a drze páchnou místnosti ty známé,
je cítit dech, jímž člověk načpěl kdys –
a konec konců: klame, klame, klame...
Jde v zpovědnici, podlý, otylý
a čistým retům nastrkuje uši,
jde trhat růže, sotva rozvily,
by chtivým chřípím vyvoněl z nich duši.
Někdy však náhle přivalí se strach
(to smečky hmyzu příliš drze žerou),
člověk jde tiše, bázliv po špičkách
a nehne ani bílou portierou.
Ten okamžik lze zapsat k nejlepším
a je v té póse aspoň trocha klidu,
když člověk nechá tělo v pospas vším
a kdesi v koutě zkoumá svoji bídu.
l to je rozkoš, státi za plotem,
kde bílé růže počínají kvésti,
stát pokorně, se zmlklým, tichým rtem
a zámky zahrad nerozbít svou pěstí.
JI to je rozkoš... Žel, jak nestálá...
A zrovna tenkrát, když ji člověk vnímá,
jde k portieře krokem pardala
a rozhrne ji prsty špinavýma.
55