KDYŽ VESLA VYPADNOU...
Je to už všecko jako sen,
jako sen spánku mdlého...
Ztratil jsem jednou vesla,
och, ruka klesla,
bez vesel plula proudem
lodička života mého,
po proudu plula, daleko,
v jakousi zemi záhadnou –
a lidé stáli na břehu a zvědavě se dívali
a někteří z nich pitvořili se
a směšně povykovali,
ba jako příklad varovný
mne dětem dávali:
Hle, nešika, nešika,
hleďte, děti, člun mu utíká,
varujte se, tak to dopadá,
když vesla vypadnou...
A někteří z nich zle si odplivli
a sliny jejich ujížděly za mnou,
když jako šipka po proudu jsem plul
a šátkem mával z člunu
chátře na rozloučenou,
na rozloučenou...
Kamsi jsem letěl bez vesla,
však mysl neklesla,
och, neklesla,
vždyť na břehu tam sotva věděli,
36
že ona je s sebou,
kterou nemilovali,
šlapali a kamenovali,
milenka moje,
bílá žena má.
Každý jen plil, plil
a nikdo netušil,
že na dně lodičky leží,
bílá, krásná a svěží
milenka má,
že se mnou plaví se do světa,
zdrásaná, ranami posetá,
však necítící, ničeho necítící,
protože milující...
Nahá a krásná,
s očima odevzdanýma,
ležela na dně člunu,
přikryta pláštěm lásky mojí,
veliká, vznešená,
však neviditelná.
A když se na březích ztišila chátra
a stále větší a větší vzdálenost
dělila člun náš a poslední slinu,
střiknutou s břehů,
povstala milenka má,
jak socha vztýčila se
a s úsměvem klidným, krásným na vlahých rtech
objala mne dlouze bílýma rukama svýma,
v objetí vznešené, úplné,
nekonečné –
a tak, jediné tělo,
splynuti v sebe, nazí a čistí,
dali jsme břehům poslední s bohem...
Zmizely obrysy země,
37
kde dlouhé úponky bičů
plazí se namísto svlačce,
kde místo růží květy rulíku pučí
a mléko matek mísí se s žlučí,
odpornou, zelenavou...
Zmizely břehy té země –
a člun náš letěl, letěl jak vichr,
bez vesla uprostřed proudu
v krajinu neznámou, záhadnou –
a bylo bez vesel dobře, úplně dobře,
ba zdálo se, že je to líp,
když vypadnou, vypadnou...
Vztýčeni na dně lodice,
splynuti v objetí posvěcené,
vroucí a nepoznané,
krajinu záhadnou míjeli jsme,
sladkou a shovívavou,
kde nikdo nehodil po nás,
kde snědé děti, když mihla se
lodička kolem pastvisk,
poslaly za námi úsměv
a do člunu hodily mateří doušku,
abychom v den ten svatební
vystlali dno svojí loďky.
Ta země neměla kamenů
a lidé, které jsme míjeli,
neměli sbalených pěstí,
protože sbalenou pěstí
nelze nahmatat srdce.
Z růžových zahrad se sbíhali k břehům,
volali: Vemte nás s sebou –
a vodu, kterou jsme jeli,
napouštěli olejem jakýms,
vonným a zarůžovělým.
Také hřbitovy, jež mihly se cestou,
38
hřbitovy cypřišové,
viděly naši lásku a nahost,
však ani cypřiš nepohnul se
a bez výčitky, němě a tiše,
s porozuměním hřbitovního strážce,
jenž mnoho viděl a zná,
díval se na naši plavbu.
I hrobník, který komusi kopal
pod cypřišem útulek poslední,
přes bílou zídku naklonil svou hlavu,
stříbrnou, klidnou, vrásčitou
a volal třesavým hlasem:
Jeďte jen dál, jeďte jen dál,
nechci, abyste tady umřeli,
neboť příliš se milujete
a v ten nešťastný den,
kdy pro vás dva kopal bych lůžko,
umřel bych bolem... Jeďte jen dál – – –
A jeli jsme, jeli,
vztýčení, velcí, nazí a krásní –
i jezy jsme přehoupli
neslyšíce a necítíce,
neboť i vodní víry,
jež hučely divě v propastech jezů,
byly malomocny proti objetí,
jež v žhavou ocel slilo nám těla
a učinilo nás pány vody,
nebe i země.
Teprve v pozdní podvečer,
když pozvolna ochabl proud,
náš člun se zastavil v tišinách,
pod olšemi zahořkle vonícími,
jež nad vodou skláněly větve
a ptaly se tiše hladiny,
jací to cizinci přišli.
39
V těch tichých, zamlklých vodách,
kde olše tak podivně páchly,
poprvé sami, já a má žena,
milenka bílá,
spali jsme spolu svatební noc,
poprvé sami –
a bylo to poprv, kdy v svatebním lůžku
jsem nenašel kámen,
poprv to bylo, kdy s ňader své ženy
jsem nemusil stírati slinu,
vplivnutou s ďábelskou jistotou
do nejbělejšího místa,
poprv to bylo, kdy vlasy milenky mojí
splývaly proudem s oddané šíje
a nebylo třeba vyplést z nich trny.
Nikdo se v olších nechechtal,
když z darované mateří doušky
jsem na dně člunu upravil polštář
a líbal – –
Mlčely tenkrát olše,
v té cizí, daleké zemi,
mlčely zádumčivě
v tu první a poslední krásnou svatební noc,
mlčely a jen voněly, voněly,
jakoby věděly,
že ten, který tam na člunu leží,
trpí právě chorobným snem
a má jen ve snách v náručí milou,
milenku bílou...
40