ALPY VÁPENCOVÉ.

ALPY VÁPENCOVÉ.
Tím šedým krajem kdysi jsem šel. Prach bílých silnic tiše tam dřímá. Krajinou sinou kdysi jsem šel, krajinou s očima bílých skel, krajinou s očima zvápenatělýma. Bojácně vítr objímal a lísal zvápenatělou půdu. Bylo tam ticho v prostřed skal, jediná silnice, křivá, šla krajem ztrnulá, tklivá, silnice zvápenatělých údů. Ptáci tam zpívat přestali, prach bílých silnic dusil jim hrdla, bylo jen slyšet, jak v bolesti křídla jim v skalách šelestí, podivná křídla, chrastivá, zvápenatělá, ztvrdlá. Ten kraj už dávno nevoněl a na dně Věčna ležel s mrtvýma rtoma. Jak padlý vojín v bitvách Vesmíru pod vrstvou vápna tiše tlel, obrovskou náruč, bílou, krásnou měl, však byla zvápenatělá, chromá. 25 Tím bílým krajem kdysi jsem se bral a tam jsem used v stínu staré jedle. Snad přede mnou tam kdosi zaplakal, neb ona, jedle, teskně mlčela, ta jedle smutná, záhy sešedivělá, nehybná, mrtvá, jako zvápenatělá. A nikdo nešel ani kolem mne a touhy těch, co tady kdysi šli, touhy tajemné, zde v tomto kraji jistě umřely a tlely tiše v lůně starých skal, kde kámen bílý jako lidská kost se v hloubky roklí kamsi sesouval, rachotil temně, rachotil a lkal, ten bílý kámen, kosti podobný, sinavý, šedý, zvápenatělý. V tom šedém kraji nikdo nerušil a člověk sám to ani netušil, že sladká závrať smysly jeho jímá: V tom bílém kraji pod jedlí zde spát, pozvolna stydnout, tiše ustydat, tiše zde usnout, tiše, tiše, nesmírně tiše, se srdcem tichým, zvápenatělým, a s očima polozavřenýma, odpouštějícíma, zvápenatělýma. 26