BOULEVARD U VELKÉ OPERY.
V oněch velkolepých místech,
kde – jak praví všichni znalci –
velké město nad Sekvanou
soustřeďuje v sobě tepny
nádhery a elegance,
takže kdosi nazval správně
tento boulevard živým srdcem
Paříže,
v těch známých místech
slyšet bývá někdy večer,
když se člověk skrčí u zdi,
jakýs temný, dutý hukot,
jak by někdo těžce úpěl.
V ona velkolepá místa
zbloudí zřídka prostý člověk,
ba i obyčejný povoz
rád se oněm místům vyhne,
takže je tam málo hřmotu;
jemné ucho všecko slyší,
zvláště tehdy, chce-li slyšet.
Tam jen přepychové vozy
s gumovými obručemi
neslyšně se hemží, hemží,
bývá jich tam sto i tisíc,
napřed s párem drahých koní,
v prostřed s párem drahých lidí,
v zadu s korunkou neb erbem.
To jsou právě ony vozy,
50
na nichž Paříž vystavuje
každodenně svoje šperky,
brilanty a náušnice,
kožichy a soboliny.
Pohyblivá výstava ta
s gumovými obručemi
šumí tichem podvečera,
šumí tiše, pohádkově,
jak by ji sem kdosi přenes
z Tisíce a jedné noci.
A v těch pohádkových chvílích,
dá-li člověk ucho ke zdi,
slyší jakés temné chvění,
jak by někdo ze spod úpěl.
Úpí břicho veleměsta.
V oněch velkolepých místech,
která kdosi nazval srdcem,
úpění je dobře slyšet,
neboť vozy tiše plynou
po gumových svojích kolech.
V pohádkách těch, přenesených
z Tisíce a jedné noci,
břicho neúnavně skuhrá,
žaludek, jenž kolik nocí
dobýval se marně k srdci,
naříká tam kdesi dole,
v plesnivých těch sklepních děrách,
v podzemních tak zvaných bytech,
kde nic není kromě plenty,
za níž žena vydělává,
roztažena na slamníku
jako středověká obět,
kousek chleba svému muži,
sobě a svým žlutým dětem.
Tenkráte, když vozy šumí
51
a to velké zlaté srdce
(výborně to kdosi nazval!)
vlévá šťávu do všech tepen,
tenkrát bývá nejlíp slyšet,
kterak to tam dole úpí,
řičí, naříká a skuhrá,
dobývá se kamsi vzhůru,
výš a výše, k srdci, k srdci – –
Ale marně. Marně zmítá
sebou v křeči prázdné střevo,
marně v úzkostech se svíjí.
Není slyšet, není slyšet – –
Je snad příliš silná stěna,
příliš tlustá vrstva sádla
mezi žaludkem a srdcem.
Neví břicho, kde je srdce,
neví srdce, kde je břicho,
nebo, ví-li, nechce vědět...
Snad že je to zrůdná stvůra,
tahle pohádková Paříž
z Tisíce a jedné noci.
Zrůdná stvůra z panoptika,
neboť zarostlé má srdce.
Je to zcela všední obraz,
bezmála už otřepaný,
ale tak to samo přišlo,
musil jsem to jednou říci,
neboť jsem to tenkrát slyšel,
ono řičení a vytí,
tenkrát večer u Opery...
52