KOUŘ NÁDRAŽNÍ.
Trpím puchem nádražního kouře,
celou duší na něj nevražím,
blízkost jeho ponouká mne k vzpouře,
vyhýbám se z dálky nádražím.
Chvěji se před zvukem parostroje,
zní mi k uchu hrana tesklivá,
celá duše zachvěje se moje,
zaslechnu-li rány kladiva.
Nemiluji úder nárazníků,
při těch ranách úží se mi dech,
tají se v nich fatum ženských vzlyků,
kdosi šlape v rozdrcených snech.
Hnusí se mi život čekárenský,
nenávidím ono ovzduší,
výkřik jakýs, přidušený, ženský,
v čekárnách mi kvílí do uší.
Cosi zlého syčí v železnicích,
vždycky v kolách cosi zasténá,
kouř se vžírá v oči plakajících,
skvrní špínou bílá ramena.
Mnoho vzal mi s sebou rachot vlaků,
mnoho vzal mi parostroje hvizd.
Vzal i ženu světle modrých zraků.
Proto snad ta moje nenávist.
58