DVĚ HODINY ZA PRAHOU.
Březový lesík, smutný, prořídlý –
a se mnou sedí známá stará paní.
Bezzubý psíček dříme na židli.
Je studeno. Je podzim. Umírání!
l zahrada je skoro bez listí
a po Vltavě plovou černé stíny,
stařičká paní s vpadlou čelistí
se halí mlčky do své peleriny.
Z altánů vane vůně tlících dřev
a v brambořišti padla střelná rána.
To zavraždili kdesi koroptev.
Psi štěkají, jeseň je pochována.
Dech smrti láká, dýše na čelo,
pro pár těch hodin už se nechce žíti,
vše pospíchá, by dříve umřelo,
i ptáci dávají se povražditi.
16
Není v tom úděs ani zklamání.
Je to jen pocel v krásné mrtvé líce.
Zem umřela a břízy na stráni
jí planou v h aváchhlavách jako voskovice.
Smrt velká, tichá. Vše je smířeno.
Psík seskočil a k noze se mi tulí.
Čas jíti. Pojďme! Vše je skončeno.
Na Vltavě se stíny obejmuly.
17