NŮŽ.
Jak ostrý zážeh světla když mlhu rozdělí, tak prostorem kdys létla zář bílé čepeli, a když se přiblížila, to zřejmě dýka byla, to letěl k zemi nůž: nůž bílý, prostý šalby, zdaž zbrani odolal by ohnivý mladý muž? Po dýce chvějnou dlaní jsem žádostivě chyt’, nůž přitiskl jsem k skráni a laskal jeho třpyt, jenž bělostí mne spíjel – – I zahrady jsem míjel, dech lučin, potoků; keř růží lákal v šeře, já neznectil však keře, já nůž měl k útoku. 3 Vždyť jako mlžné chmury když slunce rozetne, tak padl tenkrát shůry ve chladné ruce mé, a jako rybář cítí zub štiky ve své síti, jež chví se pod vodou, já podobný měl pocit, když v rukou mých se ocit’ nůž bloudě prostorou. A už to řada roků, co sletěl v boží zem... Kolikrát s chloubou v oku jej zvu svým majetkem... Ach, kterak při broušení své barvy zářně mění – a což ten jisker roj! Ty jiskry všecky sčítat, to byl by rudý citát to byl by ohňostroj! Ne, nic se nezmenšila po létech jeho chuť, když ocel kamsi bila, tož bila přímo v hruď; neb každá prostá rána, prostorem diktovaná, má pevný, ostrý cíl: ve zbytečného chodce kdo vrazí ostří bodce, ten nikdy nechybil. 4 Boj prostorů, toť krása, toť věčné kouzlo dne. Až klesnu v pouhost masa, i mne kdos probodne. Svět letí proti světu, květ kvete proti květu do šíra daleka, děj nepřekáží ději, ne duše překážejí, jen tělo člověka. Skřek ostruh, pathos popa, hoj, pozor na uši! Za tělem vede stopa a nikdy za duší. Krk vypasený, býčí, šíj bílá, holubičí, štít ježka v obilí – krev stejná ze všech tryská, i když se ďábel z blízka s andělem srazili. Kdo bije, musí. Dýka je dána prostorem. Kývadlo hodin tiká vesele tam a sem. A jako pavouk přede své pavučiny šedé ve sklepě na zdivu, tak kývadlo svou metu, svou volnost hledá v letu od kyvu do kyvu. 5 Na moři volá pirát: Loď smrti propadla! – na moři možno zmírat co tenor divadla. Nuž, oceán roď gesta, však země plodiž města a hmota boj se hmot! Když nůž se chystá k ráně, toť vyšel pevně z dlaně, toť dal se na pochod! Je pravda, břicháč v kápi, to banalita je. Kdo v tuku nůž svůj stápí, je hoden mumraje. Kord, epauletta, kutna – jaká to bitka rmutná s nádechem komiky!? Kdo chytrý, hnízdo chystá, kdo volný, chce víc místa, nechodí bez dýky. Nuž, ostří nechť se brousí! V ráz! Zítra! Dneska! Teď! V dlaň moji polož svou si, železná rukověť! Slyš – ptáčka slyším pípat. Ráz! Jedna, dvě, tři! Výpad! Zapomeň ptáčka! Tni! Zpěv překáží-li vzduchu, nedávej přednost uchu, suď, odsuď, rozetni! * * * 6 Viz, nejsou dosud zcela vše stopy zaváté. Sníh vzpomínkou se bělá: Ronovské roráte. Co vzpomínek těch trosku sloupeček vidím z vosku, plamínek žlutavý... Co v plamínku tom bylo, co tolik zazářilo, že nejde ze hlavy? Zřím, cítím, kterak plane ten vlahý plamínek, v něm chví se zčarované teplíčko ramínek, a když ten sloupek štíhlý dvě malé ručky zdvihly, tu, zdá se, kolotá ve plamínku i tílku v tu vzácnou vlahou chvilku společná teplota. Vše, co tu stojí psáno, je psáno vesele. A vesel jsem dnes ráno se chopil čepele. Ví bůh, jak věc se stala, snad hlava rozespalá je vinna trošičku: Když sáhl jsem dle zvyku, bych připevnil si dýku, já nahmát’ ručičku. 7 Jak požárem když vzeplá, můj dech se rozhořel... Ta ručka byla teplá – své dítě jsem tu zřel – Ach, vláha ta v mé dlani co sloupku plápolání, vzpomínka přemilá, jak větérek když šeptne, jak příval vůně květné mi prsa zalila. Ručička vedle ručky, buclaté zápěstí, hup! – uděláš dva krůčky a stojíš u stěstí.štěstí. Děťátko bílé, smavé, lehounce kadeřavé, si brouká brouky brou... Po dravém trysku houštím teď dýku z rukou pouštím mýtina přede mnou. Kouzelné jakés péro tu jistě skryto je. Stisk ručičky – a šero se ztrácí z pokoje. Uprostřed tepla, třpytu, děťátko tiše spí tu, má vlahý, jarní dech... Srdéčko, tikot ptačí, ťuk ťuky – v kořenáči bez kvete na oknech. 8 Mám dojem – za vteřinu to vše už nebude. Ručičku ke rtům vinu a šeptám: Přelude... A jako voják v řadě když zvedne vrabčí mládě a hřeje dechem svým, obhlížím plaše stěny, zda jsem tu uzavřený sám se svým tajemstvím. Ach, ztrnul jsem, a rýha se vryla do čela. Za záclonou se mihá tvář hněvem zduřelá. Můj přítel Pokrok je to. „Naslouchal’s?“ pravím. „Sketo!“ Stál tvrdě jako kat. „Jsem Bůh i přítel“, praví, „daň ze srdce a z hlavy je nutno odevzdat“. V pokoji setmělo se. „Děťátko“, řek’ jsem, „spí“. Měl oči kruté, kosé a kruté zášijí. Když přešel po světnici, děťátko růžolící vydalo těžký sten. „Choď tiše“, pravím temně. On, zvíře, mumlá ke mně: „Tvůj nůž je pohozen!“ 9 Tu změnil jsem se v hada a v ucho jsem mu vsyk’: „Mně dražší než tvá vláda je tento okamžik. Jsem tvůj a budu. Budiž! Však dítě-li mi vzbudíš, pak msta mne omámí a svoji ostrou dýku co urputnému býku ti vrazím do tlamy!“ Bez jediného slova odešel po špičkách. Děťátko spí a chová panenku v ručičkách. Je bílé, hebké, smavé, lehounce kadeřavé a brouká brouky brou. Má panenku a psíčka a z cukru bumbrlíčka a respekt před tátou – – 10

NA HŘBITOVĚ PÈRE-LACHAISE.
Vtipkaři! Ženy! Gardo neposedná! Zde možno věru krásný spánek spát... Ta vyhlídka jest na Paříž jen jedna, ach, umíte i v smrti vybírat... Rozkošný hřbitov. Bílý měsíc pluje nad mořem hrobů tichou oblohou, a rozvášněná Paříž posunuje vám figurky své přímo pod nohou. Místečko, řekněm’, draze zakoupené, však ani ďábel vás tam neruší, nadarmo tramway okolo se žene a její zvonce řvou vám do uší. S kytičkou uschlou v trouchnivící dlani se usmíváte tiše pod zemí, je směšno vše a marně kolem skrání vám Pařížanky šustí sukněmi. 11 Až příliš jste se, tuším, spřátelili s tím koutkem svým a věčně věčnou tmou, ba zdá se mi, že míváte zlou chvíli, když na hřbitově vrata zavrznou. Žárlíte, braši, na ten kousek prsti a chcete vyhnít s požitkem svůj sen. Když hnít, tak hnít, však tisknout hlínu v hrsti, ať o tu hroudu sen je prodloužen... Znali jste žít – a znali jste i zmizet. Na Père-Lachaise prý nejlíp se to spí... Jsou básníci tam, legiony griset a země voní jako panenství... Opojnou fikcí leží mrtví spiti a není dobře rušiti je v snách, na tichých hrobech modré zvonky svítí, jež střehou sny a bijí na poplach. Cizinci, kteří půjdete snad kdysi na Père-Lachaise tou modrou potopou, všimněte sobě: Na všech zvoncích visí otázka němá: „Kdy nás vykopou?“ Nuž, buďte moudří, mávněte jen dlaní a spějte rychle ze hřbitovních vrat... Skřípou vám boty... Skřípou k nepopsání... Skřípete celí... ach... a chce se spát – – 12

STARÝ DOPIS.
Už dávno, brachu, nevěřím Vám víc, líčidlo klidu odprýsklo Vám s čela, jste sice pánem svojich zřítelnic, však gesta máte jaksi podezřelá. Podzimní vítr zažeh’ strniska a babí léto šedinami svítí, do šerých oblak pasák zavýská, však písnička se nechce uchytiti. Je podzim zlý a píseň plachá je, A bůh ví, bůh ví, kde je konec světa... Písnička volá, letí do kraje – a zamotá se do babího léta... Podivné nitky. Kterak zrádné jsou... A chladný vítr neunavně duje... Když písničky mu běsi roznesou, tož pasáček si oheň zapaluje. 13 Ohníčků tisíc v kraji plápolá, šum smrti letí přes doly a hory... Pasáci sedí kolem dokola a každý z nich se těší na brambory. Je podzim zlý a píseň plachá je. Příteli milý, prosím, chápejte mne. Hledíte sice pevně do kraje, však na lež máte gesto příliš jemné. Je někdo blíže, někdo ohně dál, však každý stejně na brambor se třese... Vy tuze skromně jste se vzdaloval, nuž pojďte blíž... Jsou dobré... Nestyďte se... Jsem doma sám, je šero v pokoji, a tenkrát člověk hloubá nad svou psinou... Jsem sám tu, sám se svými příboji, sám, zcela sám se svojí meluzinou. Vy aspoň máte, co Vám závidím, co z černé noci dělá bílé ráno: Vy k té své psotě máte aspoň rým, Vy umíte si zahrát na piano. Ach, hudba, hudba, drahý příteli! Jen po ní volá moje touha žhavá! Ó, dal bych vše za její pocely, je zázračná, je božská, shovívavá. 14 Když prsty mdlé jsou jako z olova, tu klavír, myslím, k objetí je vzruší, jsouť klávesy jak úběl slonová a každý dotyk políbení duší. A není slyšet nářek pendlovek, jež čím dál hůře sténají a tlukou... Při klavíru je vteřinou as věk a srdce hoří v orgii dvou rukou. Veliký přerod pohne tepnami a na dně duše slyšet staré salvy, dech velikosti hlavu omámí a malí bijci vycházejí na lvy. Ach, klavír, hudba... Celý básní sklad té rozkoši se nevyrovná v ceně... Své všecky knihy dal bych, brachu, rád v šanc jedné Vaší tiché kantiléně. 15

DVĚ HODINY ZA PRAHOU.
Březový lesík, smutný, prořídlý – a se mnou sedí známá stará paní. Bezzubý psíček dříme na židli. Je studeno. Je podzim. Umírání! l zahrada je skoro bez listí a po Vltavě plovou černé stíny, stařičká paní s vpadlou čelistí se halí mlčky do své peleriny. Z altánů vane vůně tlících dřev a v brambořišti padla střelná rána. To zavraždili kdesi koroptev. Psi štěkají, jeseň je pochována. Dech smrti láká, dýše na čelo, pro pár těch hodin už se nechce žíti, vše pospíchá, by dříve umřelo, i ptáci dávají se povražditi. 16 Není v tom úděs ani zklamání. Je to jen pocel v krásné mrtvé líce. Zem umřela a břízy na stráni jí planou v h aváchhlavách jako voskovice. Smrt velká, tichá. Vše je smířeno. Psík seskočil a k noze se mi tulí. Čas jíti. Pojďme! Vše je skončeno. Na Vltavě se stíny obejmuly. 17

MĚSTO.
Nepřešla vůně kolem mne, na kterou nevzal bych zřetel. Stejně mi byly příjemné růže i jetel. Po květech směle sáhl jsem a odpouštěla mi země; slunce svým vlahým paprskem stékalo ke mně. Ležel jsem v prostřed ornice a znal ji jako ti červi. Byla to dobrá kondice pro špatné nervy. Na tom však málo záleží. Lze časem přivyknout vinám. Přede mnou leží nábřeží, mám okno jinam. 18 Jakési teskné obrysy... A člověk maně se vzpíná; se srdcem rady neví si, chybí mu hlína. Ornice, kousek úvozu, kde možno přivonět k zemi. Zde bázeň z tajných úhozů jde ulicemi. Zapiati v temný havelok tu lidé hledají štěstí. Chodec je soupeř, člověk sok. A srdce v pěsti. Zdá se, že jinak zpívají tu v noci na řece mlýny. Jako když pod jez padají zkameněliny. A za dne těžko na prsou. Objetí cosi zde vadí. Koleje dráhy městem jdou jak dlouzí hadi. Cosi tu straší. Snad tu šla jakási síla, vše vraždíc. Člověk by výsk’, však vůle zla naň hrozí z dlaždic. 19 Při tom je nebe plno hvězd a k lesům únava láká, kde čeká marně ratolest na zobák ptáka. Není ho. Nutno čekat dál. A vesmír s úžasem kvapí. Člověk by leccos objímal, však vadí drápy. Jakési hrozby podivné tu strmí před ním jak Alpy. Chtěl by mít rád, a odplivne. Počítá skalpy. A kdesi hnědá ornice březnovým dechem už voní. Tichá a čistá ornice – – Jít po ní! Po ní! 20

STARÝ PÁN.
Je starý jeden, starý doktor „v Židech“, má zašlé brejle s omšelými sklíčky. Ten starý pán se dobře vyzná v lidech a mnoho let už léčí bledé šičky. Nedělá kličky, řekne jen: Plíčky –, je tuze dobrý, roztomilý pán. Je zamilován v tuto běžnou frázi a cítí něžně s hektickými Iíčky. Dá ucho k ňadrům, zamrká a vrazí košilkou dýku v srdce bledé šičky: Nedělá kličky, řekne jen: Plíčky –, je tuze dobrý, roztomilý pán. Ten starý pán vždy mluví bez okolků, neb zná ty ženy s opuchlými víčky. Když smrt jim zapře, půjdou dělat holku... Ach, zná tak dobře osud bledé šičky... Nedělá kličky, řekne je:jen: Plíčky –, je rozumný a roztomilý pán. 21 Jen o Dušičkách starý pán jde s holí a na hřbitově přepočítá svíčky. V ten šerý den ho staré srdce bolí a slyší plakat všechny mrtvé šičky. Spočítá svíčky, vzdychne si: Plíčky –, a kráčí domů, starý dobrý pán. 22

HRAD ROTŠTEJN.
Řekli mi, že tam pohřbena rytířka mladá, lepá, spí prý tam v bílém hedvábí zazděna v krytbě sklepa. Čacký pán Vok šel na Turka – K Turku je cesta dlouhá – Rytířskou paní schvátila nešťastná, zrádná touha. V odplatu za tu nevěru dýka jí rzí teď v hrudi – – Byl jsem v těch sklepích. Jejich zdi jako ta dýka studí. Ticho tam, ticho hrobové, chvilkou jen kdesi z brambor slyšet sem cvrčka rámusit, rachotí jako tambor. 23 Příteli cvrčku, nač ten hluk? K čemu ta hudba mstivá? K čemu to bubnů víření rušit má spánek zdiva? Z klenby mi cosi šeptalo: Rytířku srdce bolí – – Když tenkrát byla nevěrna, vířily bubny v poli. Viděl jsem náhle oči dvě, modré jak polní chrpy – – Příteli cvrčku, netušíš? Rytířská paní trpí. Spěšný krok hned mne zavedl do pole v záhon brambor. Chytil jsem cvrčka: Už tě mám! Nehluč tu jako tambor! Bránil se, štípal kusadly... Ušla mi krůpěj krve... Já ho však dones’ míli dál: Ted si hluč jako prve! V svlačcový květ jsem uložil cvrčka jak v úkryt klícky. Uprchnout může. Nazpět však nepřijde, zbloudí vždycky. 24 Klidně už tedy, paní má, klidně a sladce spěte – – Zdaliž pak, až se shledáme, na mne se usmějete? Za hrůzných fanfár andělů, kvílení, nářku, shluku, v soudný ten den vás vyhledám, stisknem si tajně ruku. 25

TĚŽKÉ HNÍZDO.
Dva páry tažných, těžkopádných koní do mojí duše vnesly trochu zmatku –, ve stěhovací týden jednou loni, když přecházel jsem jistou křižovatku. Byli to koně nehorázní, těžcí, a neslušně až těžké zadky měli – na chodníku si sdělovali pěšci, že takých hnátů nikdy neviděli. Vůz nábytkový, jejž ti koně vlekli, byl jako oni – váha, síla, tíha, co velryba, co mořský netvor leklý, když ve vlnách se těžce zakomihá; vše těžké tak, ó, těžké, těžké bylo – – i vozkova když pohnula se ruka, předivo dějů tíhou vrcholilo: Ta ruka byla rukou hromotluka. Do koní švihl. Skřípot, rachocení a jekot, nářek dole mezi koly. Oj napjala se tvrdě, jako cení svůj zachmuřený jícen dělo v poli – 26 Bylť náklad těžký. Kámen snad – či broky? Svou zvědavost já nerad tlumím. Nuž, přímo k vozu zaměřil jsem kroky, snad s vozkou se o věci dorozumím. Vše rozmysliv si, řek’ jsem: „Promiňte mně, já svoji zvědavost tak nerad tutlám. Jak těžký náklad! Slyšte! Chví se země a vaši koně mají pěnu u tlam. Co vezete to? Rcete! Dychtiv čekám! Ten nábytkový vůz mne, pane, plete. Přec dovolte, snad nechcete říc’, někam že někoho to probůh stěhujete? Ne, nevěřil bych. Tušení mi šepce, že těžký vůz ten tajného cos kryje. Snad puklou sochu? Železného hřebce? Snad sarkofág? Snad příkrov na mumie? Vy mlčíte? Nuž dále hádat budu. Chápejte – problém tíhy je tak strašný... Tož, co je tam? Snad litiny pár pudů? Či mramorové kvádry staré kašny? Ach, nevím už, co vymysliti mám si... Snad střemhlav s věže sřítily se zvony a vy je tajně převážíte kamsi? Či daleko, do pusté garnisony, na tvrdou pevnost, obklopenou strání, kde roste vřes a kvete mnoho fial, si vojanští vás objednali páni a vezete pro flinty materiál? 27 Ne, nikoli, to chápu, pane, přeci, že v nábytkových vozech atd. jsou zcela jiné převáženy věci, zvlášť v stěhovací termín, o kvartále. Že myslil jsem na flinty, na olovo, to vysvětlit vám správně nedovedu; snad uklouzlo mi bizzarní to slovo tak mimoděk jen. Možná při pohledu na onu ženu, za vozem jež kráčí, za vaším vozem. Mladá je to žena a také u ní námaha se značí – jde omrzelá, tupá, unavená. Já přičítám to břemenu, jež nese. Co vleče to? Jak lampa by to byla. (Té zvědavosti, kočí, nesmějte se, mně sudička v klín kdysi položila dar nenasytné, hrozné zvědavosti, a já tu pouze osud plním lidský). Nuž, co to vleče? Známek je tu dosti, z nichž dá se soudit skoro mechanicky na velkou lampu s cylindrem a knotem, snad visací, neb jiného cos – zkrátka, jsou řetízky tu, je tu také kladka, jež otáčí se s rachotem a hřmotem, když těžká koule, olova snad plná, se v rukou ženy těžce zakymácí; tu krouží vzduchem těžká, těžká vlna, jak v černavé a stuchlé separaci by pohnula se koule galejníka, galejní koule, upevněná k noze – – 28 Co je ten předmět? Lampa je to vskutku? A co je vůbec v nábytkovém voze? Ne, oborem mým není romantika, znám brániti se náladě i smutku, zde marně však chci úsměv vynutiti a místo jasu čelo brázdí rýha. Zde tíha jen, ach, tíha jen se cítí, jen váha, tíha, nekonečná tíha, jsou těžcí koně, těžký vůz a těžký je rachot kol a dopadání kopyt, i žena s lampou těžký vzhled má kněžky, vzduch kol a kol je pojmem tíhy opit, a jak tak vidím čtyři hovada ta se šinout v předpřed, co nohu mine noha, mně připadá, že stará kasemata se shroutila – – a vy teď jejich boha, boha to pout a galejnických koulí, že převážíte kamsi do bezpečí, i s jeho trůnem, skutým z pout a želez – – Či mýlím se? Ach, spíš by člověk přelez’ tré Montblanků a Popokatepetlů, než, ctěný kočí, promluvíte slůvko. Nuž, odložte již mlčení tu metlu a třeba rcete: Pošetilý mluvko, – jen, pro boha, už dejte vysvětlení, mně velkou tíhu svalíte tím s ramen... Nuž, což je uvnitř? Železo či kámen? Což pro tu tíhu odpovědi není? Naposled prosím: Co pak vezete to?“ 29 Tupě se usmál: „Hnízdo. Hnízdo je to. Postele, kredenc, židle – však to znáte. Já stěhoval už nejmíň tisíckráte. Nu, když už tolik zvědavě se třesou vám oči, pane, chci již všecko říci: Jež stěhuji, to mladí manželé jsou, mladičký párek – švihák s krasavicí.“ „Ta tíha tedy –“ „Hnízdečko je, pane. Vše solidní je. Z dubu. Matované. Hnízdečko lásky, já pak mám to štěstí, ten nábytek vézt tamhle na náměstí. Tam budou bydlit.“ „A ta žena vzadu, jež s těžkou koulí za vozem se vleče?“ „To jejich služka.“ „Koule pak?“ „Nic více, než visací to lampa do ložnice, pěkná to lampa solidního díla. By ve voze se cestou nerozbila, služka ji nese. Jářku, pane, krásnou tu paničku bych přál si vidět dneska, až půjdou spát a tam tu lampu zhasnou... Tak z blízka, víme – –“ 30 Švihl bičem mezka a dál zas, dále valilo se tělo, v němž součástky jsou ukládány hnízda, hnízdečka lásky. Ó jak těžká jízda, jak těžce v světě stěhuje se láska! Jak ustrašeným, naivním, plachým zrakem jsem sledoval ten vůz se vzdalující! Jak váhou, tíhou skřípalo vše, hřmělo, jak v dlažbě, v kolech, v nápravách to praská, když lidský tvor, dle božích stvořen lící – když pro svou lásku hnízdo lásky chystá – – když přes pár ulic stěhuje se láska – – – A ještě jednou, ještě naposledy, jak z mlází lesa za supícím vlakem zvěř pokukuje, plachá, ustrašená, jsem obrátil se. Oblak prachu šedý se snášel na vůz, na vozku i koně, jimž u huby se zabělala pěna. V té zachmuřené, šedé prachu cloně násada biče vzduchem zakmitla se, jímž vozka nutkal valící se tíhu; a tu v tom jednom, krátkém biče mihu, v tom zakmitnutí násady té z dřeva, můj každý nerv a každá moje céva se na vteřinu lehce pozachvěly, radostí samou, že v té strašné tíze aspoň ten bič se vyjímá jaks cize a radostně se vzduchem rozševelí, jak byl by zrozen v jiném, dávném čase, 31 kdy kůň byl kůň a lískou byla líska, neb že je z lísky, to jsem o násadě svým umem z dětství uměl vytušiti. Nuž, nelze-li již porozumět v snadě, že ani jinak nemohlo tu býti, než že jsem nazpět nelitoval kroků, bych s bičem tím si pohovořil z blízka? Ach, mělo tenkrát, mělo mému oku to shledání být navždy ušetřeno. Násada biče byla lakovaná a kovovými cvočky obloženo držadlo dřeva. Každá potom rána, jež ozvala se při šlehnutí biče, už zdála se, že s tíhou vozu splývá, jak staré, zašlé, zrezavělé klíče a vetchá brána zvětralého zdiva jsou za jedno. 32

ZA HANNOU KVAPILOVOU.
Jako když těžkou růží ozdobená, podzimní růží, vpletlou do vlasů, opouští vážná tajůplná žena zámeckou terasu, tak přišla mezi nás. Rozpletla zlatý vlas. Růži pak dětem, ztichlým jako pěna, hodila na pospas. Poslední když pak růže lupen svěží smeten byl vichrem v zašlý parku kout, když srdce zvonu na zámecké věži slyšela zavzlyknout, jalo ji teskno, chlad – Na skálu racek pad’. Severní vlny v dálkách na pobřeží toužila objímat. Volala teskně dobrotivou dlaní po dálné družce svého neklidu, nejraděj měla ze severních paní Wanglovu Ellidu; 33 pospolu sedaly na fjordu v úskalí, o širé mořské nekonečné pláni záhadně šeptaly. Na starých, zašlých, šedých lišejnících obnažovaly svoje bolesti, v zášeří slují při zmíravých svících laskaly neštěstí; úzce se objaly, vášnivě líbaly, za jasných nocí v loděnicích tlících hledaly opály. Na bílé skále osamělá žena v modravých dálkách cosi vyhlídá. Zůstala náhle družkou opuštěna Wanglova Ellida. Halali...! Halali...! – – – – – – – – – – – – – Vlny se ozvaly. – – – – – – – – – – – – – Na břehu leží šňůra vyvržená s vzácnými opály. 34

ZÁZRAK.
Na pohled svorně žijeme, stejným jsme tělem spiati, přece však já a srdce mé jsme různí potentáti. Srdce je srdce, hlava hlava. Bily se spolu do krvava. Žel, do krvava. Tak je to, když se na světě s despotem sejde despot. V zápasu o píď – prokletě! – nechce být nikdo vespod. A kdo je vítěz, pálí, plení. Což dohody možnost tu není? Ach, není, není. Snad i při téhle konfessi srdce mé v skrytu trpí. Marně se bilo pro lesy, pro luka, pro stvol chrpy. Pro vášeň k hroudě láskou zhrd’ jsem. Proto ten zápas s vlastním srdcem. S mým vlastním srdcem. 35 Pastvina, dvě tři chalupy – hned se mi hlava točí. Srdce však při tom zaúpí, nevražíc na mé oči. Večer, když dýši vůni lípy, žal se chví v srdci, blaho v chřípí. Když kvetou lípy. Zvon srdce jsem tak častokrát v šíleném rythmu zastal. V noci to bylo. Já tak rád slyším, když volá chřástal. Spity jsou smysly, spity uši... Srdce co jelen, štvaný kuší, zoufale buší. Kdykoli k hvězdám, na dno řek, do brázdy jsem se díval, vesmír byl pro mne sladký lék, pro srdce krutý rival. U srdce mého v nenávisti je snad i kámen, hrstka listí, i ševel listí. Přírodou srdce podmaniv neměl jsem strach ni z ženy. Přírodní pouze byl to div, jsem-li dnes přemožený. Matičko země, jak ty’s chytrá... Bylo to v horách jednou z jitra... Jedenkrát z jitra... 36 Křišťálový byl tehdy vzduch. Po horách rád se loudám. Tenkráte šel jsem nazdařbůh ke krkonošským Boudám. U nohy, co by děcko slabé, v sluníčku hrál si pramen Labe – kolíbka Labe. Zazpívav děcku „halali“ dal jsem se k Sněžným Jamám. Cesta zlá. Zde by klouzaly střevíčky útlým dámám. Bůh ví, jak k této hloupé větě přišel jsem na tom skalním hřbetě, hraničním hřbetě – – Trest přišel brzy. Na horách myslit se příliš nemá. Kmitlo mi hlavou: Zde by, ach, sklouzla... hm... také Emma. A jak už ptáček drápkem visí, k střevíčku přibyl obraz čísi, tvář, oko, rysy. V prostřed své říše, hor a vod, snadno se člověk brání. Upřel jsem oči v jeden bod, nechtěl jsem myslit na ni. Slezl jsem skálu, skočil dolů – sleze i ona, skočí spolu, jsme spolu, spolu – – 37 Kamením, travou, maléním, okýnkem mezi trny hleděly na mne – spím či bdím? – veliké oči srny. Nedýchám, stojím jako pěna. Nebesa – laň je oblečena! Žena to! Žena! Kamkoli člověk pohlédne, k Čechám i v pruskou říši, punčošky poloprůhledné vidí a krůčky slyší; na kámen sedne, lehne v houští, obraz jde s sebou skalní pouští a neopouští. Myšlenku účel posvětí. V horách jsou bozi dobří. Balvany – toť prý zakleti krkonošští jsou obři. Sklonil jsem hlavu v šedý kámen, dotkl se bázliv obřích ramen a šeptal zmámen: „Hory a doly! Kromě vás neznal jsem lásky jiné. Poraďte, obři! Z ráje plaz sladce se ke mně vine. Ve jménu drahé matky země vroucně vás vzývám, poraďte mně, ó, poraďte mně – – –“ 38 Zvedl jsem oči –. V blízkosti spatřil jsem: V skále studna. Kolkolem páchlo vlhkostí, jež je tak v horách svůdná... Nad studnou, v skále, v jejím čele, vyryt byl nápis: Emmaquelle. Ach, Emmaquelle. Bohové, k nimž jsem prosbu vznes’, znamení dali nechtíc! Studnu tu – stojí ještě dnes – založil pruský šlechtic. Živ-li je? Nevím. Skála němá nepraví nic než: Emma, Emma. Skála je němá. Já ale v skalním nápise viděl jsem zázrak bohů. Čekal jsem, tůň až ztiší se, zda na dně čísti mohu. Tiší se voda, dno se chvěje – Poznal jsem rysy obličeje. Jak sladce mně je! Na schůdku skály pohozen pohárek ležel ze skla. Nádobka chudá, skrovná jen, v slunci se ale leskla. Pil jsem z ní třikrát, ze hluboka – – Na dně se kmitl přelud oka. Hnědého oka. 39 Chtěl jsem mít všecko. Doušky tři nezkojí oheň cele. Kdož ví, zda dnes či nazítří nevyschne Emmaquelle? K otvoru, jímž se pramen řinul, celým svým tělem jsem se svinul a pramen plynul. Nápoji lásky, jaká lež, v tobě že skryto peklo! Z onoho zřídla pil jsem též. Chladivě, smírně teklo. Uprostřed skal a horské kleče líbezný pramen lásky teče, pil jsem jej v kleče. Přede mnou, za mnou, v šíř i dál ohromná země plocha. Nejkrásněj’ abych miloval, změnil mne vesmír v hocha. U studně leže v horském klínu šeptal jsem: Hory, s vámi zhynu a s ní tu splynu – – Kapraď mi vlála na spánky, byly tak bouřné, vřelé. Usnul jsem vedle studánky, nazvané „EmmaquelIe.“ Probudil vlhký chlad mne ze skal. Do vřesu temně liják pleskal. Vyšel jsem ze skal. 40 Sám jsem už nebyl. Vedle mne kráčela láska ženy. Zázrakem síly tajemné, zemí jsem přemožený. Ta pak, jež v snách mých tenkrát žila, zázrak si potom přisvojila... Není-li milá? Je to má milá. 41

NÁLADA BABSKÁ.
Takové jsou v chudém kraji malé děti z chudých rodin, že jen zřídka rozpoznají, kolik na věži je hodin. Člověk stárne. Ale děti: pokřik, výskot, radost, pračka. Člověk stárne. Děti letí na náves si zahrát špačka. A když ze hry vracejí se (mělyť doma dávno býti), zřít je v každém jejich ryse: Ach, mne čeká doma bití... Nejsou jisty. Po očku si prohlížejí cestou chodce. Kolik hodin? Říc’ jim musí. Ptají se tak plaše, krotce. 42 Alejemi, pod Potštýnem, běží děcko v jednom kluse. Tvář mu hoří jako vínem, jeden prstík mělo v puse. Děvčátko to. „Co chceš, malá?“ Uhodnutí byl jsem blízek. Beze slova ukázala na vestu a na řetízek. „Kolik hodin? Šest a půla. Je půl sedmé. Bězíš domů?“ Odplynula, odvanula – – Ztratila se v stínu stromů. Jako pole jarních máků sukýnka se kmitla pestrá – Já stál v lipách, údiv v zraku, starý rok co ze Sylvestra. Prstík, jímž se dotkla vesty, strašil mne jak noční světlo – Setmělo se. – Stromy – cesty – nějak se mi všecko pletlo... Cesta v pravo, cesta v levo. Malý prstík v dětské pěsti zveličil se jako dřevo sloupu kdesi na rozcestí. 43 Slabikuji nápis v šeru. Písmen roj se ohněm vzedme. Břízy šumí v podvečeru: Umřeš jednou o půl sedmé – – Tma je v hlavě, tma je v lese. Děvčátko už dávno spinká. Prstík se mu ke rtům nese ve snách jako cukrovinka. 44

SMUTNÉ ČTENÍ O LETOHRÁDKU KRÁLOVNY RUMUNSKÉ.
Tuláci horkou hlavu svou v dalekých studánkách rádi chladí. Chytne je touha. Jdou a jdou lehnout si v cizině do kapradí. Slunečnou třásní oblohy dají se mazlivě šimrat v leže; někdy zas skočí na nohy: zahlédnou v daleku špičku věže. Mění se větru závanem tulácké srdce jak kousek těsta, tu se dá zlákat máku rtem, tu zas je zvábeno dlažbou města. Moderní tulák stejný je, stejnou má horečku v lesklém zraku –, nemluví, nejí, nepije, pospíchá k prvnímu rychlovlaku. 45 S Bohem buď, Praho, přátelé! Skřivánek zpívá si, sedlák orá! Do světa jel jsem vesele. Dostal jsem subvenci „Svatobora!“ Přes hory, doly, přes lesy! Na cestu „Svatobor“ zlatem deští. Dojmů tři plné notesy ztratil jsem na rynku v Bukurešti. Nebyl jsem sám. V šum ciziny (deset let se mnou už totiž žije) provázel zjev mne dívčiny, mojí to sestřičky Poesie. Mladší, je, pravda, nežli já. Má však tak moudré a vážné čelo. Oko jak svatá Maria, – když jsme se loučili, zaslzelo. „Odcházíš“, šeptla, „vesel tak, sotvaže všimneš si mého bolu... Uletíš, bratře, jako pták... Pojeďme, bratříčku, jeďme spolu – –“ Takové slovo jako květ člověka opojí, vůní zmámí. A potom: za těch deset let nebylo rozporu mezi námi. 46 Pravil jsem: „Chceš-li, ó, pak rád vezmu tě, sestřičko, v širou dáli... Já si jen myslil, že by snad rády si lokty tvé odpočaly, na kterých sladce vzrušená hlava má tisíckrát snila v přítmí, na něž můj vlas jak z vřetena prvními bílými vil se nitmi... Mnoho už světa zbrousili jsme spolu, sestřičko, sladký stíne... Myslil jsem: Nuže na chvíli teď ať si sestřička odpočine. Perlemi, ambrou, poupaty, jež najdu v dálavách cizích světů, chtěl jsem tě od hlav do paty zasypat, co jabloň v dešti květů. Jak se mi nyní poštěstí, když stín tvůj se mnou teď půjde zlatý, tužba má: tajně přivézti ti vzácné orientálské šaty?“ Tichý ji úsměv ozářil, jako když studánka stříbrem perlí: „Díky ti, že’s tak dobrý byl, budeme společně sbírat perly... 47 Lépe já perlám rozumím, než, bratře, horká tvá, bouřná hlava... Nevíš ty, jako já to vím, která je nepravá, která pravá... Tobě se všecko krásným zdá, ale pak, bratříčku, jak tě rmoutí, seznáš-li, že je metla zlá, v čem prve viděl jsi jarní proutí... Vezmi mne s sebou. Pozlatit chtěla bych pouti tvé stužku pestrou, andělem, bratře, chci ti být, andělem strážným a dobrou sestrou...“ A tak jsme jeli. Duní vlak, píšťala parníku temnem vyje. Moudrý má, věrný, čistý zrak družka má, sestřička Poesie. V kajutě, v dírách přístavů, v zášeří železničního kupé, polštář mi klade pod hlavu, vesele na hory se mnou cupe. Klíč k nejkrásnějším tajemstvím leží jí v hedvábném skrytu oka. Ona-li s sebou, najdu, vím, i slzu, upadlou do potoka. 48 Za každým krokem zakopnem’ o rubín, diamant, smaragd, topas. Zpíváme cestou. A jak jdem’, zátopa růží nám sahá po pás. Taková sestra jedna jen – a člověk hlupákem byl by zcela, kdyby se dojmy obalen nevrátil domů jak s pelem včela. Ó, tím hůř! Jak to poděsí, jak srdce sevře se zubem kleští, dojmů tři plné notesy když člověk vytrousí v Bukurešti! Jeden jen rým když z kutiště ztratí se básníku, jak to jímá! Což teprv celé skladiště? Látky tři notesy – všecko prima?!? Klel jsem a soptil. Ztráta ta stínem mne zastřela jako hora. Zapomnětlivost proklatá... S pravdou ven – bál jsem se „Svatobora“ – Za noci vzdych’ jsem: „Sestro, spíš? Srdce mé plno je smutku, děsu... Nemohu, přece pochopíš, vrátit se do Prahy bez notesů. 49 Leží to na mně jako mrak... Čert ať se vyzná v těch pražských pánech... Ještě by řekli: To on, pták, promazal subvenci po šantánech... Poraď mi, poraď, sestřičko, hlavu to bičuje, srdce stiská...“ Zamyslila se maličko, našla snad rudou nit východiska. „Jaké pak“, praví, „strachy s tím? Není to, bratříčku, zrovna k pláči. Jdem spolu. To ti dosvědčím. To snad i soudcům tvým, bratře, stačí. Mám-li tam u vás renomé, jako jsem, bratříčku, někdy měla, stačí snad pouhé jméno mé –, stačí říc’, že jsem tě provázela.“ Tu jsem jí musil přisvědčit. Důvody byly tak jasné, zřejmé... Těžko však, Bože, získat klid, jiskřička jedenkrát když se vzejme. Sotvaže trochu jistoty nabyl jsem, vítr ji svál co peří; což jestli páni z poroty našemu tvrzení neuvěří? 50 Prosil jsem sestru, chce-li jas přivésti v budoucnost moji temnou, všecko že půjde v jeden ráz, dá-li se fotografovat se mnou. Takto se nejlíp ukončí palčivá otázka plná trýzně: Budem’ se dívat do očí na jedné společné podobizně. Tož zítra! V gala úboru! Formátek milounký, visitkový... Tucet jich pošlu výboru a jednu makartku předsedovi... Příliv slov uváz’ na mých rtech. Přeběda! Sestřička, dobrá víla, vydechla z ňader bolný vzdech, vzlykajíc ke zdi se obrátila. Pozdě, ach, jsem se zastyděl, byl bych se trestat chtěl vlastní pěstí! Dalť jsem jí prve návrh, žel, jak holce fabričce na předměstí – – Jakmile ráno poduška na loži sestřině pohnula se, už jsem si sedl u lůžka, pokora v mojím se chvěla hlase. 51 „Odpusť mi, odpusť...“ Ruky stisk provázel oddaně moje slova. Ze rtů jí úsměv smíru trysk’, ozářil světnici do zlatova. Dostal jsem rázem náladu. Člověk si zbytečně hlavu láme. Sestřičku vzal jsem za bradu: „Víš-li pak, kam se dnes podíváme? Když už jsme mezi Rumuny, když už jsme ve hlavním jejich městě, navštivme sídlo koruny, máme to, sestřičko, zrovna v cestě. V sinaiských lázních – nejdéle v hodině budem tam dle všech známek – královští mají manželé v balkánském údolí krásný zámek. Hlavou mi sen snad neletí za králi, knížaty, jejich sídly. To bych jen přál si věděti, rumunská královna kterak bydlí. Carmen to Sylva! Na trůně královna s básnířkou – jedno tělo! Takový klenot v koruně oko mé dosavad nevidělo. 52 Jaký as hostí čarný kout královnu, básnířku, velkou ženu? Chtěl bych si, sestro, prohlédnout, kterak má veršů říš zařízenu. Vlastníma zřít chci očima královsko-básnické parky, síně! Ó, jak ta žena zajímá! Vždyť je to, sestřičko, kolegyně – – Básnický věhlas zalétá v rumunské paláce, v chaty, chýšky... Na místě princů do světa vyslala lyrické čtyři knížky... Nákladem státní tiskárny rozpialy královská křídla k letu... Nás pak teď osud rozmarný dovedl k hangáru, k místu vzletu – – Nutno to vidět, sestro má... Královnin sinaiský letohrádek má pro mne zvláštní aroma, napíšu o něm pár krásných řádek ve čtvrtý notes, který dnes koupím si na dojmy, tužku k tomu, abych co Alkibiades s mnohými vzatky se vrátil domů...“ 53 Sametový zrak sestřiččin schmuřil se, sesmutněl jako thuje. Čelem jí přelét’ temný stín, zdálo se, plán můj že neschvaluje. Přece však jela. Ve vlaku hlavu mi stulila na rameni. „Bojím se,“ šeptla, „tuláku, tam že, ach, pro tebe místo není.“ Stesk ten mne plnil úzkostí. „Vždyť je to sestřičko, kolegyně... Proč pak si děláš starosti?“ Zdřímla si neklidně na mém klíně. Sinaia! Domy. Nádraží. Městečko tulí se k lesní stráni. V pozadí jako na stráži týčí se karpatští velikáni. Hned jsme se dali na cestu. Břízy nám svítily šerem hvozdu. Šuměly. V jejich šelestu nesla se sopránem píseň drozdů. Sestřičku vzal jsem za ruku. Tak jsme se vedli jak z báje děti. V pohádky jakéms ozvuku královnin zámek mi hlavou letí 54 jakoby chata z perníku, žlutavý marcipán zlatem září, královna v zlatém rendlíku jistě tam básničky tajně vaří... Šli jsme a šli. Krok za krokem vznešeněj’, velebněj země dýše. Tabulka. Nápis. Vydech’ jsem: „Vešli jsme, sestřičko, v brány říše.“ Čarovný park. Ať tam či tam člověk se obrátí, žasna stane: Aby se báseň vzňala v plam, všecko tu skvěle je přichystané. Všecko tu, co v krev básnickou přivádí náladu, sílu tvůrčí. Omšelé skály tady jsou, umělým korytem potok zurčí. Básnířku a s ní královnu tušit lze v každičkém parku koutě! Trní je tady poskrovnu, za to však balsámy ovanou tě... Jak si to krásně zřídila! Vodopád jistě má z duše ráda. Zahradník dal se do díla: přivalil balvan – a voda padá – – 55 Královna! – „Inu, sestřičko,“ (hleděl jsem odbýt vše ironií), „zde každé ptačí vajíčko vylíhne do rána poesii! Tamhle, viz, v kruhu mladých jív vadnoucí sosna se k zemi sklání... Ta jistě slouží za motiv, královně za motiv k umírání... Ve všem je kouzlo, hudba, sen, ve všem se básnický motiv tají... Pařezy dubů, pohleď jen, v objetí břečťanů zahnívají. Básnířka všude vítězí, zatím co královský spár se cítí: Královna rce – a pařezy básnířce za motiv musí hníti... Tady je jako v ohradě zásoba motivů, dojmů, nálad! Je to tu všecko v hromadě, jak dobrý, lahodný vlaský salát. K tomuto ráji, být on mým, přilnul bych jako klíště... Lyrika, sonet, verš a rým rostou tu šmahem jak z pařeniště...“ 56 Za každým stromem prohodil jsem slůvko posměšné, kousek vtipu. V nitru však krutě červ mi ryl, v srdci jsem pocítil tisíc šípů. Ať jsem se jak chtěl namáhal zakrýti zavilost toho boje, marno vše. Byl bych divě řval: Kéž je to bohatství všecko moje! Stavovská závist projela vzbouřeným srdcem mým jako dýka. Každá ta skála omšelá, každý strom měl ve mně závistníka. Vizme ji, tuto poetku! Jaký tu rozdíl je? Jaký? Jaký? – !!! Královno, což snad k posledku básníkem jako ty nejsem taky? – !!! Pařezy! Skály! Balsámy! Sem s nimi! Dělme se! Jak se patří! Báseň když vládne nad námi, dělme se, královno, jako bratří! Zrychlil jsem kroky. – Datel! Slyš! Odzváněl tužbám mým jako hrana. V dálce se kmitl zámek již – Sestřička šeptla: „Jsem udýchaná...“ 57 Chraptivě řek’ jsem: „Vytrvej. Ještě jen minutu! Chceš-li, chutě na rukou jako čaroděj před zámek královnin odnesu tě!“ Ni slabý zákmit červeně nepřešel pobledlou její tváří. Ale hle, tam již vznešeně letohrad věžemi vstříc nám září! Jako když srnec ránu svou prohlíží ustrašen v lesklé tůni, shlížel jsem tvář svou ubohou v třpytivém zámečku na výsluní. Královská stavba! Na střechách věžičky modravé, rudé, zlaté... Slunce jim stele zlatý prach na jejich hlavičky boubelaté... A zatím co tam ve výši se zámek se sluncem zářně snoubí, pod okny mezi cypřiši královna básničky píše v loubí. Z perníku chatrč, pohádka, prolétla bleskem zas mojí myslí, vidina z dětství přesladká starému chlapovi mátla smysly – – 58 Zámeček zářil. Bohové! ten lesk už nelze mi déle snésti! Co mne k té marcipánové pohádce železnou táhne pěstí?!? Jako by náhle třískl hrom, v mém hrdle běsi se bouřkou vzduli: „Což myslíš, sestro, abychom aspoň si omítku olíznuli?!?“ Tím ale mžikem jsem se lek’ chraptivé cizoty svého hlasu. Dal jsem se divě na útěk, vítr mi rozevlál pramen vlasů. Kde sestra? Chaos v nitru mém. V úzkostech nevzpomněl jsem si na ni. Jenom tu ručku instinktem cítil jsem chvíti se ve své dlani. Dlouho jsme, dlouho běželi, lukami, houštinou, přes kořeny. Z pohádky děti zmizely – prchala postava muže, ženy. Schvácen jsem stanul. Po skráni tekla mi studená krůpěj potu. Teprve náhlé zaštkání dalo mi známku zas o životu. 59 Plakala sestra. Její vzlyk nesl se zoufale šerem lesů. Vzhlédl jsem na ni. Rudý rtík zadých’ se nezdravou barvou vřesu. Věděla všecko. Uhodla. Pustivši ruku mou, četla s čela. Usedla na mech, bledá – mdlá – Bál jsem se, aby mi neumřela – – Vzal jsem ji v náruč. Odsud! Hned! K nádraží! Rychlovlak! – Už jsme vsedli. Na klíně dříme. Jako květ lilie tváře jí v spánku zbledly. Z Balkánu vane kouzlo hor, salaše lákají, zvoní kravky – – Ale my domů! Přes Tábor! Domů jen! Rovně a bez zastávky! A už jsme doma. Stůně mi. S tichou se výčitkou na mne dívá. Léčím ji láskou, růžemi – A ona – pozvolna – – pookřívá – – – Dnešního rána ruměnec poprvé zabarvil její líce. S úsměvem řekla: „Víš, tu věc nesmíš už udělat nikdy více – –“ 60 Slíbil jsem. A ten slavný slib dodržím, sestřičko, v celém žití... V zámku se sice básní líp, tulák však bez zámku může býti. 61

KYRYSNICE.
V armádě žen, tak vábně klamné, kde šálí oko, hlas i líc, pathologicky zajímá mne druh pyšných, těžkých kyrysnic. Občanské tyto kyrysnice mívají plece jako lvice a pohled znavený. Někdy jen, když co hloupý macek zabloudí muž jim v dosah pracek, zrak svitne plameny. Taková těžká kyrysnice nedává, jenom přijímá. Čeká jen, čeká jako lvice s línýma mdlýma očima. V saloně, v záři žlutých světel, na poli, kde se sváží jetel, v kostele, v lesku svíc, – všude, kde šustí sukně ženy, všude je čestně zastoupený druh těžkých kyrysnic. 62 Zvláštních těch ženských kyrysarů kolébkou není Sodoma. Sodomská vlna krve, varu, neproudí jejich prsoma. Jim neznáma je pružnost hadí, jim mocná ňadra spíše vadí a brání vplynutí; v máji jen, v noci, v dobách říje, kopule dvě ty z Byzancie praskají v klenutí. Ale pak! Potom! Dies illa! V ničivé stádo tygřic, lvic, v okamžiku se proměnila silná ta kasta kyrysnic. Fabrička, děvka, dáma z klubu, všecky tu stojí jako z dubu, jak hradba kamenná. Čekají muže náznak, v leže, ňadra jim strmí jako věže a svítí ramena. Červená holka z cukrovaru poddá se v temnu transmissí. S odrůdou těchto kyrysarů pan adjunkt rady neví si. Nesměle, jako stehlík ptáček snese se v temno, do řezaček, paprsek měsíce. Lekl se. Prchl. Jako lvice s adjunktem hraje kyrysnice o morek, o plíce. 63 S pohrdou na rtech, s rudou vlajkou bije se oddíl kyrysnic. Triumfuje i dáma s rajkou, jež jezdí z Prahy do Řevnic. Aleje, měsíc, fontán, villa – všecko tu šepce: „Dies illa“ – šeříky, jasmín, hloh... Ňadra co pyšná stavba věží a mezi nimi zmámen leží provazolezec: hoch – – Vítězství v leže! A jak snadné! Vítězství naznak, na zemi! V hromadu řepy adjunkt padne, hoch zhyne mezi věžemi. Jako by spadla klícka s kosem, tak oba padnou přímo nosem do klína pyšných lvic, zatím co lvice kyrysnice požírá klidně morek, plíce, a hledí na měsíc. Takovou když pak kyrysnici postihne osud rodičky, porodí v zámku, v porodnici, tři tvrdé, silné hošíčky. Otec je neznám. Matka: lvice. Nuž, rodí silná kryrysnice,kyrysnice, jak sluší na lvici. Porodní bába zuby jektá, matrósa, letce, architekta když krmí krupicí. 64

NA PALUBĚ „IMPERATORA TRAIANA.“TRAIANA“.
Černé je moře. Nebe beze hvězd. Houpy, hou... Vzhůru. Dolů... Všude jsem slyšel: „Pane, dobrá jest lahvička „Validolu“. Jakmile šelma nemoc námořská vystrčí první drápek, „Validol“, pane, ihned brát se má, na cukr deset kapek...“ Plujeme. Temno. Ani hvězdička nesvítí s nebe dolů. U vesty v kapse čeká maličká lahvička „Validolu“. Koráb co zámek, kamsi poslaný z čarodějovy říše, valí se temnem. V ráhnech varhany zdají se zpívat tiše. 65 Všecko spí. Rudé lampy v stožárech mátožně svítí v šeru. V kajutách, dole, tiše plyne dech pěti set pasažérů. Černé je moře. Ani měsíček nehledí s nebe dolů. V kajutách, dole, pět set lahviček, lahviček „Validolu“. Lodní šroub hučí, hučí do temna. Člověka není vůkol. Lahviček pět set – služba dojemná – očekává svůj úkol. Pět set a jedna. Moje. – Sám a sám chodím po lodní přídi. Blýsklo cos. Shaslo. Jako drahokam reflektor temnem slídí. V záblesku světla židle plátěná mihne se před očima. S úsměvem na rtech, v plaidu schoulena, krásná tu žena dřímá. Paže dvě, bílé, v spánku klesly jí. Dvojice útlých stvolů... Laskáním vln se člověk opíjí... Houpy, hou... Vzhůru... Dolů... 66 Reflektor pohas’. Temno, temno zas. Nic nežli tma a moře. Pohlížím v propast. Vlny. Slyším hlas někrasovského hoře. Sladká to píseň. Nebezpečně až sladká a zádumčivá. Posvátnější než matčin Otčenáš, tajůplnější zdiva, jež v klenbě hradních trosek umírá, šeptajíc v kapraď „s Bohem“... Za noci moře! Dive Všemíra! Smutečním, temným rohem když lesní hajní hudou za rakví, provázejíce pána, zapláčou břízy, hvozd se žalem chví, strašná je lesů hrana, ale ty, moře, ty tak miluješ i svojí žalnou hranou, ty věčně čekáš, věčně žízníš, chceš, šepotáš „na shledanou“, chceš lidi, lidi, voláš po lidech, zelené tvoje pěny nejsou nic, nežli vzácný hebký mech vesmírem roztavený, 67 a když už chtivá, nenasytná zem láskou svou příliš drtí, stačí skok – a tvé lokty tam a sem zhoupají tělo k smrti, houpy, hou, houpy, ani netušíš, do mechu položí tě, hádanku moře, nejvzácnější, zvíš, usínáš jako dítě – – – Na přídi ticho. Stoup’ jsem k okraji. Jednou to zažil každý. Kradla se ke mně potají myšlenka sebevraždy. Pět set jich spí. A moře chce jen mne. Pýcha má sladce vzrůstá. Ještě však sladčej vlny tajemné nabízejí svá ústa. Zavírám oči. – Život vítězí – Toulám se vzhůru, dolů... Třesk! Letí mezi lodní řetězy lahvička „Validolu“. Křičel bych. – Bože, jak je možno jen, takového že cosi člověk, tvor boží, duší obdařen, při sobě mrzce nosí? 68 Možno to vůbec? Tolik záhad tu, taková moře moc tvá, že by chtěl člověk v toužném záchvatu vrhnout se v tvoje vodstva, – – a týž pak, týž že člověk má se bát nárazu tvojí vlny? Nikoli! Zpívej! Slyším k smrti rád zpěv tvůj tak tajůplný – – Spadlo cos na příď. Jakés motouzy shodili s ráhna dolů. Krásná se žena v židli probouzí s dvojicí útlých stvolů. Oživly. Žijí. Teď je pozvedla, zakryla rouškou plaidu. Dní se už. Je tak vábná, pobledlá... Odolat nedovedu. Blížím se. Zří mne. „Dlouho spala jsem?“ Směje se, jak mne zočí. „Ó, jak se koráb houpá tam a sem...“ Nastavuje mi oči. „Ještě je,“ pravím, „zavři, uhasni – zůstaňme potmě spolu...“ Vyprávěl jsem jí cosi o básni, moři a „Validolu“. 69

FINALE.
Za řadu let, až žití mého třpyt co šedá čmouha objeví se zraku, až srdce znavené se bude chvít jak lupen olše v podzim za soumraku, až verše, láska, celý život můj, celá ta malá, sladká existence, sesmutní, zchladne jako stará thuj, až z palmového, zeleného věnce, jejž děvčátko mi dalo na scéně, nic nezbude, než dráty rezavící, až času zub se zatne studeně do ulekaných, překvapených lící, až nejen láska, nejen verše mé, ale i zdraví, renomé a kapsy v to jedno jitro smutné, sychravé, si přiznají, že ocitly se na psí, 70 až nepotřebný, chudý, starý muž své knihy prodat půjdu incognito a řeknou mi: To z módy vyšlo už, nemůžem’ koupit, je nám líto, líto – až, mužík breptavý a bezzubý a vyschlý už a scvrklý, popelavý, poslední sloku, sloku záhuby si breptat budu kdesi u Vltavy, až smrtelná mne chytne pochyba, zda poetou jsem vůbec býval kdysi, až soustrastně mne žena zulíbá a řekne: Staroušku, jdi, ulehni si –, až zdánlivě už všecko pomine a na pensi už celý, celý budu, přec zaměstnání jedno nevinné by bylo s to, mne vysvobodit z trudu. Stanu se průvodcem cizinců. Na hlavě kastor, v kapse houstičku a bambusovou hůlku v staré paži, rychlíky všecky maje v malíčku, každého dne si vyjdu na nádraží a turistům, kdož přišli z ciziny, by prohlédli si pražské památnosti, dám k disposici svoje hodiny, své staré, pensionované kosti. 71 Budu je vodit. A tam nahoře, až obepíšu oblouk scvrklou rukou, až uslyším, jak v němé pokoře cizincům srdce udivením tlukou, až stověžaté město pod námi se rozšumí jak hudba pohádková, až barvami nás spije, omámí kvetoucí Petřín, stráně od Strahova, až uvidím, že všichni podlehli společné, tiché, tajuplné touze, že Britu slzy v oko veběhly a Němec slzou hledí na Francouze, pak tento div, ta Praha šumící, to kouzlo snů, jež proudí od Petřína, vrátí mi na mžik sílu mizící, jak napil bych se šampaňského vína, a moje ústa stará, zapadlá, vyschlá jak zašlé, vyprahlé dno toku, pyšně a slavně řeknou: „Voilà!“ Najdou zas dávnou, mladou svoji sloku. A potom, na konec, až s cizinci se ubírati budu na nádraží, až dávati mi budou po minci, tu potřesu jim vděčně starou paží a řeknu. „Ne, nic. Já šťasten byl.“ [72] DOSLOV.
Z většího množství básní, jež napsal jsem poslední dobou buď pro sebe nebo otiskl v časopisech, vybral jsem pro tuto knížku jen patnáct. Dost možná, že jsou to právě ty nejhorší, ale já je tu otiskuji knižně, protože právě na těchto patnácti měl jsem nejvíce osobní a citové účasti. Bylyť psány ve chvílích, kdy se člověku zdá, že na tom božím krásném světě není výhradně jen proto, aby rýpal do vojančiny a bil se s pátery. Takových patnáct volných, vzácných a jakoby ukradených chvílí tu presentuji svým drahým a svým čtenářům nikoli jako dar básnický (co je napsáno, není básní, o tom nezviklatelně jsem se v životě tisíckrát přesvědčil), nýbrž jako osobní památku.
V PRAZE, v listopadu 1910. K. H.
[75] OBSAH
Nůž3 Na hřbitově Père-Lachaise11 Starý dopis13 Dvě hodiny za Prahou16 Město18 Starý pán21 Hrad Rotštejn23 Těžké hnízdo26 Za Hanou Kvapilovou33 Zázrak35 Nálada babská42 Smutné čtení o letohrádku královny rumunské45 Kyrysnice62 Na palubě „Imperatora Traiana“65 Finale70 Doslov75
E: pk; 2006 [77]