HRAD ROTŠTEJN.
Řekli mi, že tam pohřbena
rytířka mladá, lepá,
spí prý tam v bílém hedvábí
zazděna v krytbě sklepa.
Čacký pán Vok šel na Turka –
K Turku je cesta dlouhá –
Rytířskou paní schvátila
nešťastná, zrádná touha.
V odplatu za tu nevěru
dýka jí rzí teď v hrudi – –
Byl jsem v těch sklepích. Jejich zdi
jako ta dýka studí.
Ticho tam, ticho hrobové,
chvilkou jen kdesi z brambor
slyšet sem cvrčka rámusit,
rachotí jako tambor.
23
Příteli cvrčku, nač ten hluk?
K čemu ta hudba mstivá?
K čemu to bubnů víření
rušit má spánek zdiva?
Z klenby mi cosi šeptalo:
Rytířku srdce bolí – –
Když tenkrát byla nevěrna,
vířily bubny v poli.
Viděl jsem náhle oči dvě,
modré jak polní chrpy – –
Příteli cvrčku, netušíš?
Rytířská paní trpí.
Spěšný krok hned mne zavedl
do pole v záhon brambor.
Chytil jsem cvrčka: Už tě mám!
Nehluč tu jako tambor!
Bránil se, štípal kusadly...
Ušla mi krůpěj krve...
Já ho však dones’ míli dál:
Ted si hluč jako prve!
V svlačcový květ jsem uložil
cvrčka jak v úkryt klícky.
Uprchnout může. Nazpět však
nepřijde, zbloudí vždycky.
24
Klidně už tedy, paní má,
klidně a sladce spěte – –
Zdaliž pak, až se shledáme,
na mne se usmějete?
Za hrůzných fanfár andělů,
kvílení, nářku, shluku,
v soudný ten den vás vyhledám,
stisknem si tajně ruku.
25