NŮŽ.
Jak ostrý zážeh světla
když mlhu rozdělí,
tak prostorem kdys létla
zář bílé čepeli,
a když se přiblížila,
to zřejmě dýka byla,
to letěl k zemi nůž:
nůž bílý, prostý šalby,
zdaž zbrani odolal by
ohnivý mladý muž?
Po dýce chvějnou dlaní
jsem žádostivě chyt’,
nůž přitiskl jsem k skráni
a laskal jeho třpyt,
jenž bělostí mne spíjel – –
I zahrady jsem míjel,
dech lučin, potoků;
keř růží lákal v šeře,
já neznectil však keře,
já nůž měl k útoku.
3
Vždyť jako mlžné chmury
když slunce rozetne,
tak padl tenkrát shůry
ve chladné ruce mé,
a jako rybář cítí
zub štiky ve své síti,
jež chví se pod vodou,
já podobný měl pocit,
když v rukou mých se ocit’
nůž bloudě prostorou.
A už to řada roků,
co sletěl v boží zem...
Kolikrát s chloubou v oku
jej zvu svým majetkem...
Ach, kterak při broušení
své barvy zářně mění –
a což ten jisker roj!
Ty jiskry všecky sčítat,
to byl by rudý citát
to byl by ohňostroj!
Ne, nic se nezmenšila
po létech jeho chuť,
když ocel kamsi bila,
tož bila přímo v hruď;
neb každá prostá rána,
prostorem diktovaná,
má pevný, ostrý cíl:
ve zbytečného chodce
kdo vrazí ostří bodce,
ten nikdy nechybil.
4
Boj prostorů, toť krása,
toť věčné kouzlo dne.
Až klesnu v pouhost masa,
i mne kdos probodne.
Svět letí proti světu,
květ kvete proti květu
do šíra daleka,
děj nepřekáží ději,
ne duše překážejí,
jen tělo člověka.
Skřek ostruh, pathos popa,
hoj, pozor na uši!
Za tělem vede stopa
a nikdy za duší.
Krk vypasený, býčí,
šíj bílá, holubičí,
štít ježka v obilí –
krev stejná ze všech tryská,
i když se ďábel z blízka
s andělem srazili.
Kdo bije, musí. Dýka
je dána prostorem.
Kývadlo hodin tiká
vesele tam a sem.
A jako pavouk přede
své pavučiny šedé
ve sklepě na zdivu,
tak kývadlo svou metu,
svou volnost hledá v letu
od kyvu do kyvu.
5
Na moři volá pirát:
Loď smrti propadla! –
na moři možno zmírat
co tenor divadla.
Nuž, oceán roď gesta,
však země plodiž města
a hmota boj se hmot!
Když nůž se chystá k ráně,
toť vyšel pevně z dlaně,
toť dal se na pochod!
Je pravda, břicháč v kápi,
to banalita je.
Kdo v tuku nůž svůj stápí,
je hoden mumraje.
Kord, epauletta, kutna –
jaká to bitka rmutná
s nádechem komiky!?
Kdo chytrý, hnízdo chystá,
kdo volný, chce víc místa,
nechodí bez dýky.
Nuž, ostří nechť se brousí!
V ráz! Zítra! Dneska! Teď!
V dlaň moji polož svou si,
železná rukověť!
Slyš – ptáčka slyším pípat.
Ráz! Jedna, dvě, tři! Výpad!
Zapomeň ptáčka! Tni!
Zpěv překáží-li vzduchu,
nedávej přednost uchu,
suď, odsuď, rozetni!
* *
*
6
Viz, nejsou dosud zcela
vše stopy zaváté.
Sníh vzpomínkou se bělá:
Ronovské roráte.
Co vzpomínek těch trosku
sloupeček vidím z vosku,
plamínek žlutavý...
Co v plamínku tom bylo,
co tolik zazářilo,
že nejde ze hlavy?
Zřím, cítím, kterak plane
ten vlahý plamínek,
v něm chví se zčarované
teplíčko ramínek,
a když ten sloupek štíhlý
dvě malé ručky zdvihly,
tu, zdá se, kolotá
ve plamínku i tílku
v tu vzácnou vlahou chvilku
společná teplota.
Vše, co tu stojí psáno,
je psáno vesele.
A vesel jsem dnes ráno
se chopil čepele.
Ví bůh, jak věc se stala,
snad hlava rozespalá
je vinna trošičku:
Když sáhl jsem dle zvyku,
bych připevnil si dýku,
já nahmát’ ručičku.
7
Jak požárem když vzeplá,
můj dech se rozhořel...
Ta ručka byla teplá –
své dítě jsem tu zřel –
Ach, vláha ta v mé dlani
co sloupku plápolání,
vzpomínka přemilá,
jak větérek když šeptne,
jak příval vůně květné
mi prsa zalila.
Ručička vedle ručky,
buclaté zápěstí,
hup! – uděláš dva krůčky
a stojíš u stěstí.štěstí.
Děťátko bílé, smavé,
lehounce kadeřavé,
si brouká brouky brou...
Po dravém trysku houštím
teď dýku z rukou pouštím
mýtina přede mnou.
Kouzelné jakés péro
tu jistě skryto je.
Stisk ručičky – a šero
se ztrácí z pokoje.
Uprostřed tepla, třpytu,
děťátko tiše spí tu,
má vlahý, jarní dech...
Srdéčko, tikot ptačí,
ťuk ťuky – v kořenáči
bez kvete na oknech.
8
Mám dojem – za vteřinu
to vše už nebude.
Ručičku ke rtům vinu
a šeptám: Přelude...
A jako voják v řadě
když zvedne vrabčí mládě
a hřeje dechem svým,
obhlížím plaše stěny,
zda jsem tu uzavřený
sám se svým tajemstvím.
Ach, ztrnul jsem, a rýha
se vryla do čela.
Za záclonou se mihá
tvář hněvem zduřelá.
Můj přítel Pokrok je to.
„Naslouchal’s?“ pravím. „Sketo!“
Stál tvrdě jako kat.
„Jsem Bůh i přítel“, praví,
„daň ze srdce a z hlavy
je nutno odevzdat“.
V pokoji setmělo se.
„Děťátko“, řek’ jsem, „spí“.
Měl oči kruté, kosé
a kruté zášijí.
Když přešel po světnici,
děťátko růžolící
vydalo těžký sten.
„Choď tiše“, pravím temně.
On, zvíře, mumlá ke mně:
„Tvůj nůž je pohozen!“
9
Tu změnil jsem se v hada
a v ucho jsem mu vsyk’:
„Mně dražší než tvá vláda
je tento okamžik.
Jsem tvůj a budu. Budiž!
Však dítě-li mi vzbudíš,
pak msta mne omámí
a svoji ostrou dýku
co urputnému býku
ti vrazím do tlamy!“
Bez jediného slova
odešel po špičkách.
Děťátko spí a chová
panenku v ručičkách.
Je bílé, hebké, smavé,
lehounce kadeřavé
a brouká brouky brou.
Má panenku a psíčka
a z cukru bumbrlíčka
a respekt před tátou – –
10