NA HŘBITOVĚ PÈRE-LACHAISE.
Vtipkaři! Ženy! Gardo neposedná!
Zde možno věru krásný spánek spát...
Ta vyhlídka jest na Paříž jen jedna,
ach, umíte i v smrti vybírat...
Rozkošný hřbitov. Bílý měsíc pluje
nad mořem hrobů tichou oblohou,
a rozvášněná Paříž posunuje
vám figurky své přímo pod nohou.
Místečko, řekněm’, draze zakoupené,
však ani ďábel vás tam neruší,
nadarmo tramway okolo se žene
a její zvonce řvou vám do uší.
S kytičkou uschlou v trouchnivící dlani
se usmíváte tiše pod zemí,
je směšno vše a marně kolem skrání
vám Pařížanky šustí sukněmi.
11
Až příliš jste se, tuším, spřátelili
s tím koutkem svým a věčně věčnou tmou,
ba zdá se mi, že míváte zlou chvíli,
když na hřbitově vrata zavrznou.
Žárlíte, braši, na ten kousek prsti
a chcete vyhnít s požitkem svůj sen.
Když hnít, tak hnít, však tisknout hlínu v hrsti,
ať o tu hroudu sen je prodloužen...
Znali jste žít – a znali jste i zmizet.
Na Père-Lachaise prý nejlíp se to spí...
Jsou básníci tam, legiony griset
a země voní jako panenství...
Opojnou fikcí leží mrtví spiti
a není dobře rušiti je v snách,
na tichých hrobech modré zvonky svítí,
jež střehou sny a bijí na poplach.
Cizinci, kteří půjdete snad kdysi
na Père-Lachaise tou modrou potopou,
všimněte sobě: Na všech zvoncích visí
otázka němá: „Kdy nás vykopou?“
Nuž, buďte moudří, mávněte jen dlaní
a spějte rychle ze hřbitovních vrat...
Skřípou vám boty... Skřípou k nepopsání...
Skřípete celí... ach... a chce se spát – –
12