ZÁZRAK.
Na pohled svorně žijeme,
stejným jsme tělem spiati,
přece však já a srdce mé
jsme různí potentáti.
Srdce je srdce, hlava hlava.
Bily se spolu do krvava.
Žel, do krvava.
Tak je to, když se na světě
s despotem sejde despot.
V zápasu o píď – prokletě! –
nechce být nikdo vespod.
A kdo je vítěz, pálí, plení.
Což dohody možnost tu není?
Ach, není, není.
Snad i při téhle konfessi
srdce mé v skrytu trpí.
Marně se bilo pro lesy,
pro luka, pro stvol chrpy.
Pro vášeň k hroudě láskou zhrd’ jsem.
Proto ten zápas s vlastním srdcem.
S mým vlastním srdcem.
35
Pastvina, dvě tři chalupy –
hned se mi hlava točí.
Srdce však při tom zaúpí,
nevražíc na mé oči.
Večer, když dýši vůni lípy,
žal se chví v srdci, blaho v chřípí.
Když kvetou lípy.
Zvon srdce jsem tak častokrát
v šíleném rythmu zastal.
V noci to bylo. Já tak rád
slyším, když volá chřástal.
Spity jsou smysly, spity uši...
Srdce co jelen, štvaný kuší,
zoufale buší.
Kdykoli k hvězdám, na dno řek,
do brázdy jsem se díval,
vesmír byl pro mne sladký lék,
pro srdce krutý rival.
U srdce mého v nenávisti
je snad i kámen, hrstka listí,
i ševel listí.
Přírodou srdce podmaniv
neměl jsem strach ni z ženy.
Přírodní pouze byl to div,
jsem-li dnes přemožený.
Matičko země, jak ty’s chytrá...
Bylo to v horách jednou z jitra...
Jedenkrát z jitra...
36
Křišťálový byl tehdy vzduch.
Po horách rád se loudám.
Tenkráte šel jsem nazdařbůh
ke krkonošským Boudám.
U nohy, co by děcko slabé,
v sluníčku hrál si pramen Labe –
kolíbka Labe.
Zazpívav děcku „halali“
dal jsem se k Sněžným Jamám.
Cesta zlá. Zde by klouzaly
střevíčky útlým dámám.
Bůh ví, jak k této hloupé větě
přišel jsem na tom skalním hřbetě,
hraničním hřbetě – –
Trest přišel brzy. Na horách
myslit se příliš nemá.
Kmitlo mi hlavou: Zde by, ach,
sklouzla... hm... také Emma.
A jak už ptáček drápkem visí,
k střevíčku přibyl obraz čísi,
tvář, oko, rysy.
V prostřed své říše, hor a vod,
snadno se člověk brání.
Upřel jsem oči v jeden bod,
nechtěl jsem myslit na ni.
Slezl jsem skálu, skočil dolů –
sleze i ona, skočí spolu,
jsme spolu, spolu – –
37
Kamením, travou, maléním,
okýnkem mezi trny
hleděly na mne – spím či bdím? –
veliké oči srny.
Nedýchám, stojím jako pěna.
Nebesa – laň je oblečena!
Žena to! Žena!
Kamkoli člověk pohlédne,
k Čechám i v pruskou říši,
punčošky poloprůhledné
vidí a krůčky slyší;
na kámen sedne, lehne v houští,
obraz jde s sebou skalní pouští
a neopouští.
Myšlenku účel posvětí.
V horách jsou bozi dobří.
Balvany – toť prý zakleti
krkonošští jsou obři.
Sklonil jsem hlavu v šedý kámen,
dotkl se bázliv obřích ramen
a šeptal zmámen:
„Hory a doly! Kromě vás
neznal jsem lásky jiné.
Poraďte, obři! Z ráje plaz
sladce se ke mně vine.
Ve jménu drahé matky země
vroucně vás vzývám, poraďte mně,
ó, poraďte mně – – –“
38
Zvedl jsem oči –. V blízkosti
spatřil jsem: V skále studna.
Kolkolem páchlo vlhkostí,
jež je tak v horách svůdná...
Nad studnou, v skále, v jejím čele,
vyryt byl nápis: Emmaquelle.
Ach, Emmaquelle.
Bohové, k nimž jsem prosbu vznes’,
znamení dali nechtíc!
Studnu tu – stojí ještě dnes –
založil pruský šlechtic.
Živ-li je? Nevím. Skála němá
nepraví nic než: Emma, Emma.
Skála je němá.
Já ale v skalním nápise
viděl jsem zázrak bohů.
Čekal jsem, tůň až ztiší se,
zda na dně čísti mohu.
Tiší se voda, dno se chvěje –
Poznal jsem rysy obličeje.
Jak sladce mně je!
Na schůdku skály pohozen
pohárek ležel ze skla.
Nádobka chudá, skrovná jen,
v slunci se ale leskla.
Pil jsem z ní třikrát, ze hluboka – –
Na dně se kmitl přelud oka.
Hnědého oka.
39
Chtěl jsem mít všecko. Doušky tři
nezkojí oheň cele.
Kdož ví, zda dnes či nazítří
nevyschne Emmaquelle?
K otvoru, jímž se pramen řinul,
celým svým tělem jsem se svinul
a pramen plynul.
Nápoji lásky, jaká lež,
v tobě že skryto peklo!
Z onoho zřídla pil jsem též.
Chladivě, smírně teklo.
Uprostřed skal a horské kleče
líbezný pramen lásky teče,
pil jsem jej v kleče.
Přede mnou, za mnou, v šíř i dál
ohromná země plocha.
Nejkrásněj’ abych miloval,
změnil mne vesmír v hocha.
U studně leže v horském klínu
šeptal jsem: Hory, s vámi zhynu
a s ní tu splynu – –
Kapraď mi vlála na spánky,
byly tak bouřné, vřelé.
Usnul jsem vedle studánky,
nazvané „EmmaquelIe.“
Probudil vlhký chlad mne ze skal.
Do vřesu temně liják pleskal.
Vyšel jsem ze skal.
40
Sám jsem už nebyl. Vedle mne
kráčela láska ženy.
Zázrakem síly tajemné,
zemí jsem přemožený.
Ta pak, jež v snách mých tenkrát žila,
zázrak si potom přisvojila...
Není-li milá?
Je to má milá.
41