FINALE.

FINALE.
Za řadu let, až žití mého třpyt co šedá čmouha objeví se zraku, až srdce znavené se bude chvít jak lupen olše v podzim za soumraku, až verše, láska, celý život můj, celá ta malá, sladká existence, sesmutní, zchladne jako stará thuj, až z palmového, zeleného věnce, jejž děvčátko mi dalo na scéně, nic nezbude, než dráty rezavící, až času zub se zatne studeně do ulekaných, překvapených lící, až nejen láska, nejen verše mé, ale i zdraví, renomé a kapsy v to jedno jitro smutné, sychravé, si přiznají, že ocitly se na psí, 70 až nepotřebný, chudý, starý muž své knihy prodat půjdu incognito a řeknou mi: To z módy vyšlo už, nemůžem’ koupit, je nám líto, líto – až, mužík breptavý a bezzubý a vyschlý už a scvrklý, popelavý, poslední sloku, sloku záhuby si breptat budu kdesi u Vltavy, až smrtelná mne chytne pochyba, zda poetou jsem vůbec býval kdysi, až soustrastně mne žena zulíbá a řekne: Staroušku, jdi, ulehni si –, až zdánlivě už všecko pomine a na pensi už celý, celý budu, přec zaměstnání jedno nevinné by bylo s to, mne vysvobodit z trudu. Stanu se průvodcem cizinců. Na hlavě kastor, v kapse houstičku a bambusovou hůlku v staré paži, rychlíky všecky maje v malíčku, každého dne si vyjdu na nádraží a turistům, kdož přišli z ciziny, by prohlédli si pražské památnosti, dám k disposici svoje hodiny, své staré, pensionované kosti. 71 Budu je vodit. A tam nahoře, až obepíšu oblouk scvrklou rukou, až uslyším, jak v němé pokoře cizincům srdce udivením tlukou, až stověžaté město pod námi se rozšumí jak hudba pohádková, až barvami nás spije, omámí kvetoucí Petřín, stráně od Strahova, až uvidím, že všichni podlehli společné, tiché, tajuplné touze, že Britu slzy v oko veběhly a Němec slzou hledí na Francouze, pak tento div, ta Praha šumící, to kouzlo snů, jež proudí od Petřína, vrátí mi na mžik sílu mizící, jak napil bych se šampaňského vína, a moje ústa stará, zapadlá, vyschlá jak zašlé, vyprahlé dno toku, pyšně a slavně řeknou: „Voilà!“ Najdou zas dávnou, mladou svoji sloku. A potom, na konec, až s cizinci se ubírati budu na nádraží, až dávati mi budou po minci, tu potřesu jim vděčně starou paží a řeknu. „Ne, nic. Já šťasten byl.“ [72] DOSLOV.
Z většího množství básní, jež napsal jsem poslední dobou buď pro sebe nebo otiskl v časopisech, vybral jsem pro tuto knížku jen patnáct. Dost možná, že jsou to právě ty nejhorší, ale já je tu otiskuji knižně, protože právě na těchto patnácti měl jsem nejvíce osobní a citové účasti. Bylyť psány ve chvílích, kdy se člověku zdá, že na tom božím krásném světě není výhradně jen proto, aby rýpal do vojančiny a bil se s pátery. Takových patnáct volných, vzácných a jakoby ukradených chvílí tu presentuji svým drahým a svým čtenářům nikoli jako dar básnický (co je napsáno, není básní, o tom nezviklatelně jsem se v životě tisíckrát přesvědčil), nýbrž jako osobní památku.
V PRAZE, v listopadu 1910. K. H.
[75] OBSAH
Nůž3 Na hřbitově Père-Lachaise11 Starý dopis13 Dvě hodiny za Prahou16 Město18 Starý pán21 Hrad Rotštejn23 Těžké hnízdo26 Za Hanou Kvapilovou33 Zázrak35 Nálada babská42 Smutné čtení o letohrádku královny rumunské45 Kyrysnice62 Na palubě „Imperatora Traiana“65 Finale70 Doslov75
E: pk; 2006 [77]