FINALE.
Za řadu let, až žití mého třpyt
co šedá čmouha objeví se zraku,
až srdce znavené se bude chvít
jak lupen olše v podzim za soumraku,
až verše, láska, celý život můj,
celá ta malá, sladká existence,
sesmutní, zchladne jako stará thuj,
až z palmového, zeleného věnce,
jejž děvčátko mi dalo na scéně,
nic nezbude, než dráty rezavící,
až času zub se zatne studeně
do ulekaných, překvapených lící,
až nejen láska, nejen verše mé,
ale i zdraví, renomé a kapsy
v to jedno jitro smutné, sychravé,
si přiznají, že ocitly se na psí,
70
až nepotřebný, chudý, starý muž
své knihy prodat půjdu incognito
a řeknou mi: To z módy vyšlo už,
nemůžem’ koupit, je nám líto, líto –
až, mužík breptavý a bezzubý
a vyschlý už a scvrklý, popelavý,
poslední sloku, sloku záhuby
si breptat budu kdesi u Vltavy,
až smrtelná mne chytne pochyba,
zda poetou jsem vůbec býval kdysi,
až soustrastně mne žena zulíbá
a řekne: Staroušku, jdi, ulehni si –,
až zdánlivě už všecko pomine
a na pensi už celý, celý budu,
přec zaměstnání jedno nevinné
by bylo s to, mne vysvobodit z trudu.
Stanu se průvodcem cizinců.
Na hlavě kastor, v kapse houstičku
a bambusovou hůlku v staré paži,
rychlíky všecky maje v malíčku,
každého dne si vyjdu na nádraží
a turistům, kdož přišli z ciziny,
by prohlédli si pražské památnosti,
dám k disposici svoje hodiny,
své staré, pensionované kosti.
71
Budu je vodit. A tam nahoře,
až obepíšu oblouk scvrklou rukou,
až uslyším, jak v němé pokoře
cizincům srdce udivením tlukou,
až stověžaté město pod námi
se rozšumí jak hudba pohádková,
až barvami nás spije, omámí
kvetoucí Petřín, stráně od Strahova,
až uvidím, že všichni podlehli
společné, tiché, tajuplné touze,
že Britu slzy v oko veběhly
a Němec slzou hledí na Francouze,
pak tento div, ta Praha šumící,
to kouzlo snů, jež proudí od Petřína,
vrátí mi na mžik sílu mizící,
jak napil bych se šampaňského vína,
a moje ústa stará, zapadlá,
vyschlá jak zašlé, vyprahlé dno toku,
pyšně a slavně řeknou: „Voilà!“
Najdou zas dávnou, mladou svoji sloku.
A potom, na konec, až s cizinci
se ubírati budu na nádraží,
až dávati mi budou po minci,
tu potřesu jim vděčně starou paží
a řeknu. „Ne, nic. Já šťasten byl.“
[72]
DOSLOV.
Z většího množství básní, jež napsal jsem poslední dobou buď pro sebe nebo otiskl v časopisech, vybral jsem pro tuto knížku jen patnáct. Dost možná, že jsou to právě ty nejhorší, ale já je tu otiskuji knižně, protože právě na těchto patnácti měl jsem nejvíce osobní a citové účasti. Bylyť psány ve chvílích, kdy se člověku zdá, že na tom božím krásném světě není výhradně jen proto, aby rýpal do vojančiny a bil se s pátery. Takových patnáct volných, vzácných a jakoby ukradených chvílí tu presentuji svým drahým a svým čtenářům nikoli jako dar básnický (co je napsáno, není básní, o tom nezviklatelně jsem se v životě tisíckrát přesvědčil), nýbrž jako osobní památku.
V PRAZE, v listopadu 1910.
K. H.
[75]
OBSAH
Nůž3
Na hřbitově Père-Lachaise11
Starý dopis13
Dvě hodiny za Prahou16
Město18
Starý pán21
Hrad Rotštejn23
Těžké hnízdo26
Za Hanou Kvapilovou33
Zázrak35
Nálada babská42
Smutné čtení o letohrádku královny rumunské45
Kyrysnice62
Na palubě „Imperatora Traiana“65
Finale70
Doslov75
E: pk; 2006
[77]