ZA HANNOU KVAPILOVOU.
Jako když těžkou růží ozdobená,
podzimní růží, vpletlou do vlasů,
opouští vážná tajůplná žena
zámeckou terasu,
tak přišla mezi nás.
Rozpletla zlatý vlas.
Růži pak dětem, ztichlým jako pěna,
hodila na pospas.
Poslední když pak růže lupen svěží
smeten byl vichrem v zašlý parku kout,
když srdce zvonu na zámecké věži
slyšela zavzlyknout,
jalo ji teskno, chlad –
Na skálu racek pad’.
Severní vlny v dálkách na pobřeží
toužila objímat.
Volala teskně dobrotivou dlaní
po dálné družce svého neklidu,
nejraděj měla ze severních paní
Wanglovu Ellidu;
33
pospolu sedaly
na fjordu v úskalí,
o širé mořské nekonečné pláni
záhadně šeptaly.
Na starých, zašlých, šedých lišejnících
obnažovaly svoje bolesti,
v zášeří slují při zmíravých svících
laskaly neštěstí;
úzce se objaly,
vášnivě líbaly,
za jasných nocí v loděnicích tlících
hledaly opály.
Na bílé skále osamělá žena
v modravých dálkách cosi vyhlídá.
Zůstala náhle družkou opuštěna
Wanglova Ellida.
Halali...! Halali...!
– – – – – – – – – – – – –
Vlny se ozvaly.
– – – – – – – – – – – – –
Na břehu leží šňůra vyvržená
s vzácnými opály.
34