STARÝ DOPIS.
Už dávno, brachu, nevěřím Vám víc,
líčidlo klidu odprýsklo Vám s čela,
jste sice pánem svojich zřítelnic,
však gesta máte jaksi podezřelá.
Podzimní vítr zažeh’ strniska
a babí léto šedinami svítí,
do šerých oblak pasák zavýská,
však písnička se nechce uchytiti.
Je podzim zlý a píseň plachá je,
A bůh ví, bůh ví, kde je konec světa...
Písnička volá, letí do kraje –
a zamotá se do babího léta...
Podivné nitky. Kterak zrádné jsou...
A chladný vítr neunavně duje...
Když písničky mu běsi roznesou,
tož pasáček si oheň zapaluje.
13
Ohníčků tisíc v kraji plápolá,
šum smrti letí přes doly a hory...
Pasáci sedí kolem dokola
a každý z nich se těší na brambory.
Je podzim zlý a píseň plachá je.
Příteli milý, prosím, chápejte mne.
Hledíte sice pevně do kraje,
však na lež máte gesto příliš jemné.
Je někdo blíže, někdo ohně dál,
však každý stejně na brambor se třese...
Vy tuze skromně jste se vzdaloval,
nuž pojďte blíž... Jsou dobré... Nestyďte se...
Jsem doma sám, je šero v pokoji,
a tenkrát člověk hloubá nad svou psinou...
Jsem sám tu, sám se svými příboji,
sám, zcela sám se svojí meluzinou.
Vy aspoň máte, co Vám závidím,
co z černé noci dělá bílé ráno:
Vy k té své psotě máte aspoň rým,
Vy umíte si zahrát na piano.
Ach, hudba, hudba, drahý příteli!
Jen po ní volá moje touha žhavá!
Ó, dal bych vše za její pocely,
je zázračná, je božská, shovívavá.
14
Když prsty mdlé jsou jako z olova,
tu klavír, myslím, k objetí je vzruší,
jsouť klávesy jak úběl slonová
a každý dotyk políbení duší.
A není slyšet nářek pendlovek,
jež čím dál hůře sténají a tlukou...
Při klavíru je vteřinou as věk
a srdce hoří v orgii dvou rukou.
Veliký přerod pohne tepnami
a na dně duše slyšet staré salvy,
dech velikosti hlavu omámí
a malí bijci vycházejí na lvy.
Ach, klavír, hudba... Celý básní sklad
té rozkoši se nevyrovná v ceně...
Své všecky knihy dal bych, brachu, rád
v šanc jedné Vaší tiché kantiléně.
15