TĚŽKÉ HNÍZDO.
Dva páry tažných, těžkopádných koní
do mojí duše vnesly trochu zmatku –,
ve stěhovací týden jednou loni,
když přecházel jsem jistou křižovatku.
Byli to koně nehorázní, těžcí,
a neslušně až těžké zadky měli –
na chodníku si sdělovali pěšci,
že takých hnátů nikdy neviděli.
Vůz nábytkový, jejž ti koně vlekli,
byl jako oni – váha, síla, tíha,
co velryba, co mořský netvor leklý,
když ve vlnách se těžce zakomihá;
vše těžké tak, ó, těžké, těžké bylo – –
i vozkova když pohnula se ruka,
předivo dějů tíhou vrcholilo:
Ta ruka byla rukou hromotluka.
Do koní švihl. Skřípot, rachocení
a jekot, nářek dole mezi koly.
Oj napjala se tvrdě, jako cení
svůj zachmuřený jícen dělo v poli –
26
Bylť náklad těžký. Kámen snad – či broky?
Svou zvědavost já nerad tlumím.
Nuž, přímo k vozu zaměřil jsem kroky,
snad s vozkou se o věci dorozumím.
Vše rozmysliv si, řek’ jsem: „Promiňte mně,
já svoji zvědavost tak nerad tutlám.
Jak těžký náklad! Slyšte! Chví se země
a vaši koně mají pěnu u tlam.
Co vezete to? Rcete! Dychtiv čekám!
Ten nábytkový vůz mne, pane, plete.
Přec dovolte, snad nechcete říc’, někam
že někoho to probůh stěhujete?
Ne, nevěřil bych. Tušení mi šepce,
že těžký vůz ten tajného cos kryje.
Snad puklou sochu? Železného hřebce?
Snad sarkofág? Snad příkrov na mumie?
Vy mlčíte? Nuž dále hádat budu.
Chápejte – problém tíhy je tak strašný...
Tož, co je tam? Snad litiny pár pudů?
Či mramorové kvádry staré kašny?
Ach, nevím už, co vymysliti mám si...
Snad střemhlav s věže sřítily se zvony
a vy je tajně převážíte kamsi?
Či daleko, do pusté garnisony,
na tvrdou pevnost, obklopenou strání,
kde roste vřes a kvete mnoho fial,
si vojanští vás objednali páni
a vezete pro flinty materiál?
27
Ne, nikoli, to chápu, pane, přeci,
že v nábytkových vozech atd.
jsou zcela jiné převáženy věci,
zvlášť v stěhovací termín, o kvartále.
Že myslil jsem na flinty, na olovo,
to vysvětlit vám správně nedovedu;
snad uklouzlo mi bizzarní to slovo
tak mimoděk jen. Možná při pohledu
na onu ženu, za vozem jež kráčí,
za vaším vozem. Mladá je to žena
a také u ní námaha se značí –
jde omrzelá, tupá, unavená.
Já přičítám to břemenu, jež nese.
Co vleče to? Jak lampa by to byla.
(Té zvědavosti, kočí, nesmějte se,
mně sudička v klín kdysi položila
dar nenasytné, hrozné zvědavosti,
a já tu pouze osud plním lidský).
Nuž, co to vleče? Známek je tu dosti,
z nichž dá se soudit skoro mechanicky
na velkou lampu s cylindrem a knotem,
snad visací, neb jiného cos – zkrátka,
jsou řetízky tu, je tu také kladka,
jež otáčí se s rachotem a hřmotem,
když těžká koule, olova snad plná,
se v rukou ženy těžce zakymácí;
tu krouží vzduchem těžká, těžká vlna,
jak v černavé a stuchlé separaci
by pohnula se koule galejníka,
galejní koule, upevněná k noze – –
28
Co je ten předmět? Lampa je to vskutku?
A co je vůbec v nábytkovém voze?
Ne, oborem mým není romantika,
znám brániti se náladě i smutku,
zde marně však chci úsměv vynutiti
a místo jasu čelo brázdí rýha.
Zde tíha jen, ach, tíha jen se cítí,
jen váha, tíha, nekonečná tíha,
jsou těžcí koně, těžký vůz a těžký
je rachot kol a dopadání kopyt,
i žena s lampou těžký vzhled má kněžky,
vzduch kol a kol je pojmem tíhy opit,
a jak tak vidím čtyři hovada ta
se šinout v předpřed, co nohu mine noha,
mně připadá, že stará kasemata
se shroutila – – a vy teď jejich boha,
boha to pout a galejnických koulí,
že převážíte kamsi do bezpečí,
i s jeho trůnem, skutým z pout a želez – –
Či mýlím se? Ach, spíš by člověk přelez’
tré Montblanků a Popokatepetlů,
než, ctěný kočí, promluvíte slůvko.
Nuž, odložte již mlčení tu metlu
a třeba rcete: Pošetilý mluvko, –
jen, pro boha, už dejte vysvětlení,
mně velkou tíhu svalíte tím s ramen...
Nuž, což je uvnitř? Železo či kámen?
Což pro tu tíhu odpovědi není?
Naposled prosím: Co pak vezete to?“
29
Tupě se usmál: „Hnízdo. Hnízdo je to.
Postele, kredenc, židle – však to znáte.
Já stěhoval už nejmíň tisíckráte.
Nu, když už tolik zvědavě se třesou
vám oči, pane, chci již všecko říci:
Jež stěhuji, to mladí manželé jsou,
mladičký párek – švihák s krasavicí.“
„Ta tíha tedy –“
„Hnízdečko je, pane.
Vše solidní je. Z dubu. Matované.
Hnízdečko lásky, já pak mám to štěstí,
ten nábytek vézt tamhle na náměstí.
Tam budou bydlit.“
„A ta žena vzadu,
jež s těžkou koulí za vozem se vleče?“
„To jejich služka.“
„Koule pak?“
„Nic více,
než visací to lampa do ložnice,
pěkná to lampa solidního díla.
By ve voze se cestou nerozbila,
služka ji nese. Jářku, pane, krásnou
tu paničku bych přál si vidět dneska,
až půjdou spát a tam tu lampu zhasnou...
Tak z blízka, víme – –“
30
Švihl bičem mezka
a dál zas, dále valilo se tělo,
v němž součástky jsou ukládány hnízda,
hnízdečka lásky. Ó jak těžká jízda,
jak těžce v světě stěhuje se láska!
Jak ustrašeným, naivním, plachým zrakem
jsem sledoval ten vůz se vzdalující!
Jak váhou, tíhou skřípalo vše, hřmělo,
jak v dlažbě, v kolech, v nápravách to praská,
když lidský tvor, dle božích stvořen lící –
když pro svou lásku hnízdo lásky chystá – –
když přes pár ulic stěhuje se láska – – –
A ještě jednou, ještě naposledy,
jak z mlází lesa za supícím vlakem
zvěř pokukuje, plachá, ustrašená,
jsem obrátil se. Oblak prachu šedý
se snášel na vůz, na vozku i koně,
jimž u huby se zabělala pěna.
V té zachmuřené, šedé prachu cloně
násada biče vzduchem zakmitla se,
jímž vozka nutkal valící se tíhu;
a tu v tom jednom, krátkém biče mihu,
v tom zakmitnutí násady té z dřeva,
můj každý nerv a každá moje céva
se na vteřinu lehce pozachvěly,
radostí samou, že v té strašné tíze
aspoň ten bič se vyjímá jaks cize
a radostně se vzduchem rozševelí,
jak byl by zrozen v jiném, dávném čase,
31
kdy kůň byl kůň a lískou byla líska,
neb že je z lísky, to jsem o násadě
svým umem z dětství uměl vytušiti.
Nuž, nelze-li již porozumět v snadě,
že ani jinak nemohlo tu býti,
než že jsem nazpět nelitoval kroků,
bych s bičem tím si pohovořil z blízka?
Ach, mělo tenkrát, mělo mému oku
to shledání být navždy ušetřeno.
Násada biče byla lakovaná
a kovovými cvočky obloženo
držadlo dřeva. Každá potom rána,
jež ozvala se při šlehnutí biče,
už zdála se, že s tíhou vozu splývá,
jak staré, zašlé, zrezavělé klíče
a vetchá brána zvětralého zdiva
jsou za jedno.
32