DAR ŽENY
Nic než tu chvíli nedalas’ mi v žití
a útěchu, již vzal jsem z ruky tvé:
tu všechnu něhu, kterou žena vznítí,
že žena také první zašlape.
Nic než tu chvíli, drahou tak mé celli,
jíž zapudil jsem svoji tesknotu,
kdy chtěl jsem, by tvé kroky kosmem zněly,
že přehlušit jdeš moji samotu.
Směs skrytých věcí ze zakleté skály,
v niž v žití člověk jednou nahlédne,
by u mne víc tvé oči milovaly,
já přimrazil jsem pro tě k světlu dne...
Směs vzácných jmen bys potom uslyšela,
jak démant jedno lesklo by se v ní,
kdy v touze zříti bysi sešílela
radostnou krásu, kterou zaclání...
A před tebou jsem vrhnout chtěl své sítě,
lesk tajů všech chtěl tobě odhalit,
a, šťastný, zřel, jak krása usmrtí tě,
a krása má tě vzbudí, znovu žít...!
Nic než tu chvíli nedalas’ mi v žití
a útěchu jen vzal jsem z ruky tvé:
– Tu všechnu něhu, kterou žena vznítí,
že žena také první zašlape.
12