VÝČITKY
V PRAZE
TISKEM DĚLNICKÉ KNIHTISKÁRNY
K 1.40
[1]
VYDÁNO AUTOREM S PODPOROU FONDU JULIA ZEYERA
PŘI ČESKÉ AKADEMII PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ
(R. 1908.)
V LISTOPADU 1911
V PRAZE
[2]
JOSEF MÜLDNER
VÝČITKY
VERŠE
[3]
ŽIVOT
Vzkřik život na mne ohlušivě
kdes uprostřed skal.
Rozehnal se na mne divě,
v prsa meč mi vklál.
Nevím, co se dále dělo.
Kdos šel tiše blíž.
Přejel rukou moje čelo:
– Smrti, jaká tíž!
Myslili už, že mne zničil.
Smrt šla v jeho seč.
Já však k nebi jsem se vztýčil,
pozved písně meč.
5
VĚČNÁ PÍSEŇ
Své vlny moře přehazuje:
vrch a dol, vrch a dol.
Člověk stojí na jeho břehu;
a člověk trpí.
Modro hor láká k odchodu:
vrch a dol, vrch a dol.
Člověk se těžce tak loučí:
a člověk trpí.
Miliony životů, zvlněných osudem:
vrch a dol, vrch a dol.
Nade vším žhavé, sálající slunce;
a člověk trpí.
Miliony snů, neuskutečnitelnýchneuskutečnitelných,
čekají, kde prší na ně třpyt marnosti.
Člověk otvírá jim svoje srdce;
a člověk trpí!
6
JED
Jak loni zas se dívčí těla chvějí.chvějí,
jak loni zas jdu cestou svojí sám.
Skolébán věčnou svojí beznadějí,beznadějí
se k jarním vůním dlouze přissávám.
Zas hýří noc, tělesná krása ženy,
a s ostrovů stlumeně hudba zní.
To duše lesních rohů jak šíp vysílený
rozchvěna klesá v paprsk měsíční.
Zas hudba zní a hýří krása ženy.
Než přijdu blíž, odcházím poraněný,
než napnu luk svůj, poraním se sám.
A v lítosti, že všechno jedem je ti,
cos odmítal vždy dříve okoušeti,
ku číším saháš, smrti nástrahám...
7
VEČERNÍ SEN
Ba, nevěděl jsem to dnes málem ani,
kdy od břehu jsem loď svou odrazil.
Mně zdálo se, že loď se větrem sklánísklání,
a před sebe jsem do večera snil...
Má úzkost rostla... Loď se kolíbala,
na jednu stranu zvolna se strany.
Když obrátím se, zřím, jak opírala
se o loď vodní panna rameny.
Já vykřikl jsem... Nevím, zdali bázní
či touhou po tom těla zázraku.
Šplýchnutí vody šerem rázem zazní,
a teskně pluji k břehu ve vraku.
8
ŘADA OKEN OZÁŘENÝCH
Řada oken druhé strany;
všechen život stichl v ní.
Nové v tobě zjitří rány
mrazné světlo měsíční.
Jako vlas se všude věsí,
jehož znal jsi zrádnou hru.
– Mlčení mne dnes jen děsí
věčně němých prostorů.
Jen snad chvíli..chvíli... Ticho kolem.
V okna oči upírám.
Nevím ani, zdali kolem
sám tu první zavzlykám.
Jak by náhle celou stranou
domů život zavanul,
všechna okna září planou,
kam lhostejný měsíc vplul.
V světlo, kterým okna svítí,
odváží se všechny sny.
– Do těch oken chtěl bych zříti
jako měsíc lhostejný.
Jako měsíc, který věsí
na vše paprsků svých hru.
– Mlčení mne dnes jen děsí
věčně němých prostorů.
9
NEZNÁMÝ
Když se večer v město snáší,
každé okno uzavře,
vítr v listí zaharaší
v alej za dne napadlé,
oko třeští a ret šeptá
neslyšenou nikým věc,
tam, kde se už nikdo neptá,
stojí u vás Cizinec.
Půlnoční van shasne svíci.
Tma vás zmrazí, větrů kvil.
Těžké kroky po ulici
toho, jenž vás opustil.
Marně se však obracela
jeho touha za vámi – –
Tam, kde bolest dohořela,
přijde teprv Neznámý.
Zadržte ho, můžete-li.
Ptejte se, zda odpoví.
Jemu dosud nedozněly
temné písně záhrobí.
Pochopil snad vaši muku,
jak tak v plášti u vás stál?
Snad by vám i stiskl ruku,
kdyby mohl, děkoval!
Nevidíte jeho oči,
odvrácených v cesty cíl.
10
Práh váš nikdy nepřekročí,
aby vás snad poprosil.
Soucit váš už mnoho zabil.
Pohrdáním vzroste víc.
– Ztratil sebe a tak nabyl
království své bez hranic – –
Marně smutky nebolely,
neumlkl marně ret.
A co jste se dále chvěli,
on tak tvrdý přišel zpět.
Laviny hor, samum pouští,
bouře hřmící skalami:
Kořen strom kde nezapouští,
– pozbyl bolest Neznámý!
Vítr temně v střechy duje,
úpí lípa stoletá.
Jeho ruka ukazuje
v místa ona prokletá.
Směr té cesty blesky nítí,
otvírají před vámi.
Jen tu jednu touhu cítí,
ne už člověk; Neznámý!
11
DAR ŽENY
Nic než tu chvíli nedalas’ mi v žití
a útěchu, již vzal jsem z ruky tvé:
tu všechnu něhu, kterou žena vznítí,
že žena také první zašlape.
Nic než tu chvíli, drahou tak mé celli,
jíž zapudil jsem svoji tesknotu,
kdy chtěl jsem, by tvé kroky kosmem zněly,
že přehlušit jdeš moji samotu.
Směs skrytých věcí ze zakleté skály,
v niž v žití člověk jednou nahlédne,
by u mne víc tvé oči milovaly,
já přimrazil jsem pro tě k světlu dne...
Směs vzácných jmen bys potom uslyšela,
jak démant jedno lesklo by se v ní,
kdy v touze zříti bysi sešílela
radostnou krásu, kterou zaclání...
A před tebou jsem vrhnout chtěl své sítě,
lesk tajů všech chtěl tobě odhalit,
a, šťastný, zřel, jak krása usmrtí tě,
a krása má tě vzbudí, znovu žít...!
Nic než tu chvíli nedalas’ mi v žití
a útěchu jen vzal jsem z ruky tvé:
– Tu všechnu něhu, kterou žena vznítí,
že žena také první zašlape.
12
NÁLADA
Já šel jsem po břehu. Zděšeně vzlétl pták
a rychle přeletěl na druhou stranu.
Nade mnou k vesnici se táhl černý mrak
a malé zvony rozhoupaly hranu.
Samota má mi hrdlo trpce stáhla.
Ten pocit hořkosti, že opuštěn, jsem sám!
Nad hlavou mojí mračna ke vsi táhla,
a s pustých strnišť válo: věčně sám!
A řeka tekla kolem ocelově tuhá,
a pozdviženou pěstí byl mi uschlý květ...
Pták zvolna mizel... V dálce černá stuha.
Přede mnou mrtvý, beznadějný svět.
13
PROSBA
Jak pod polibkem vášnivým,
jenž k milovaným rtům se žhavě přitiskne
a v němž výkřikem jediným
láskou náš život naposled zavýskne,
celý kraj mlčel, a únavou jeho spit
hledal jsem rty, jež kraj ten políbily,
hledal jsem rty, jež moh’ bych poprosit,
aby mne jediným polibkem vysílily!
14
PRVNÍ SNÍH
Sníh napad dnes tak záhy.
Ten první: pro tvůj cit,
jenž nepřátelské tahy
jen přišel obměkčit.
A do všeho dnes lze ti
tak měkce hroužit zrak.
– Že ticho svátek světí,
ti proto sladko tak.
Že každý krok tu zapad,
že každý hlas tu stich’...
To pro tvou něhu napad
sníh první. První sníh!
A drobné vločky letí,
jak spilé výškou jdou.
Na tolik věcí lze ti
zapomnět najednou...
Na vše pad sníh, co žije.
Všech cest jsi zbaven pout:
máš rozkoš hledati je
a rozkoš zahynout...!
15
NE, NEVĚŘÍM..NEVĚŘÍM...!
Já slibuju vám: na váš pohled žhavý
že nezapomenu, oh věřte mi!
Ni na ten den, tak teple usínavýusínavý,
ni na jolu, plovoucí větvemi...
Víc uhodla jste, než jsem mohl říci,
víc dokončila, než je zvykem mým.
Za vše, co chtěl jsem, viděl jsem vás mstící...
Snad jste to vy... Já ale nevěřím.
Já čekal dlouho... Mladá léta celá.
Tak těžko loučit je se, viďte, s mládím svým.
Snad jste to vy, jež dříve přijít měla...
Snad jste to vy... Já ale nevěřím.
Jak byste v zápas chtěla jíti nový...
Měl bych být vděčný za to všechno, vím.
Říc těžkou bolest několika slovy...
Snad jste to vy... Já ale nevěřím.
Snad zbylo ve mně ještě něco z včera,
co přežít chce to vše, co přijde snad.
Pláč ranní rosy do úsměvů šera...
Snad jste to vy... Oh, jak bych věřil rád!
A nad tím vším jste zachmuřila čelo,
co vidět moh’ jsem a co neuzřím.
Co bolet mohlo, ve mně dobolelo.
To bylo mládí... Já však nevěřím..nevěřím...!
16
NÁLADA ODLIVU
Utichlo moře. K středu sama sebe
ustouplo tiše v dálku před zemí.
Jen jeden strom klid večerního nebe
tyčí se chránit svými větvemi.
Ustouplo moře. Jenom jeho řasy,
jež hnaly vlny, zapadly tu v zem.
Jak by si v děsu bylo rvalo vlasy
při útěku na ni pohledem!
Utichlo moře. Litovalo zemi.
A za obzorem dmou se vlny kdes.
A racek zamáv’ dlouze perutěmi
a mrtvě se pak zvolna dolů snes’.
Průplavem úzkým domů plachta pluje.
Nějaké stíny rozeznávám v ní.
Zbraň, hákovici rybák vyhazuje
a mrtvá, lesklá těla tulení...
17
TYS ZNALA LÁSKU MOU
To řeknu ti: já rád vždy tebe měl.
V tobě jsem viděl vytouženou ženu.
l kdybych na tvé slzy zapomněl,
– já na tvůj úsměv stěží zapomenu!
Plakalas’ často. Vím, byla to lež.
To vidělas’ mne kamsi stranou zříti.
Však když ses’ smála! O, zda vzpomeneš,
já polibků se nemoh’ nasytiti!
A dlouho když jsem smát tě neslyšel,
když plakalas’ mi den pak téměř každý,
– já za tvůj pokyn tvoje slzy měl
a od tebe v dál odešel jsem na vždy. –
18
ÚTĚK
Kol do kola vše obklopeno mrazem.
Já slyšel dnes v své pobouřené sny,
jak křehký led tu praskal pod bruslařem,
jenž uprchnout chtěl z naší krajiny.
Tma dokola a husté vločky sněhu.
A světlo vzdá se v marném zápase.
Já do propasti noci volal s břehu,
by navrátit se mohl po hlase...
Sníh padal dál, a stále pomaleji.
– Teď právě led se musil prolomit.
A tmavý stín se zvedal ze závějí,
a v dálce začly vlny temně hřmít...
Kol dokola vše obklopeno mrazem.
V té hrůze sám už zbývám jediný.
– Led prolomil se tu dnes pod bruslařem,
jenž z naší kleté prchal krajiny...
19
NEZNÁMÝ DIVÁK V PARTERRU
Není to dávno... On vás neznal ještě.
Z estaminetů vřískal chvíli ryk.
Pád monotonní slyšel k tomu deště
a hráli tuším... snad Miss Nickol Nick.
A hleděl na ty, které smích váš bavil,
a časem hleděl též na vaši hru.
– Předměstské scény nudou se už znavil
neznámý divák v parterru.
A nedivte se, že jenom vás viděl;
on nediví se, že byl neviděn.
Za ten smích davu byl by se kdys’ styděl;
však tehdy svěsil mlčky hlavu jen.
Dav smál se bouřně... Musila jste hráti
dle vkusu jeho asi směšnohru.
– V tragické roli viděl však vás státi
neznámý divák z parterru.
A k scéněscéně, kde vás každý pohled vbíjel,
z opony ještě vyvolával zpět,
a krásou vaší svoji žádost spíjel,
vás nesčetněkrát touže uvidět,
tam, nikoho kde z vás nic nebolelo,
kde každý viděl jenom vaši hru,
zrakoma pryč unášel vaše tělo
neznámý divák v parterru.
20
Dav ukájel dál potřebu svou smíchu.
Vy smála jste se, vy jste bavila.
Pro něj kol sebe v nejtrapnějším tichu
vy úsměvy jste svoje rozlila.
Smích slyší jen a vaše mládí vidí.
Ta dissonance nemožna je: „mru“.
...Uprostřed aktu vyšel řadou lidí
neznámý divák z parterru.
A vzpomněl si, dokud vás neznal ještě.
Směsicí smíchu prodral se to stesk.
Vstříc hnal mu vítr únavný pád deště
a s mostu viděl matný řeky lesk.
Snad shasla světla... Snad už opět pijí
ti, kteří vaši pochválili hru.
– Na místo ve frašce zřel hrát vás tragedii
neznámý divák v parterru.
21
V HOUŠTINĚ
S cesty své jsi zbloudil. Již se šeří v lese.
Na houkání sýčků skála neozve se.
Jenom plný měsíc vzbouzí táhlé steny
všech, jimž tíže brání vstáti pod kameny.
Světluška sem malá s cesty tvé tě svede,
ale nikdy z houští zpět tě nevyvede.
A nad hlavou tvojí ticho náhle zvíří
potácivý s větve rozlet netopýří.
Směr tvé cesty přímé nenadále zmate
plihká vůně skryté houby jedovaté.
Do starého mechu krok tvůj víc se boří.
– Zde na blízku dnes již Smrt se utáboří.
22
JAK RANÍ MNE, CO MILUJU
Já vidím tě, jak ruce tvé se kříží,
když smrti v tvář zřím v ruce se zbraní.
Že druhu druh se nikdy nepřiblíží,
ty hořce proto pláčeš do dlaní.
A tance šum a rhytmy kolébavé
když vykouzlí se mému pohledu,
já slyším v nich jen tóny tvoje lkavé,
že čekáš mne. Že pro tě nepřijdu!
A v lodi když se oddám svému sněnísnění,
mně zdá se pak, že pohneš veslem mým.
Tu cítím, na věky že jsme si oddáleni
a že už tvého břehu nikdy neuzřím.
23
ROLNIČKY ZVONÍ
Krajinou smutnou saně moje letí.
Rolničky zvoní, a já pláču v nich.
Když zastaví, to čas je zapomněti,
a jedou-li, mám hlavu ve dlaních.
To je můj život: zasněženou plání
kol ozářených oken divý let.
Stop dlouhou řadu uvidíš to na ní,
a nikdy žádnou, jež by vedla zpět.
Často tě cestou tyhle stopy zmatou.
Uvidíš květy, kterým lásku dej!
Tam vzplápolala moje rozkoš chatou,
tam před odchodem řek’ jsem: vzpomínej!
Krajinou smutnou saně mé se ženou.
Zastaví, jedou... Není pomoci.
Tak mnohé tělo ve pláň zasněženou
vyběhlo za mnou skřehlé do noci.
Teď bez zastávky rolničky mé zvoní.
Žádnému světlu v pláni nekynu.
Ve dlaních hlavu uháním já po ní,
na jejímž konci v sněhu zahynu.
24
TAJEMSTVÍ LESA
Já bázlivě vše sváděl na ozvěnu,
když za noci jsem pustým lesem šel.
Kdos neslyšně se plížil podél kmenů,
v plášť zahalen, a v rukou dýku měl.
Já sesílil běh. Spánky bušily mi.
Síly jsem neměl, bych se zastavil.
A klesal jsem už pod pohledy zlými,
lesk napuštěných dýk mé oči zkrvavil.
A čekal jsem jen, s které bleskem strany
kůň vyrazí, v svých bocích ostruhu.
Pták vzduchem vznes’ se s křikem, ulekaný,
les celý dal se za mnou do běhu – –
25
ROZHOVOR
– Odkud máš ty písně, ptala
jsem se včera a tys’ řek’:
stačí okno otevříti,
samy se ti v pokoj vřítí.
A já z lože svého vstala,
okno v noci otvírala
do ticha a vzpomínek.
Ale trochu vůně jen
zaválo mi do oken.
Z písní žádná nesletěla,
ač jsem se už chladem chvěla
a už v dálce svítal den.
– Odkud vůni máš, jež vznítí?
Včera jsem se tebe ptal!
A ty jsi se začla smáti,
že umíš jen milovati.
Bych tvou vůni mohl míti,
musíš náruč otevříti.
Za tebou jsem hleděl v dál...
Ale trochu písní jen
sneslo se mi do oken.
Žádná vůně tvého těla
v těle mém se nezachvěla,
a už v dálce svítal den...!
26
SONET O TICHU
To opakoval jsem si zase včera,
že věřit nelze tichu..tichu... Ticho lže.
Smích přemůže tvá stará nedůvěra,
však ticho v posled tebe přemůže.
Ulicí krok zní vyčítavý, dutý.
Předtucha bouře to jen tichem lže.
Jak prudkým světlem v ně jdeš přitisknutý.
O, kdo ta pouta opět rozváže!
To touha duše, přehlušené rykemrykem,
se zde kdys stala ticha okamžikem
a vysmívá se nyní bouři v něm.
A vlastní krok tvůj slepou touhu vznítí
to lstivé ticho rázem přehlušiti
ve svoje prsa temným výstřelem!
27
VE CHLADU DVOJÍHO OBJETÍ
Ne po žití. Mne jala touha jiná,
jak žitím zbloudilý tak kráčím marně dál:
vždy přijít tam, kde světlo dohasíná,
a tělo chladne, jež jsem miloval.
A myslit si: to oko, jež tu zhaslo,
ty ruce bezvládné že kohos’ hledaly,
to slovo poslední, jež na retech se třáslo,
i touhy poslední že na mne čekaly – – –
Tak chtěl bych, když jsem nad tím tělem stanul,
tou nejkrašší být zblažen závětí:
že v jedné bytosti jak touhy cíl jsem planul
a s ní tak ležel Smrti v objetí.
28
NAD MIZEJÍCÍ VLNOU
Slabý vítr čeřil vodu.
Příboj vln břeh měkce myl.
A v tom jejich věčném chodu
já jsem se tak zamyslil.
Nevěřil jsem, že snad mohou
vlny v břehu končiti.
Cítil jsem tak často mnohou
v duši mou se přelíti.
A tak náhle zdálo se mně,
že ty vlny dále jdou,
až se jimi celá země
rozchvěje jak předtuchou...
A mně připadal břeh celý
nekonečnou branou v tmu,
kam jdou, aby rozechvěly
vlny z hlubin v hlubinu...
A já viděl: Vše se chvělo,
všechno opouštělo klid,
jakby jak ty vlny chtělo
jiné tvary naplnit.
Modro nebe na hladině,
oblak, který po něm šel,
a v tom rozechvělém klíně
já sám nejvíc jsem se chvěl...
29
NEJVZÁCNĚJŠÍ SEN
Mé oči dnes cos’ hledaly
v té modré noci zářící.
To sny, které se napjaly
od lidských zraků k měsíci.
Ta mrtvá srdce hledal jsem,
a cestu, po níž stoupaly.
Ze všeho zbyla pustá zem
a světlo, v němž se koupaly.
A, hle! Teď měsíc těsně stál
nad mým nejkrásnějším snem.
A já jsem všeho litoval,
co hyne v kraji dalekém...
30
TONOUCÍ
Oblaka bílá nebem tiše jdou.
Já znaveně stisk ruku pod vodou.
Vyplula na vrch, a jak bledá byla;
mou sevřela a zas se ponořila.
Zjitřila bolest, zatím co jsem těšil,
dřív odpustila, než jsem ještě zhřešil.
Vím: touha zemřelá v mdlém mého srdce tluku
se vynořila tu a vztáhla po mně ruku.
V ten smutný den, kdy bílé mraky tiše
se smějí něze hříchů jako cností pýše.
V ten smutný den, kdy ruka ruku hledá
a k útěše jí stačí, že je stejně bledá.
A nevím, zda to minulost má byla
tou rukou, jež se z vody vynořila?
Den zlákal ji, že vztáhla se v mé snění,
by dosáhla tak s mojí odpuštění,
jež jedné ruce nabýt možno není..není...?
Je žhavý den. Znavený, bledý den,
jen povrch řeky kruhy rozvlněn.
Nevěřím ruce svojí, jež tak bledá,
a myslím, že v tu chvíli jiná kámen zvedá,
ze jiná vraždí, jiná trhá růže,
co moje ruka mdle jen stisknout může
tu, která k tobě až se vztýčí nad vodou...
Oblaka bílá nebem tiše jdou...
31
DNES HVĚZDY NESVÍTILY
Dnes hvězdy nesvítily.
Jen všemi okny v dálce město vzplálo,
a z nich jak by se vstříc mi usmívalo
na tisíc bolestí.
A ke světlům těm
ti jedni nesou všechnu naděj svoji,
co druzí smutni za oknem svým stojí,
v jiného světla kolo toužíce.
A zdá se mi, jak by se paprsek
těch světel ke mně prodloužiti chtěl,
bych nové svědectví si bídy odnášel,
od níž chce unikat...
A náhle vzpomínám:
pokoj pln hraček, ozářená stěna
a okenicí okna uzavřená,
– a je mi smutno.
32
KRÁSCE Z FÖRU
Já hluboké tvé oko viděl z blízka.
A jak by všechny těžké svoje hoře
a všechny bouře své, ty krásko Frieska,
v ně uložilo na dno tvoje moře.
Snad o lásce to snilas’ ve svém černém trachtu,
snad její slova ve tvé duši zněla.
Však já tě viděl stopovati plachtu,
jež ve vlnách se kdesi potácela...
Šlas’ davem lidí, hudbou promenády.
Šlas’ nevidouc všech obdiv, zadumána.
Já vím, v té hudbě že ti jako všady
sténala v duši těžká lodní lana...
Ostrova vůně, větrů, ledů, moře
to byla mi tak náhle tebou blízka...
V tom promenády šumu vůně tvého hoře
ty neznámá, má smutná krásko Frieska!
33
PODZIM
Kraj vzdorně mlčel. V opadané listí
déšť harašivě padal po kapkách.
Kraj vzdorně mlčel tónem nenávisti,
a věděl jsem: Zlý Barbar tudy táh’.
A věděl jsem: Kdos šel tu dnes či včera,
jenž kraj ten zpustošil. To Barbar tudy šel,
po jehož odchodu pěsť zaťala se sterá,
po jehož odchodu kraj ten se odmlčel..,odmlčel...
Žal Severu, že všechno k Jihu pluje,
žal pusty, zpět jež volá jaro dní,
ke břehu jejímuž loď žádná nevesluje,
kde všechno splaveno je Času povodní,
já cítil jsem i marné touhy naše
v tom kraji, beztrestně jímž krutý Barbar šel...
Když v náhlé bázni ohléd’ jsem se plaše,
jakobych jeho kroky ještě uslyšel...
34
LABUTÍ JITRO
Tak hluboké jak trpícího nitro,
jež o prvním svém žalu sladce sní,
tak hluboké bylo to mořské jitro,
kdy k ostrovu připluli delfini.
V něm jakby kdosi třpytným křídlem mával,
a vlny vstávaly jak šíje labutí...
Den probuzený pel svůj v duši navál,
jenž opadne při prvém dotknutí.
Než moře víc se den dmul probuzený.
Bled’ měsíc jako stopa zašlých ran...
Já procital jak v rukou krásné ženy,
labutím křídlem lehce ovíván...
35
POD VLÁNÍM KOROUHVÍ
A nevíš snad, jak chápu bolest tvou!
Ten rozchod s krásnem bolel tolik duší.
Dnes k zhrdání se rty tvé nepohnou,
dnes žádný smích jich více nevyruší.
Než slova víc tě vábil zbraně lesk.
Tys’ vyzvání už vložil do pozdravu.
– Snad byl by pro tě dávných zbraní třesk...
Pod vláním korouhví chtěl zřít bych tvoji hlavu.
A touha tvá zas v parku stinný kout,
kde fontánu šum tlumí stěny thujíthují,
své břitké zbrani dáti zažehnout,
kde světlušky mdlé záře zažehují...
Pod vláním korouhví za bubnů víření,
v zběsilé jízdy ženoucím se mraku,
já zřím tě letět, hlavou ke koni,
s bleskem tvé zbraně, s bleskem tvého zraku..zraku...!
36
NÁLADA POSLEDNÍHO VEČERA
(Cuxhaven.)
Čehosi velkého jsou moje sny vždy chtivé.
Dnes poslední je u moře můj den.
Zřím pod stromovím domky přívětivé
a obzor, jenž je deštěm zachmuřen.
Svou hlavu ve dlaních, tak hledím unaveně
v spleť lan a stožárů, opřen o mostní trám.
Tak zírám lhostejně jak ti, kteří tu denně
se z moře vracejí k hladovým rodinám.
Nebesy, zátokou oblaka těžká táhnou.
Vše je tak ztrnulé, jak já tu stojím mdlý
a čekám, k hladině kdy se už přece nahnou
ty chtivé myšlénky přes nízké zábradlí.
Ta mdloba je mi nejmraznějším smíchem.
Kdos’ se tu zastavil, a jde teď opět dál.
Hlas ovčích stád se roznes’ z dálky tichem,
a maják nad vsí k moři vzplápolal...
37
PÍSEŇ
Zadrž tu píseň! Temný sbor vypovězenců
přestupuje v ní hranice mé vlasti.
Zadrž tu píseň! Je to krok lítostivých vzpomínek,
jímž odsouzenec kráčí k popravišti.
Zadrž tu píseň! Neb marně tlučeme na tyto brány.
Chlad kletby psanců krb žádný nerozhřeje.
Zadrž tu píseň. Jejími tóny se blíží k nám Smrt
a nám je života třeba. Skloň se k mé duši
a buď jenom pro mne širou, otevřenou nocí:
zapadlá hvězda znovu vzplála v ní.
Vrcholky hor již ozařuje třpytem.
Sem, ke mně! V těsném objetí
tak vyčkáme svůj Východ!
38
PÍSEŇ V LESE O ŠTĚSTÍ
Já v objetí své štěstí,
jsem vyhléd’ z okna ven:
– Dva koně stáli pod ním
a vůz byl připraven.
A zachmuřil jsem čelo.
Mé štěstí prchlo v dál.
A jak mne opouštělo,
já slyšel ořů cval...
A slzy maje v očích
jsem ruce spínal zpět.
Jen divých koní dusot
však slyším nocí znět.
Konečně koně stanou
a vystupuji ven.
Samotou lesní těžce
jak jsem to překvapen!
Kol husté řady stromů...
Hle, moje neštěstí:
nevěřím, že tou cestou
se koně proklestí.
A mrtvé ticho všade.
Já chtěl bych v zajetí
zřít pod okny dva koně
a žalu ujeti...
39
PO KALNÉ ŘECE LEDY PLULY...
Nám do tváří tak ostrý vítr vál.
– Po kalné řece ledy rychle pluly.
Mně zdálo se, že se tak žene dál
se silou všech, kteří v ní utonuli.
To síly zvuk jsi tehdy slyšela,
ve vlnách sílu jedné řeky pěti.
A proto jsi se tolik zachvěla,
jak nezřel jsem tě nikdy se tak chvěti.
Vzdor proti větru tělem mým se chvěl.
– Po kalné řece ledy rychle spěly.
Já o tragice lidí přemýšlel,
jak na sebe tak těžce narážely.
A ohléd’ jsem se... Stálas’ vedle mne.
Tak bázlivě a mlčky na řeku jsi zřela.
Nárazy těžké, vzdechy tajemné...
Proč aspoň mne jsi tehdy neviděla!
Snad v jednu noc se náhle probudíš
a starý děs tvou duši opět zmámí.
To snad v tu noc huk řeky uslyšíš,
a v proudu uzříš mne, kru mezi krami...
40
SMÍCH, VŽDYCKY SMÍCH..SMÍCH...
Už nezříte mi v tvář... Je odvrácena.
Však proto jistě ne, že bych se bál.
Účast –, tu máte. Ale: jaká cena!
A co vše jsem to marně promrhal!
Mrazivý dech váš hladinu mou zčeřil.
Mrazivý, všecko spalující dech.
Smích slyše váš jdu nyní, abych věřil,
poznání trpkost na retech...
Kam, ještě nevím. Nevím, kdy se vrátím.
Já dluhuji vám tolik za váš smích.
Naleznuv sebe, stonásob smích splatím.
Jdu proto teď tak zvolna a tak tich.
Už nezříte mi v tvář. Však že jdu, víte.
Propastmi, výší... Kam – kdo dnes to ví?
Smích bouře jdoucí se mnou uslyšíte.
Můj uslyšíte smích vy hladoví...
Své dílo skončím. Dobrá: tedy platí!
A neskončím-li –? Možné je to. Snad.
– Tak nebudete však se umět smáti,
jak divoce pak já se budu smát!
41
PÍSEŇ
Když uzříš oko mé se štěstím smáti,
to vzpomeň si, že mi tak asi je,
na přídi lodi jak bych mohl státi
pod plachtami, jež vítr vyduje...
A když ti budu vzdálený a němý,
tu mysli sisi, jak by to bylo tím,
že se svinutou plachtou se já k zemi
v podvečer z moře smutně navracím...
42
KOŘIST
To nevím proč, když za posledních dnů
se péra svého znovu uchopím,
že orla mávat vidím ve svém snu
rozepiatým, širým perutím.
Tou visí zjitřenou jsem chvěl se ještě dnes
a jako zraněný mi zobcem bolel zrak:
že s výše oblačné se orel ke mně snes
a s číms’ jak kořistí se ztratil do oblak.
Já nešťastného vzpomněl dítěte,
jež od prahu pták dravý unese,
pro které květ ze země nekvete,
a do dálky jež slabé ruce pne...
O dítěte těch rukou dnes jsem snil,
jak rozpiaty by před mnou ležely,
když s výše už je dravec propustil,
jejž v lítosti své otec postřelí – – – –
A v tvůrčí chvíli často zdá se mi,
že nad hlavou mi orel zamává,
že z mého těla srdce vyrve mi,
po čem mi zbude rána krvavá.
Pak nechci víc už v cizích spárech zřít
to nejdražší, oč jsem se tolik chvěl.
To chtěl bych strhnout zbraň a dravce zastřelit,
jenž s kořistí mi novou uletěl...
43
PŘIJĎ, PROSÍM, ČASNĚ Z RÁNA...
Ne, v noci ne. O, přijď mi raděj z rána!
Vždyť každou noc mám tebe ve svém snu.
Až síla lásky tvé v něm bude vyčerpána,
přijď, prosím, sama dřív než procitnu.
Ne, v noci ne. Chci den tě míti celý.
Já bojím se tak býti stále sám.
Ty nevíš přec, jak těžko propouštěly
tě ruce moje ze sna, z něhož procitám.
Noc tichá je a den je plný hluku.
Z mé noci, prosím, přejdi dál v můj den.
V můj přejdi den a podej mi svou ruku,
když ztrátou svého snu jsem obklopen.
Ne, v noci ne. O, přijď mi, prosím, z rána,
kdy nejvíce po tobě ruce pnu.
Až síla lásky tvé snem bude vyčerpána,
přijď sama, přijď, než k pláči procitnu.
44
MILENEC DÍLA
Miluju jen Dílo. Ne však jeho Tvůrce.
Že doved’ takou krásu vytvořiti,
jež ujařmí a jež chce pokořiti –
já nenávidět k smrti musím Tvůrce.
Miluju jen úsměv. Ale ne ty rety,
jež vykouzlí ho. Jen tu cestu jeho,
jíž jde, aby se dotkl oka mého,
– já nenávidět k zradě chci ty rety.
A Dílo kde je v posled samo Tvůrcem,
kde tělo bílý žeh rozkoše v těle vznítí,
tam nejvíce je mi se Dílu pokloniti,
však nenávidět k smrti musím tělo!
45
LOĎSTVO SNŮ
To byla dnes má noc:
já hleděl ve kraj němý.
– Volali o pomoc,
kdo pluli peřejemi.
Neklidné moře je.
Je silné větry vzduly.
Zřekli se naděje,
kdo do peřejí vpluli. – –
Já rahna slyšel praskati
a poděsil se náhle:
hlas svůj jsem slyšel volati
o pomoc, a tak táhle...
A bázní jsem se ještě chvěl.
Klid noci děs můj zvrátí.
– Já nad tisícem loží zřel
snů plachty napínati.
Horečné ruce viděl jsem
upevňovati lana.
– Snad se stožárů shlédli zem,
jež slavně přivítána...
Jak znaveny jsou ruce mé..mé...!
Hvězd záře zvolna bledne.
– Však žádné moře nepojme
snů loďstvo nedohledné.
46
Běl vzdutých plachet vlní se
v bouřlivém vlnobití.
– Žel, že to loďstvo musí se
v mhách rána roztříštiti..roztříštiti...!
47
VOLÁNÍ O POMOC
Kol dokola jsem rozestavil stráže
a oheň plápolá v táboře celou noc.
Když s půlnoci se měsíc neukáže,
vy uslyšíte volat o pomoc.
Pak v jeden šik se srazí vojsko celé
a třikrát bubny nocí zavíří.
Nás obklíčil kdos’ větší nepřítele
a nevíme, kam zbraň svou namíří.
A nejsmělejší rozkázal jsem stráži,
by směrem opačným nás vedla dnešní noc.
– Nechť za hlasem se nikdo neodváží,
jejž uslyšíte volat o pomoc.
48
NOC
To bylo radostí! To bylo smíchu.
A spí teď všechno, odevzdáno tichu.
– Jen moře; moře ještě burácí.
Člověk se vyčerpá, člověk se znaví.
Vše vyvrcholit může do únavy.
Jen moře, moře stále burácí.
Člověk tak příliš mnoho toužit umí.
Doprovod stejný k všemu věčně šumí
to moře, moře, které burácí.
Člověk se dobouří a člověk tichne.
Znaveně každý naposledy vzdychne.
Jen moře, moře věčně burácí.
49
VÝČITKY
– – – – – – – – – – –
To včera psal jsem. Ale těžko je mi
bez poznámky své verše svěřiti.
Krise se vrací, když zas verši těmi
po dlouhé době chci dnes projíti.
Ta bolest moje: nevěřit v svá slova.
Co včera řek’ jsem, hrdě vyznával,
dnes líto mi a vše se vrací znova.
Jen ten je jiný, kdo ty řádky psal.
Byl by to život? Takhle vždy se smáti?
Ne, to je konec. Ale život ne.
V splav nejprudších dnů duši svoji štváti?
A kde je klid? A touhy vysněné?
Protestů síla štvala kdys’ mne v lidi,
v chaos jich vášní vmísit svoji snad.
Však vše teď mrtvo... Dva kde nenávidínenávidí,
jdu s láskou svou, bych mezi ně ji klad’.
Šla léta kolem mne jak anděl smrti těžce,
vše hynout viděla jak vysílený klas.
Však útěchy slov nikdo slyšet nechce
a nevíme, kdo bídnější je z nás...
Nad zahradou mou času bouř se žene
a větry všechny květy ubíjí.
A ruce hledáním jsou příliš rozechvěné...
Ó, komu věnec z růží uviji?
50
Já rozkoš měl jsem z největšího děsu
a při rozkoši cítil jenom děs.
Výčitky mládí životem svým nesu,
bych objetím svým přemožený kles’.
Na poselství já čekám s dálných břehů,
na poselství, jež však se nevrací.
Že nikdo v život nesved’ moji něhuněhu,
teď v ostny proti mně se sama obrací.
Žít, žít chci dnes byť vědomému klamu.
S mořského břehu v krásu věčna zřít.
Snad budu zlomen anebo snad zlámu.
Chci srdce na svém srdci ucítit.
Noc celou hvězda v okno hleděla mi;
dnes v moři světel mizí nezměrném.
Toť všední konec zajímavé drámy.
Jen ocelová mračna plují v něm.
A plují věčně, někam do daleka,
když z jasu reka vstaly mlhy, tma.
A divákovo oko scénou těká,
jak zachytit by chtěl je rukama...
Své srdce hodil jsem a čekám, kdo je zvednezvedne,
a skrývám se, by přístup snazší byl.
V noc pohlížím a v noc též hledím ve dne.
Marností otázek se ret můj zatížil.
V své bolesti chtěl těšiti bych jiné,
však ústa má se více nepohnou...
51
A divák čeká... Všechno v mlhu splyne,
poslední světla scény s noční tmou...
II.
A netřeba mi odpouštěti více.
Za tolik ran já trpím jediný.
Noc přichází mi jako žalobnice,
když pustil den mne ze své mučírny.
Noc vyčítá mi známými pak hlasy,
z nichž ke mně dříve láska mluvila.
Se srdcem mým pak dlouho pohrává si
a odchází vždy nesmířená, zlá.
A v samotu jdu, jež mne vysiluje
před bázní, kterou působí mi hluk.
A v přívalu slov cizích, jež dav opakuje,
vlastního slova slyšeti chci zvuk.
Však neslyším... A v krásné časy dávné,
v pohádek dětských nemizící vzdech
jak k hradu ruinám se moje cesta táhne
s vískami, bání na svých obzorech...
A zdá se mimi, jak s nedostupné skály
bych hleděl dolů probuzený, mdlý,
na život dnešku usedavý, malý,
z něhož radosti činů dávno uprchly...
A meč, jejž dříve člověk po svém boku nosil,
by všechny jeho křivdy v místě smyl,
52
teď měl by snad, když marně dlouho prosil,
by sám jej proti sobě obrátil.
A scéna je už v mlhu zahalena.
Mrak veliký jí na cestu se dá.
Jen kdesi v kout se krčí v pláči žena
a vítr jejím vlasem pohrává.
Mrak odejde a výčitky tu zbudou.
Ty na nový však život nestačí.
Zří divák půdu zdupanou a chudou,
z níž vyroste snad jenom bodláčí.
Obrovská křídla slunce zahalují.
Však do výše se nikdy nepohnou.
Mlhy se zvedly, kamsi v dálku plují
a světla scény splynou s noční tmou.
III.
Dnes vyšel jsem zas ven. A slunce hřálo
zábleskem svůdným prvních jarních dní.
Jen moje srdce opět vzpomínalo
na loňské lásky smutné loučení.
Zřeli jsme mládí, jež se štěstím smálo,
děti se pro květ k zemi shýbati.
Polibky žhavé slunce vysílalo,
my nemohli se však už líbati.
Rty zcizily se, rty se rozcházely.
Nebylo lásky v našich srdcích víc.
53
My marně slov pro sebe najít chtěli...
Ne; neměli jsme si už víc co říc’!
A prošli jsme zas lásky historií.
Z jarního vzduchu bylo nám tak mdlo.
My nevěděli, kde jsme ztratili ji,
jen místo vzniku, to nám zůstalo.
My tušili, jak ztrácejí se slova,
jež vyslovena láskou byla již.
Pootevřené rty hledaly marně znova...
Nebylo lásky. Nepozvedly tíž.
Už neodpovídali jsme si na úsměvy,
jen vraceli se k sobě s bolestí.
Z tragických pós se při tom mnoho sleví.
Roh první ulice nám nabíd’ rozcestí...
Už nehledali jsme, co spojiti nás mělo.
Cest tolik volných lákalo nás v svět.
Jak, bože, se to lehce rozcházelo!
Z nás loučily se ruce naposled!
Kde nemohly si rety víc co říci,
kde zchladlá srdce ztratila svůj vznět,
tam stiskly se dvě ruce si odpouštějící –
z nás loučily se ruce naposled!
A zahleděli jsme si v oči chvíli,
bez otáčení cestou svojí šli.
Jen výčitkami jsme se prozradili –
jak málo jsme to v sobě ztratili! – –
54
Dnes vyšel jsem zas ven. A slunce pálípálí,
mým srdcem jak by chtělo pohnouti.
Oh, den ten marné lásky jistě uvítaly
a plna přísah parků zákoutí...
Pod hustým vlasem oči hledí žhavé. –
Zasloužila by lásky tahle věc! –
Však odbylo vše gesto odmítavé.
Jdu rozloučený se vším, cizinec.
Jdu, cizinec, jenž přivítání nechce
ode dne, lidí, jen se smíchem svým.
Však za městem mne uzříš naklánět se
ke keřům plotů, vůní omamným...
Tak uzříš mne vždy v touze navečerní
obklopeného květy mladě snít.
Noc odejme jim barvy svojí černíčerní,
jen vůni ne, jíž chci se otrávit.
IV.
Unaven klidem, strach mám z každé změny.
Nezapomínám nikdy, vždycky zapomněn.
Neštěstím jiných k zemi porážený
a vlastním štěstím nikdy nezdvižen,
tak dnem jdu v noc. Však sny mé zleká
ta vůně, kterou večer dýchal jsem.
Jak zemřelý duch v rubáši svém těká
mi zoufale setmělým pokojem.
55
A k všemu tomutomu, co mne usvědčuje
a obviňuje těžce ze zrady,
mně otevřeným oknem v pokoj vpluje
zamilovaná vůně zahrady.
Však její stesk mi nelze necítiti.
Obchází mlčky všechny moje sny.
Já věřím jí... A chci se usmrtiti,
v náručí její smysly vnořený...
To vůně květu je, jejž jako dítě
pro radost svou jsi s keře otrhal.
Pro kouzelný květ jež už netěší tě,
za kterým jsi se do běhu pak dal...
To vůně květu je, již jedna chvíle vpila,
kdy vroucně stisk’ jsi první milenku,
jejž tvoje láska potom oloupila
pro radost žhavých očí, rukou hru...
To vůně květu je, jíž jarní větry dují,
jež rožžhavené čelo chladila,
to vůně květu je, kterým se obklopuji,
když první žena k smrti zradila...
Květ pohádkových barev neutrhly ruce...
Květ dostačitelné však krásy před mnou ční.
Já vidím květ a v nekončící muce
svou ruku chtěl bych vnořit do trní...
Průkopník podzimu, že květ jsem otrhával,
lituji vůní marně rozlitých.
56
Já zázrak barev, prázdný kalich dával,
však ne tu vůni, která byla v nich...
A k všemu tomutomu, co mne usvědčuje,
prach na mé slabé dílo nanáší,
mně otevřeným oknem vůně vpluje
jak zemřelý duch ve svém rubáši.
V.
Však k ránu mizí vůně přízrak bledý.
Nevím, kam jde za mrtvým květem svým.
A smutek sochaře mi zbývá naposledy,
jímž ze svých snů se do dne navracím.
Ty, jenž zříš moje sny ve světle denním
s očima dokořán, kde zrak jsem zavřen měl,
sousoší z mramoru, jež ve své ruce měním,
zřít můžeš všechno to, co sám jsem neviděl.
Cos’ čekal jsem v svém mládí od osudu.
Tak měkký úděl, jejž jsem v duši snil.
Kde jiný dostal pluh a vlídnou k němu hrudu,
mým slabým rukám kdosi skály navalil...
Kde jiný vidět moh’, co jeho lán mu vydal,
vysokou úrodu zřel v ranním vzduchu zrát,
já celý život svoje lomy hlídal
a v noci jen moh’ dlátem pracovat...
57
A nevím ani, kde mám svoji dílnu,
les tajemný svých nejkrásnějších děl.
To vím, že k sochám prací přilnu,
bych nikdy potom víc jich v žití neviděl...
A umdlévám pak noci výčitkami,
výčitkou vůně, která odchází.
Vše vyčítá, co bylo mezi námi,
až tělem mým chlad jitra zamrazí...
VI.
Jak život smutný, smutná láska byla.
Však nejsmutnější záští bouřící.
Odpouštím ruce, která poranilaporanila,
neb za vším vidím srdce trpící.
V trpící srdce chtěl bych lék svůj vlíti,
však objevit jej nelze rukám mým.
I kdybych moh’ svou bolest utišiti –
vím: cizí bolest nikdy nezhojím.
Jak ten, jenž nechce, jdu kol těch, již chtěli,
a v každém vzletu vidím příští pád.
Na bolest mou kde všichni zapomněli,
mně na cizí teď zbývá vzpomínat.
A nejkrásnější moje sny že ráno
mi odešly bez v návrat naděje –
a co dá noc, že dnem je ztroskotáno –
vím, proto snad že den tak bídný je...
58
Ubohý den, který mne bezesného
nad ložem vidí ještě z noci snít.
Pláč lidských očí hledí na mne z něho,
a nemožno mi k nim se přiblížit.
A polámané květy vidím všade
a opuštěné dávno vůní svou.
Tak s lítostí já bloudím po zahradě...
Oh, největší mi den je výčitkou.
Nenašel jas jsem, procházeje tmami.
Nenašel léku sám jsa poraněn.
Bych uprchnouti moh’ před výčitkami,
já opustiti chtěl bych noc i den...
Jdu neznámý zástupy neznámými.
Jdu nevidoucí slepců zástupem.
Rád sblížil bych se, rád bych kráčel s nimi,
však neprohlédnou oči žádným dnem.
Tmu našel jsem jen, procházeje tmami.
Jed smrtící, sám těžce poraněn.
A ruka slepců, ret, zrak zhaslý vyčítá mi...
Největší mojí výčitkou je den!
VII.
A na večer zas bloudím nad vůněmi.
Tak bázlivě mne uvidíš k nim jít,
tak bázlivě se nakláněti k zemi,
kdy chci jen jednu vůni ucítit.
59
A k vůni té z každodenního hluku
zrak zavřený jak v poutech přivleku.
Já po ničem už nevztahuji ruku,
jak prýštila by bolest z doteku.
Neb časem, prostorem výčitky nespoutané
mnou utišení chtějí dojíti.
A nevím dnes, co z minulosti vstane,
by mohlo mne již zítra mučiti.
Neb všechno to, co ke mně přijít mělo,
i to, co s tíhou svojí ke mně šlo,
svým blížením již zachmuřilo čelo...
Však nejvíc to, co v dálce zůstalo.
To vše, co mělo akcent zachmuřený,
při vyslovení akcent výčitek.
Mne učinila bídným krása ženy,
jíž nikdy jsem se ani nedotek’!
Já nemoh’ nechtít vidětividěti, co bylo,
vždy lomit moh’ však rukou spoutanou;
co v mojích očích světlem zahýřilo
a končilo pak vždy jen pustou tmou...
Mne učinilo bídným srdce lidské.
Z radostí jeho bylo mi vždy mdlo.
Nedosažení krásy chimaerické
mně utrpení rysy vyrylo.
Jdu, neznámý, a odkládám svou masku,
unaven tíží vyčítavých hran.
60
Do vyhnanství svou odsuzuji lásku
přeludem dobra v život vylákán.
Květ nezřený, jenž do noci mi voní,
jednou se vztýčí, vím, u hlavy mé.
Mrak výčitek jak dusot černých koní
to nade mnou se opět požene.
Dusivé mraky na těch černých koních
se vzepnou divoce... Kdos’ lomí rukama.
To však jak výčitka já hledět budu do nich,
jak v hrůzu hrůza, jako do tmy tma!
VIII.
Pod nízkou zdí, mimo niž chodím denně,
mne dnešní noci zadrh’ hrdlo děs.
To proto, víc než jindy unaveně
že k městu jsem se plížil s polí dnes.
Zvuk žádný k sluchu šerem nedolét’ mi
a nejníže kde větve zacláněly mez,
tu krokem neslyšným se po zdi vplížil ze tmy
nad hlavou mojí číhající pes.
Stín vlhkého a drobivého zdiva
poslední úsměv s mojí tváře smyl.
Jak by v ta místa nevlídná a mstivá
můj celý život rázem vyústil.
Tisíce světel kmitalo se v dáli
zrazujíc město, zahalené tmou.
61
A všechny zvony jeho vzpomínaly
si teskně, zvolna na samotu mou.
A srdce mé se rozhoupalo s nimi.
V hlaholu zvonů v dávno vzpomínám
a zdá se mi, že za všemi sny svými
v pohřebním průvodu to kráčím sám.
IX.
Jak toho, jenž měsícem rozstůně se,
s úsměvem v noci bloudí po srázech,
mne moje touha na břeh moře nese,
na samoty mojí měkký břeh.
Mne výčitkami unavila země.
Zřím měkkost moří, horstev v obzoru.
Jak výčitky ty nebyly by ve mně,
já před sebou sám do samoty jdu.
Však zdá se mi, že moře ve své kráse
cos’ vyčítá mi svojí velkostí.
Že každá skála z dálky vysmívá se
mé lidské bídě. Lidské slabosti.
Jak ten, jenž v snu jde nad propastí tmami
a život ztrácí, opuštěn byv snem,
za klidem duše jdu, štván výčitkamivýčitkami,
a v sráz se řítím s hrůzy výkřikem...
62
OD TÉHOŽ AUTORA:
1901 „NÁVRATY“. Kniha básní. Rozebráno.
1902 „ČERVENEC“. Leták liter. Rozebráno.
1903 „STROSKOTÁNÍ“. Náklad. Srdce. Rozebráno. (Luxusní vydání na papíře japonském rozebráno).rozebráno.)
1907 „JOŽA ÚPRKA“. Umělecká essay. Nákladem Spolku přátel vědy a liter. v Plzni. Mimo prodej. Rozebráno.
1910 „ORGANISAČNÍ SÍLA ÚZEMÍ VE VÝVOJI STÁTŮ“. (Článek programový.) Mimo prodej.
E: jf; 2006
[63]