NÁLADA ODLIVU

Josef Müldner

NÁLADA ODLIVU
Utichlo moře. K středu sama sebe ustouplo tiše v dálku před zemí. Jen jeden strom klid večerního nebe tyčí se chránit svými větvemi. Ustouplo moře. Jenom jeho řasy, jež hnaly vlny, zapadly tu v zem. Jak by si v děsu bylo rvalo vlasy při útěku na ni pohledem! Utichlo moře. Litovalo zemi. A za obzorem dmou se vlny kdes. A racek zamáv’ dlouze perutěmi a mrtvě se pak zvolna dolů snes’. Průplavem úzkým domů plachta pluje. Nějaké stíny rozeznávám v ní. Zbraň, hákovici rybák vyhazuje a mrtvá, lesklá těla tulení... 17