Nad celým Kosmem.
Před každým květem oltáře jsem stavil,
Teďteď Tvůrci pluji vstříc, zpět v tepla jeho klín;
chci znova plnit jej, bych jej tak věčně slavil,
chci vším se prohřáti a klesnout do hlubin.
Zřím zastřenu svou Matku v mlhách Tvoření,
a rád bych zlíbal pel, jenž jde za cílem svým;
dal v každý atom jí část svého stvoření,
každého listu nerv by byl i hrobem mým.
– – – – – – – – – – – –
Tak v svět se rozprostřít, být zžehán každým Jarem,
vše sklenout náručím, na prsa strhnout svá,
pode vším jásati, být dušen každým tvarem,
dál za vše dýchati, co dýchat přestává.
Žít každým záchvěvem a každým listem svadat,
být každou vlnou vyzdvižen a každou vmeten v břeh,
být velkým výkřikem a na všech křídlech padat
a všemi echy volán v Život po světech.
34