NÁVRATY
1899–1900
V PRAZE.
Tiskem Em. Stivína v Praze. – Nákladem vlastním.
1901.
[3]
Ty němý slídiči...
Ty němý slídiči, jenž v stopách mých se plížíš,
a staneš, když se zastavím, a jdeš, když kráčím dál;
rci, strážce záhadný, proč se mi nepřiblížíš,
a kdybych ohléd’ se, zda bys’ tam ještě stál?
Ty němý slídiči, jenž u snů stojíš mých,
a v chodbách portiku se tiskneš v šero zdí,
rci, stíne nemluvný, čí vyčítáš mi hřích,
kdy žhavý pohled Tvůj mou duši propustí?
Ty němý slídiči, jenž nezván přišel’s sám,
a rtem svým nepohneš! Co o mém konci víš?
Což průvodce já svého nikdy nepoznám!?
Až sami budem’ – dva – zda pak se přiblížíš?
5
Vězeň.
Když skály umlknou, stráž oddychuje v snech,
a měsíc vyjde mraky strhaný,
komnatu opouštím a stoupám po schodech
do věže zčernalé, kde vězeň spoutaný.
A ve tmě vlhkých zdí, pod tíží hrozných pout
před soudce poklekám, jejž osud se mnou spjal;
svůj meč mu podávám, chci okov odejmout
a pravím zoufale, by moje pouta sňal.
Chci klíče vydati, by projít mohl všade,
on zří však ztrnule, jak bych jej polekal;
dál okov nejtěžší si na své srdce klade
a ruka nabízí je, abych potěžkal...
6
Bezsenná noc.
Ač mosty zdviženy noc dnešní byly přec,
a stráže s voláním po hradbách přecházely,
jak s temným stínem po zdi spiklenec
se k střílně plížil, moje oči zřely...
Šept sluhů mých pak stich’ se zakuklencem.
(Jak poctivci ti dlouho váhali! – –)
Já obrněnou ruku zřel se smolným věncem,
jež nad hlavou mou krov mi zapálí.
V největší úzkosti chtěl jsem již zařičet,
a přistihnout tmu korridorů svých,
v nich dýky zradou broušené v ráz všechny umlčet
i zločinný krok sluhů nevěrných.
7
Mstitel.
On stále obchází a moje kroky zná.
Již ani nedoufám, že kdy se se mnou smíří..!smíří...!
On stále obchází a luk svůj napíná
se zrakem divokým a na srdce mi míří.
A slyším jeho krok: je úkladný, je lstivý,
je krok to mstitele mé viny neznámé.
A ruku jeho zřím se drápem u tetivy...
– A neznám hodiny, kdy šíp mne zasáhne.
8
V úzkosti šera.
Ti zrádci odešli. Teď vím, proč se mi smáli.
To péro pracuje nad každou tepnou mou!
Zastavte kyvadlo. Ty hroby tolik pálí;
vždyť všechno rozžhaví a v pohyb uvedou.
Tak vytrvale, dráždivě a s vědomím své síly
jak vzduch by chtěly naplnit a nazvati jej svým...
Jak do čela by mého břitkým mečem ryly...
Ten zápas skončí jejich vítězstvím.
Krev rány zjitřené již černá jejich jedem.
Mne zradil každý kout! Je dusno k zalknutí.
A všichni pátrají v mém obličeji bledém...
Oh, k čemu dnes mne ještě donutí!
9
Je třeba života.
Je třeba výdechu. Ať podkop vyletí!
Smát někdo musí se v tom dusnu prokletí.
Je třeba vyžít vše a strhnout hráze těla,
je třeba úderů, ran kyjem v smutná čela.
Pod splavem nejprudčích dnů duši třeba stát
a mračna rozmetat a bouři vzdorovat!
Nad všedním životem chaosem zavířit
a v křečích zoufalství krev svoji prohýřit.
Je třeba života! Ať podkop vyletí!
My smát se budeme, ode všech prokletí.
Pak třebas na boulevard s tím mrtvým tělem mým,
ať ještě pod zemí žeh žití ucítím.
10
Vyzvání.
Den celý před dům vybíhám a tasím dýku svou,
a čekám jenom na výzvu, dýkou vynucenou,
chci viděti dnes mrtvolu a třeba také svou.
Ty první, který poslechneš, hleď přece, že jsem sám.
A pomsti se, neb všechno mé čelilo proti Vám,
však ruku svou na smířenou ti nikdy nepodám.
Má paže křečí stažená na čepel číhá zlou,
jíž proudy krve zvířecí do výše vytrysknou;
chci viděti dnes mrtvolu a třeba také svou!
11
Děs moře.
Loď bokem dovlekli na písek a plachty složili;
říkali, zlá že to bude noc, jíž se kdy dožili.
Domů šli. A když mdlý ještě zrak na moře upřeli,
podivnou po vlnách do tmy loď letěti uzřeli.
Tma je pak vzbudila dusivá a lstivá, úkladná noc.
V ospalost vstávání slyšeli tonoucí volání o pomoc...
Dávno a dávno když v ječících tmách jejich bloudila loď,
v dědinu neslo se od moře sladké a lákavé poď!
Z rána již na břehu ženy je čekaly a jejich děti,
než oni nepřišli první den. – Ani den druhý. – Ni třetí.
12
Zastavení.
Návraty působí tvrdost mých slov.
Neptej se, nemám nic, co bych ti řekl!
Setři ty slzy, vždyť mám tě rád.
Zrak, jejž jsem horečně do svého klad’,
zrak můj tě opustil, výše se smekl,
zabloudil v hluboký, půlnoční chlad.
Nevyplaš stínů, jež blíží se k nám,nám.
Já jsem se zas bez odpovědi vrátil.
Kdos ještě nezemřel, nedá mi spát,
kdosi se vrací, mám mnoho mu dát
a já jsem všechno již životem ztratil.
Slyš zmatky nocí se k šílenství hnát.
13
***
Vím jen, že ležel jsem v požáru,
Vím jen, že ležel jsem v požáru,
a že jsem byl chvatně vyzdvižen.
Spálených očí jsem nemohl otevřít,
abych své nosiče uviděl.
Položili mne na břehu moře,
jež horečka má přes noc vysušila.
A na dně byli ráno mrtví nosiči.
14
Poznání.
Slova, jež budu Ti mluviti, nebudou má.
Srdce, jež údery svými Tě přikryje, nebude mým.
O přítomnosti mojí začneš pochybovat,
a poznáme, že jsme se před tím rozloučili,
až najdem’ rozcestí z chvil na vždy ztracených.
Hle! Země se pod námi odplazila,
a my trčíme v prázdném prostoru
jak udivený výkřik nemožné lásky
nemohoucí echem zaniknout.
15
Močály.
Pamatuješ, jak v severní, pusté krajině,
kde Slunce krvavě nás varovalo
před blízkou nocí, plni tušení,
jsme jeli v povoze kol nehybného močálu;
jak úzkost pojímala Tvoji duši,
a Ty Jsi děsila se z mojí přítomnosti,
neb cítila Jsi slizké mechy v rozkladu!
Jak příliš jsem byl Tobě blízký,
a jak Jsi poručila rychle ujíždět,
ač věděla’s, že nic to platno není?
16
Nad mořem.
Jak sessutý hrad šedý na skalnatém břehu
můj pohled ležel večer nad mořem.
Vše v dálku odváto. Jen vlny zamlkle
ve mramor smutků hřbitovních pomalu vstávaly.
Ni měsíc nevyšel, by snů mých plaché racky nevzbudil
již v spánek schoulené v zdech hradu rozpuklých.
Jak sessutý hrad šedý na skalnatém břehu
můj pohled plakal večer nad mořem.
17
V opuštění.
Tak dlouho trvalo, než přistáli jsme k zemi.
Já nejasně jen vím, že přišla velká bouř,
a když jsem procitl, pak opuštěný všemi
jsem teskně sledoval v obzoru táhlý kouř...
O, tehdy vím, jak divně slunce haslo,
jak potom bez cíle jsem hledal cestu zpět.
A když pak do moře sta světel nebe střáslo,
já data Robinsonů v mechu stromů čet’.
18
Tichý smutek.
Až půjde Radost Tvá a potká Bolest mou,
melancholicky vstane vše a půjde za Tebou.
Až půjdou Noci mé a potkají Tvé Dny,
snů karavanu uvidí, můj průvod pohřební.
Ty všechny po Dni jdou, jenž nikdy nebyl mým
v ostrovy zelené nad mořem nehybným.
Pak veslem umlkni a vrať je v břehy své,
je mrtvý pirát tam, jemuž se nevyhne.
19
Smíření.
O, otevřete okna před mým ložem –
je dokořán chci otevřeny mít!
Již k lesu přišel lovec se svým rohem
a zpívá, zpívá, že prý možno žít.
Dnes okna dokořán! A spusťte tíhu závor,
mne večer se vším usmíří a naději mi dá.
Hle, v dálce slavnost je a vlaje nad ní prapor,
jenž o mém smutku neznámým vesele povídá.
O, město ledové, paprsky Jara se rozhřívající
a skličující, kdož nebydlí v něm.
O, hudbo májová, při zemi chvějící se,
již v touze Zrání Slunce vyláká,
bys tryskat mohla v štíhlé lesy fléten.
Na prsa mi kleká smíření...
20
V lese.
(V. Dreslerovi.)
Tak zvolna šeří se. Vše kolem pusto je.
Melancholii těžkou vydechuje mech.
Já lež jsem opustil a zřek se naděje;
teď čekám znaveně, jak bude po letech.
Mám rád jen kraje ty, nad nimiž rozlity
jsou vůně bolestí a rozvířený spleen.
Mám rád jen zamlklých večerů kraje ty.ty,
jichž lesem přichází v myšlénkách Oněgin.
Ten z očí zmizí ti, jen poodejdi dál;
jen brzo zapomeň, čím kdysi sobě byl. –
Tu hořce pocítím, že bych až zaplakal,
jak bych tu někoho naposled políbil.
21
V mé aleji.
To nitro moje tichým mořem bylo,
jež nežádalo žádných obětí.
Vždy mlčelo. Nikoho nevábilo.
Však nedalo též jiným trpěti.
Já nemám lásky, abych nenáviděl,
a nenávisti, bych moh’ milovat.
Já při všem myslel, všeho konce viděl,
kam každá loď jít musí ztrozkotat.
A nedám se už nikým vyrušit,
ať s láskou přijde nebo s nenávistí.
Klid nad mnou vzrůstá – úzkostlivý klid,
jak na duši mi padá žluté listí...
Na věky oněmí má slova k odpovědi,
a duše zmučená se zavře ve svůj květ...
Mne ani katané nevnutí do zpovědi
před cestou poslední, z níž nevrátím se zpět.
22
Na konci léta.
Ne, touhou radostí nelze se chvít.
Chvěti se můžem’ jen bázní a chladem.
Tolikrát umírat – přec ještě žít!
Při skvělé hostině umírat hladem.
Ne, nelze čekati na příchod dní.
Prší a smutno je. Kam tedy jíti?
Nápěvy poslouchat pohřební?
Za noci bdít a z nudy jen žíti?!
Ne, nelze vyrůsti z tohoto dna.
A co chce vyklíčiti, všechno je kleté.
Duše se probouzí z těžkého sna,
ptá se mne: poroste? vzkvete?
23
Touha po smrti.
Bengály horeček a proudy těžké lávy!
A v tichu Samoty se nikdo neozve.
Zdi marnosti kdy moje sny se zbaví?...
Chtěl bych se zastavit a složit břímě své...,
a nad posledním snem
položit věnec smuteční.
Náš každý krok byl Návratem
a každé naše slovo Loučení!
24
II.
[25]
Můj kraj.
Vře v duši mojí prudká sopka žhavá,
a bílé květy kvetou blízko ní.
Oh.Oh, ani netuší, že vzkvetou do krvava,
až láva vytryskne, vše ohněm potřísní.
Nad krajinou tou v nevědomí smavou
obloha letní, hluboká se klene.
Však za obzorem šlehá vítr travou
a černý mrak se za svou pomstou žene.
Kněz světla v žhavé poledne opouštím svoji sluji,
jak v prsa žen krok bořím v měkký prach,
ku kráteru své duše vystupuji,
kde vidím tělo své již ležet na márách.
27
Poznání Duší.
Přede mnou dvanáct princezen. Já jednu volit měl;
ač po třetí jsem přešel je, já přece neuhád’...
Neb motýl, jejž jsem čekal, nesletěl
a na jich bílý šat list růže neupad’.
A velké mlčení se rdělo v květinách,
když s hlavou sklopenou jsem před jich řadou stanul.
Dech světel růžových mým zmatkem tiše táh’,
co záhon květů nezřených tušením Duše planul.
A jak bych upadal v něhu Tvých vzpomínek,
v důvěrném objetí jsem cítil polibek
a křídla průhledná se v modru ozvala.
A když již chvějivě se snesla do zahrad,
tu oči zdvihl jsem – a Tys mne poznala!
To z růží Duše mé květ na tvář Tvoji pad’.
28
Dno hladin.
Dno každé hladiny je místem zakletým,
kde odpočívá vše, co pohádky nám řekly.
Čas nikdy nepohne vod hrobem staletým,
kde Život pohřbily, když poprvé jím tekly.
Jen noci seschlé mlčením, když měsíc zapálí
a lesy v záplavě požáru jeho hoří,
jak rukama by po něm sahaly,
je tiše do jezera pro své bratry noří.
A ti, již setlelí v svých náměsíčních snech,
jak slepci nejistě se z vody zdvihají;
a vlny v pohnutí jež zadržely dech,
nad smrtí obětí svých temně vzdychají.
Když mrtvých větví pláč se dotkne živých těl
a bratři ztracení se vrací ve svůj hrob,
tu měsíc, který o žádném životě nevěděl,
síť táhne plnou vzpomínek na štěstí mladých dob.
29
Lohengrin.
Až míhymlhy se ráno rozprchnou
a květy slib svůj spečetí,
mne uvidíš na kolenou
před sebou zbožně klečeti.
A v nejčistší mé pokání
dáš skanouti svým nadějím
a meč, který mne poraní,
posvětíš božským znamením.
Na cesty mého smíření
dáš praporcům všem zavláti,
by očím moje blížení
opojnou bylo závratí.
Z tvých jiter rosu úsměvů
přenesu celým dnem
a skryju v ticho večerů
až v šťastnou říš tu zapadnem’.
Však snění Duší tajemné
až začne ke mně šeptati,
pak jenom tiše propust mne,
a nesmíš se mne zeptati...
30
A my jsme přešli kolem...
A ty jsi nepoznal, že pod měděným kovem,
v němž do boje šla smutná Duše má,
rty klečí sevřené a nepropuknou slovemslovem,
s mlčící bolestí jež stojí naza nima.
A ty jsi neviděl, jak přilba rezaví
na místě, pod kterým proud slzí nepřestával.
I pancíř pro tebetebe, který byl krvavý...
Poslední znamení – a ty’s mne nepoznával.
A ty jsi netušil, jak mimo sebe jdeme
se hledím spuštěným a rythmy vzdáleni,
koho jsme minuli, že nikdy nenajdeme,
že kdo se obrátí, v sloup solný zkamení!
A my jsme přešli kolem. V dusném mlčení
sta tisíc čepelí se v slunci zažehnulo.
Do mojich nadějí blesk všílil zničení...
Však moje brnění se ani nepohnulo.
31
Odplutí.
Dva slabé vesel údery z tmy daleké:
náš přívozník se blíží, duše má.
Tak sladko je zde čekat na břehu,
kam zavedla nás ruka neznámá.
Jen stiš se; neboť, hle, stop našich nenajdou!
Nám vůně vyjdou vstříc rozkvetlých jabloní,
až předháněni touhou poplujem’,
a vítr v plachty opře se, loď naši nakloní.
Já pochodně svých triumfů pak uhasím
před mrtvým Tajemstvím, jež nikdo nepochoval,
jež za kýms’ jde v snech nocí nad námi,
kam mnohý z Bratří plul, však nikdo nedoploval.
A obejmem’ se vroucně v chvíli té,
až převozník zrosená vesla položí,
až plachet bílou náruč Dálkám otevře
a nikdy více již ji nesloží.
32
Šťastný večer.
Oh, šťastný večere, jenž tichem krvácíš
a v sladkou náhradu sám sebe dáváš v snění:
když život utichl a hvězdy vzplály již,
nad nocí mou rozžehni lampu zapomnění!
Oh, šťastný večere: obsáhnout tvoji tiš,
bych jako vítěz hlubin tvých na hranici tvé stanul...
Je mnoho Duší v modlitbách, jež prosit uslyšíš,
a jimiž, těly NemocnýchNemocných, dech věčné Smrti vanul.
O nejsvětlejší rozkoši v tvém stínu tělo sní
a po Neznámé Líbané se Duši často zasteskne;
až nad mým modrým jezerem tvé stane klekaní,
dech
mlhy vesla ověsí a měsíc v stromech umlkne,
na hladinu tvou vyplujem’ na černých korábech.
33
Nad celým Kosmem.
Před každým květem oltáře jsem stavil,
Teďteď Tvůrci pluji vstříc, zpět v tepla jeho klín;
chci znova plnit jej, bych jej tak věčně slavil,
chci vším se prohřáti a klesnout do hlubin.
Zřím zastřenu svou Matku v mlhách Tvoření,
a rád bych zlíbal pel, jenž jde za cílem svým;
dal v každý atom jí část svého stvoření,
každého listu nerv by byl i hrobem mým.
– – – – – – – – – – – –
Tak v svět se rozprostřít, být zžehán každým Jarem,
vše sklenout náručím, na prsa strhnout svá,
pode vším jásati, být dušen každým tvarem,
dál za vše dýchati, co dýchat přestává.
Žít každým záchvěvem a každým listem svadat,
být každou vlnou vyzdvižen a každou vmeten v břeh,
být velkým výkřikem a na všech křídlech padat
a všemi echy volán v Život po světech.
34
Ostrov můj...
Ty se teď navracíš, Ženo? Neznámé neseš mi štěstí,
jež jsi uloupila květům, noříc se v mlhy jich vůní!
Ze skrytých vracíš se prostor do zemí malého Slunce?
Lůno Tvé radostí chvěje se, rozzpívat zmlklý můj ostrov!
Ostrov můj uprostřed vzdálených moří!..moří!...
Dlouho jsem na Tebe čekal... Já čekal, bloudě vteřinami věků,
jež jako zřícené křišťály,
když chtěly stát se výkřikem zoufalých vodopádů,
unaveny bázní přeletujícího oplodnění květin,
mým temnem prorážely.
Vteřiny šílenstvím Duše triumfující!
Strážce všech Hlubin, jsem čekal. Ostrov můj nořil se, zdvihal.
V úzkost mou řekly mi vlny: Poslední jsme, které ustupujeme.
Mrtvá mi Zem řekla: Zrcadlo Spánku chci větší.
Plakal jsem. Ostrov můj šeptal o čisté radosti modra
a o šťastných snech, v nichž směje se tisíce nejbližších hvězd,
V obzor neochotný marně tloukli mí rackové bílí...
Života Ostrov mi zapadl... Zapad a nevstane, Ženo!
35
Návrat.
Hlas Ženy
Moře se zlatilo v pocelech, chvělo se prázdnem azuru,
když tiše’s kráčel po břehu a našel moji lasturu.
Mnoho jsem snila životů, mnohou jsem smrtí zemřela;
však čekala jsem, neboť bez Tebe vrátit se v Kosmos jsem nechtěla.
Jsem jako září měsíční vzbuzena k novým úsměvům,
jež do dnů Tvých chci rozlíti, jež rozdat chci Tvojím snům;
Jsem jako Zmarem bez konce, Smrtí, již byla jsem ztracena
na pólu Přechodu spálena, k věčnosti Života vrácena;
Jsem jako smrtí, jež vcházela do mého těla jak v jižní sluj,
zbavena všeho, co umírá. Jsem Tvoje Bolest. Jsem Návrat Tvůj!
Hlas Muže
Má duše se mi vrací? A hořká rána v ní!
Což trpěti mám ještě za noci polární?
Já dlouho jsem Tě čekal, neznámou Bolest svou.svou,
pro níž jsem toužil zemřít, být zničen nirvanou.
Já vdechnout jsem chtěl Tebe! Tak opustiti Zem...
Však srdce mé je mrtvo. Já stal se prostorem.
A mezi tím co ztichal můj život v dálku ech,
já smutný sen snil o vlnách, jež zranil tvrdý břeh...
Tam dole na Zemi byla Jsi Paní má;
však v těchto končinách Tvá vláda přestává.
Jít můžeš do srdcí, ale ne do prázdna.
36
Hlas Ženy
I v mnohých lebkách vychladlých mých vášní vřely plameny.
Já mohu jíti do srdcí, jít mohu v kameny.
Hlas Muže
Noc ve mně čeká na blesk příštích dní.
Je ve mně noc, již Východ rozední.
Je ve mně Západ, podvečerní tiš. –
A den můj, vím to, přijde. Však přijde pozdě již.
Hlas Ženy
Má bolest svoje noci a noci bolesti.
Však den má hříchy svoje, jichž nikdo nepomstí.
Hlas Muže
Dřív byl jsem otrokem, nyní jsem pánem já.
Tys byla vládkyní, a teď jsi bezbranná.
Však nechci rušit snů, jež ku věčnosti sním.
Ty můžeš odejít. Já tebe propouštím.
Hlas Ženy
Je dosti místa v objetí mém pro hrob všech Tvých snů.
A mnohem více. Pojď jen již. Svou uzříš královnu.
Hlas Muže
Mráz Věčna do běla mou duši rozžhavil
a hvězdy zářily nad krajem půlnočním.
Sníh, Časem sessutýsessutý, se v modré dálky slil
a duše sen svůj prosila, by mohla umřít s ním.
Hlas Ženy
Duše jednou spatřené v mých vlasech usnou sepjaty –
Hlas Muže
– – – –
37
Hlas Ženy
Toť oči mé, jež nejkrasší jsou cestou pro Tvé Návraty.
Hlas Muže
Oh, ustaň již! Tak veliké bylo mé utrpení...
Hlas Ženy
Toť hlubina vod tajemná uprostřed lesních snění,
k jíž dnu nadějí zklamaní jdou hledat zapomnění.
Hlas Muže
Odpluj mi do Dálky, proměň se v hranici,
v tvé vlny zbouřené a sladce chladící,
já, Prostor, vrhnu se a shořím v Tajemství,
jímž hvězdy zapálím a v hudbu Staletí...
Hlas Ženy
Hle moje náručí je nejšťastnější svět,
po němž lze zatoužit, kam chce se navracet.
Neboť jen v končinách, kde mocná touha plá
po kraji mystickém, po kráse NeznámaNeznáma,
tam vždy jsi otrokem a já jsem královna!
Hlas Muže.Muže
A na mrtvý můj kamen až Věčnem Staletí
Tvá křídla smutných ptáků k oddechu zaletí
a pak se tiše vzepnou, zašumí odletem,
za Tebou budu toužit, za bílým fantómem.
Ty budeš věčně v Dálce, já věčně otrokem...
38
OBSAH
Ty němý slídiči...5
Vězeň6
Bezsenná noc7
Mstitel8
V úzkosti šera9
Je třeba života10
Vyzvání11
Děs moře12
Zastavení13
***14
Poznání15
Močály16
Nad mořem17
V opuštění18
Tichý smutek19
Smíření20
V lese21
V mé aleji22
Na konci léta23
Touha po smrti24
Můj kraj27
Poznání Duší28
Dno hladin29
Lohengrin30
A my jsme přešli kolem...31
Odplutí32
Šťastný večer33
Nad celým Kosmem34
Ostrov můjmůj...35
Návrat36
E: jf; 2006
39