V boj!
Od českých hor
slyš temně řinčet zbroj!
to žene v českou zem
se nepřátelský voj –
Teď v boj, teď v boj, teď v boj!
Jak bouři vzdor se horský staví bor,
teď za otčinu v boj!
Viz oblohou
jak rudý šlehne žár:
to jdou a s nimi smrt
a okovy a zmar. –
Teď v boj, teď v boj, teď v boj!
tu svatou zem chtí roztrhat nám v cár;
teď za otčinu v boj!
Do předních řad
teď každý na svou stráž, –
ten svatý český kraj
je dosud náš, je náš!
Teď v boj, teď v boj, teď v boj!
kdo v žilách krev a v ňadrech srdce máš,
teď za otčinu v boj!
Za otcův prach,
za volnost, řeč i chléb,
za každou země píď,
za každý klas i štěp,
teď v boj, teď v boj, teď v boj!
Jen bezzemec svou podle kloní leb,
teď za otčinu v boj!
A kdo je muž
své vlasti zaplať dluh;
a lépe mrtev být,
než okovů nést kruh,
Teď v boj, teď v boj, teď v boj!
Ne otroky, jen muže stvořil Bůh. –
V před! – za otčinu v boj!
Jos. V. Sládek.
– – –
Z cesty.
V sobotu před Letnicemi časně ráno, Tatry stály ještě v mlhách, prošel jsem ještě jednou starobylý Kežmark, město německých kolonistů, kdež i naši za Jiskry vládli, Mikuláš z Dobré, hejtman s českou posádkou. A po té obchůzce na nádraží. Na perronu plno lidí nedomácích ale slovenských dřevorubců. Stáli v houfu, každý v širáku, v úzkých bílých nohavicích a v krbcích, v huňce, mladí a také již staří, všichni bez vousů, každý jako strom urostlý a svalovitý. Stáli pro sebe; těch několik Kežmarských postavilo se od nich dál.
Já hned mezi dřevorubce. Ten onen nedůvěřivě se na mne podíval, ale pak se rozhovořili. Z Liptovska byli; jeli z lesů, z těžké práce domů na svátky, k ženám a dětem a pobožnost vykonat. Dobrý lid. Chvíle čekání mezi nimi jen uběhly. Nežli jsem se nadál, přihřměl vlak.
A klid dřevorubců hned ten tam. Jako utržení hnali se k vozu. Na ráz však zarazili, jak kondukter v ošňůrovaném kabátci s plošiny na ně zahřměl a nadával.
A oni stáli, ani slovem se neozvali, čekali.
Na to jsem hleděl už z vozu, já i ti Kežmarští a cestující jakýs a pak na to, jak se dřevorubci, když kondukter pokynul, do vozu hnali a drali každý patrně se boje, aby ho tu nenechali, že by se nedostal domů.
Přes plošinu a můstek viděl jsem do jejich vozu, jímž se černaly dvojí řadou jejich širáky. Mezi nimi přecházel rozmrzelý kondukter proskřipuje jejich lístky. A viděl jsem, jak starý dřevorubec pěkné,
4
výrazné hlavy uctivě smekl širák se svých dlouhých prokvetlých vlasů, jak podával ostýchavě lístek a jak kondukter jako nějaký velkomožný si té pokory nevšiml a lístek starci z prstů zrovna vytrhl.
V stanici před Zopradem sestoupili; mladí seskákali jako srnci, staří tlačili se za nimi. V našem kupé zase vstali na ně se podívat, smáli se jim a z Kežmarských jeden měšťan vážného, ano důstojného vzezření, jenž si pochutnával na doutníku, vypustil z úst kotouč dýmu a beze všeho vzrušení, v klidném ale patrně zděděném opovržení vypustil za kouřem: „Gsindel!“
A na plošině vozu před námi, již dočista prázdného, zjevil se zase ten kondukter, rozevřel prudce, zlostně dvéře, mrkl po nás, zacpal si levicí nos, vkročil rychle do vozu, prošel jím chvatně, otevřel protější dvéře, aby provětral, pak se hnal vozem zase zpátky, jako by utíkal morové ráně a venku se vyplivl. A Kežmarští i ten cestující se jen chechtali.
A. Jirásek.
– – –
Nikdo se nemůž pochlubit, že by byl úplně nezávislým. Žebrák závisí od boháče a boháč od dělníka, nevzdělanec od vzdělance a vzdělanec mnohdy od idiota.
Jakub Arbes.
– – –