Čeští spisovatelé českým dělníkům národním
k 1. Máji 1898
Uspořádal
Václav Hladík
Cena 15 kr.
V Praze
Tiskem J. Stolaře. – Nákladem národně-sociální strany.
[I]
Českému dělníkovi podává bratrsky ruku český spisovatel. Jdou klopotnou cestou k stejnému cíli. Lidskost a vlast jest jejich cílem. Kdo zapírá svůj národ a zpronevěřuje se své vlasti, ten rouhá se vznešené myšlence lidskosti. Velký sen básníků a myslitelů o zbratření národů může se vyplniti jen tehdy, když každý národ rozvine se v plné své individualitě, v celé rázovitosti své povahy, svého jazyka, své kultury.
Národ, jemuž by se odcizil lid dělnický, byl by národem ochromeným, podlomeným ve své síle a zdatnosti. Náš česky národ, bojující tuhý a těžký boj za svůj jazyk, za svá práva, tím hůře by pocítil úbytek dělnictva ve svých řadách. Již počali houfně opouštěti dělníci prapor český, červeno-bílý, přebíhajíce do tábora mezinárodních spekulantů hnutí sociálního, židovských agentů Dra. Adlera i barona Rothschilda, kteréžto dva zdánlivé extrémy stýkají se více, než-li by kdo tušil. Na štěstí ještě v čas vyvstal v dělnictvu českém odpor a nyní čelí české dělnictvo svou vlastní sociálně-narodní
[1]
organisací straně beznárodní. České dělnictvo zajisté dokáže, že možno pracovati pro myšlénku lidskosti, bez zrady na své vlasti, a že nepodléhajíc nějakým vlivům, jež by je odvracelo od programu rozhodné strany sociální, bude nadšeně oddáno svaté věci národa českého.
Proto čeští spisovatelé tak hojně a tak okázale projevili své sympatie českým dělníkům národním, kteří poprve při oslavě dělnického svátku vystoupí do veřejnosti v plné své mohutnosti. Odmítáme idiotský úšklebek tisku internacionálního, že české dělníky podporuje literární buržoasie. Nechceme tu soudit, zda-li má český spisovatel blíže k proletáři nebo k měšťákovi. Ale jistě je mezi českými spisovateli a novináři málo tak blahobytných měšťáků, jako v popředí hnutí socialně demokratického. Byl snad proletářem elegantní gentleman Lasalle, který zemřel jako hrdina románu Georges Sandové, nebo snad Engels, či je proletářem Jaurés, bývalý profesor a odchovanec „école normale“, nebo Liebknecht a všichni ti redaktoři, doktoři a poslanci, pracující pro věc sociální demokracie? Svým sociálním postavením je český „literární buržoa“ bližší dělníkovi než-li všichni tito proletáři salonů a parlamentů.
V PRAZE, před 1. květnem 1898.
[2]
Právem pamatujete, bratří, že máte postavení jiné než dělnictvo národů volných, zabezpečených ve svém bytí, rozhodujících samostatně o svých osudech: toto může soustřediti všechno úsilí k boji proti vládnoucím vrstvám domácím, které mu odpírají jeho práv; vy však vedle křivd, jichž dopouští se na vás jako dělnících společenský řád, pociťujete zároveň jako Čechové i křivdy, jimiž strádá dosud celý národ náš, a víte, že vedle boje za svoje vlastní práva musíte i jemu pomáhati v těžkém tom zápase za osvobození od cizího jařma a nabytí rovného práva ve společnosti národů ostatních. –
Ano, vedle otázky sociální buší též otázka národní bouřlivě na bránu budoucnosti – vedle utlačených tříd také celí utlačení národové žádají svého uvolnění a stejného práva s jinými. Ani národní otázka nemůže býti prostě odstavena neb umlčena, i ona dožaduje se naléhavě vážného a spravedlivého řešení.
A správné rozřešení její uvolní též dráhu vítěznému postupu sociální obnovy.
Svatopluk Čech.
[3]
Dělníci.
Ten dělník perem i ten dělník dlátem
máj první vítá v zanícení svatém,
ten v pochyb mlze a ten v dílny šeři
na příští, věčné jaro lidstva věří,
na okovů všech velké ztroskotání,
na vítězící slavnou chvíli ranní,
kdy naplní se obou snové sladcí,
kdy platit bude jen, co velké prací.
Jar. Vrchlický.
– – –
V boj!
Od českých hor
slyš temně řinčet zbroj!
to žene v českou zem
se nepřátelský voj –
Teď v boj, teď v boj, teď v boj!
Jak bouři vzdor se horský staví bor,
teď za otčinu v boj!
Viz oblohou
jak rudý šlehne žár:
to jdou a s nimi smrt
a okovy a zmar. –
Teď v boj, teď v boj, teď v boj!
tu svatou zem chtí roztrhat nám v cár;
teď za otčinu v boj!
Do předních řad
teď každý na svou stráž, –
ten svatý český kraj
je dosud náš, je náš!
Teď v boj, teď v boj, teď v boj!
kdo v žilách krev a v ňadrech srdce máš,
teď za otčinu v boj!
Za otcův prach,
za volnost, řeč i chléb,
za každou země píď,
za každý klas i štěp,
teď v boj, teď v boj, teď v boj!
Jen bezzemec svou podle kloní leb,
teď za otčinu v boj!
A kdo je muž
své vlasti zaplať dluh;
a lépe mrtev být,
než okovů nést kruh,
Teď v boj, teď v boj, teď v boj!
Ne otroky, jen muže stvořil Bůh. –
V před! – za otčinu v boj!
Jos. V. Sládek.
– – –
Z cesty.
V sobotu před Letnicemi časně ráno, Tatry stály ještě v mlhách, prošel jsem ještě jednou starobylý Kežmark, město německých kolonistů, kdež i naši za Jiskry vládli, Mikuláš z Dobré, hejtman s českou posádkou. A po té obchůzce na nádraží. Na perronu plno lidí nedomácích ale slovenských dřevorubců. Stáli v houfu, každý v širáku, v úzkých bílých nohavicích a v krbcích, v huňce, mladí a také již staří, všichni bez vousů, každý jako strom urostlý a svalovitý. Stáli pro sebe; těch několik Kežmarských postavilo se od nich dál.
Já hned mezi dřevorubce. Ten onen nedůvěřivě se na mne podíval, ale pak se rozhovořili. Z Liptovska byli; jeli z lesů, z těžké práce domů na svátky, k ženám a dětem a pobožnost vykonat. Dobrý lid. Chvíle čekání mezi nimi jen uběhly. Nežli jsem se nadál, přihřměl vlak.
A klid dřevorubců hned ten tam. Jako utržení hnali se k vozu. Na ráz však zarazili, jak kondukter v ošňůrovaném kabátci s plošiny na ně zahřměl a nadával.
A oni stáli, ani slovem se neozvali, čekali.
Na to jsem hleděl už z vozu, já i ti Kežmarští a cestující jakýs a pak na to, jak se dřevorubci, když kondukter pokynul, do vozu hnali a drali každý patrně se boje, aby ho tu nenechali, že by se nedostal domů.
Přes plošinu a můstek viděl jsem do jejich vozu, jímž se černaly dvojí řadou jejich širáky. Mezi nimi přecházel rozmrzelý kondukter proskřipuje jejich lístky. A viděl jsem, jak starý dřevorubec pěkné,
4
výrazné hlavy uctivě smekl širák se svých dlouhých prokvetlých vlasů, jak podával ostýchavě lístek a jak kondukter jako nějaký velkomožný si té pokory nevšiml a lístek starci z prstů zrovna vytrhl.
V stanici před Zopradem sestoupili; mladí seskákali jako srnci, staří tlačili se za nimi. V našem kupé zase vstali na ně se podívat, smáli se jim a z Kežmarských jeden měšťan vážného, ano důstojného vzezření, jenž si pochutnával na doutníku, vypustil z úst kotouč dýmu a beze všeho vzrušení, v klidném ale patrně zděděném opovržení vypustil za kouřem: „Gsindel!“
A na plošině vozu před námi, již dočista prázdného, zjevil se zase ten kondukter, rozevřel prudce, zlostně dvéře, mrkl po nás, zacpal si levicí nos, vkročil rychle do vozu, prošel jím chvatně, otevřel protější dvéře, aby provětral, pak se hnal vozem zase zpátky, jako by utíkal morové ráně a venku se vyplivl. A Kežmarští i ten cestující se jen chechtali.
A. Jirásek.
– – –
Nikdo se nemůž pochlubit, že by byl úplně nezávislým. Žebrák závisí od boháče a boháč od dělníka, nevzdělanec od vzdělance a vzdělanec mnohdy od idiota.
Jakub Arbes.
– – –
Bělohorský.
Neplačte již, nekvilte již
na té Bílé Hoře;
ale dělejte jak sedláček ten spíš,
jenž tam na ní oře.
Německá nezištnost.
Vše by Němci rozdělili s námi
v české zemi, tu pak především,
polovici nám a polovici jim:
peníze a panství jen chtí míti sami.
Ladislav Quis.
– – –
Podobá se, že nám nastává znenáhla chvíle nad jiné závažná, ohromného kulturního dosahu. Jestiť slyšeti pod nohama veškerého světa civilisovaného temný hukot proudu časového, jenž až na povrch se prodere, hrozí vše zaplaviti spoustou záhad sociálních, neodkladně řešení si žádajících.
Zděšeně naslouchají lidumilové všech národností dunění vlnobití toho výhružného. Pozorujíce, kterak obecenstvo pořád určitěji se rozstupuje ve dva tábory, stranu práci a mzdu hledající a stranu práci a mzdu poskytující; pozorujíce, že se mezi nimi rozevírá co den propasť hlubší a temnější, úzkostlivě vyslovují obavu o mnohé bouřlivé úkazy se vzpírající, že osvěta evropská, tolikou krví vykoupená, snad v moři krve, v bojích dosud nevídaných zas utone.
Jiné zas osobnosti méně cituplné a prozřetelné upírají onomu výstražnému ruchu veškerého hlubšího významu a přisuzují otázkám vysoké politiky, otázkám estetickým i literárním důležitosti rozhodně větší. Nezapomínají, že nemůže býti důležitější otázky politické než upravení a ustálení základu společenstva našeho, že nemůže býti otázky eminentněji estetické, než kterak by se dalo zaplašiti hrozné strašidlo bídy se svou ohavnou družinou násilí a surovosti lidské s povrchu země, že nemůže míti na budoucí směr literatury žádná otázka takového vlivu jako otázka sociální?
(Ze starší práce.) Karolina Světlá.
– – –
Vždy pevným v právu buď!
Vždy pevným v právu buď jak živá skála,
jež, nechť ji krunýř nekryje ni plát
a bouře buší v ni a slunce pálá,
vždy věrna půdě své zůstává stát.
Vždy jako skála buď: když hrom ji tříští
a blesku mečem hrdý prs je zryt,
jen pramen křišťálný jí z ran se prýští
a zemi zmlazuje a jaří lid. –
Adolf Heyduk.
– – –
Šla jsem sadem v malém městě českém, kolem němé říčky, navinuté jedním břehem kolem vysokých skal a druhým kolem nízkých trávníků, na nichž rozkvétaly petrklíče. Pobřežní olše klidně se odrážely v zelené vodě, bílé kachny pluly tichounce v tomto smaragdovém sametu. Rozpuklá poupata jako zelení motýli usadila se po větvích. Nové síly tryskaly ze země a ona div nejásala jich přebytkem, jich bohatstvím a přepychem.
Po cestě za parkem ve stínech stráně kráčela mladá, krásná žena. Za ní jel měkce kočárek, tažený párem krásných koní.
Šla napjatě a bystře. Byla to žena průmyslníka, který po špatném životě umíral v Meraně.
Vedle ní šel člověk bledý, chudý, otrhaný, s poraněnou nohou, kterou vlekl, a mluvil cosi.
Patřil jejich závodu. Led mu rozbil nohu. Ležel dlouho v nemocnici. Teď se vrátil.
Paní se neohlédla.
Za nimi šel stařec, dělník v zástěře. – Nesl v uzlíku bochník chleba.
A dáma nesla z vysoka svou bledou, línou, nemyslivou hlavu s těma ospalýma očima jako ořech s prohnilým jádrem.
Stařec mu chtěl říci: „Nechoď za tou paní, ona ti nic nedá, ona je bohata, její muž má pole, lány, dům, přijď ke mně, já ze své práce se s tebou rozdělím, od nich, bohatých nesmíme nic čekat!“
Tři sta kroků nechala ho za sebou jít dáma, aniž by se byla obrátila. Z její duše visely cáry jako z jeho kabátu. Marně za ní běžel; vrátil se.
5
Stařec překrojil chléb a podal mu ho.
„Tu máš. A je o nic nepros. Oni splní povinnost. Musí splnit! Ale ne almužnou!“
Hleděla jsem na tento výjev. Nebylo mi jich líto. Ne. Jim bylo lépe než jí. Ale jí mne bylo líto, té odrané duše s cáry, toho prázdného života, té hluše citu, té bídy a chudoby v srdci, v níž nekypí nové jaro sil, té schátralé duše mi bylo líto.
Růžena Svobodová.
– – –
Dva chodci.
Den v západu rudém přísvitu pozvolna vadne;
květ žhoucího slunce znaven se k obzoru chýlí,
stín zhlcuje lačně barvy, jež hořely za dne,
a kovový zvonek nad stichlou dědinou kvílí. –
Dva chodci se cestou potkali, ztracenou v polích.
Ten v hrubé byl bluze a mozoly kryté měl dlaně,
prach vypráhlé země na nohou černal se holých,
vzdech z ňader se dral a ruka skráň přejela maně.
A druhý, jenž k němu v poli se bez řeči přidal,
byl jako on chudý a jako on nohy měl bosy –
však divný jas v jeho zjevu se s chudobou střídal
a zrak jeho – kalich blankytný plný byl rosy.
Tak tiše šli spolu; velikost chvíle Čas tušil,
svou o hůl se opřel, zatajil dech svůj a stanul.
Kol hluboké ticho cvrček jen v obilí rušil
a dýchání větru, zrajícím žitem jenž vanul.
Den vadnul – však jiný, jasnější, bělejší vstával
z chmur tesknoty v srdci chudého, jenž se chvěl v hadrech:
div divoucí! místo zoufalých povzdechů – nával
se neznámých citů vlnil mu radostně v ňadrech.
A najednou zraky obou se potkaly chodcův
a v bratrském stisku dvoje se schvátily dlaně:
ach, chuďasu bylo, dávno jak v dětství hlas otcův
když čítával v Písmě útěšné poselství Páně.
Tak v západu slunce pevně se stiskly ty ruce.
Děl Svatý: „Ó, bratře! V růže ti trní dám zkvésti:
když na Horu Lebek stoupal jsem v smrtelné muce,
ty’s jediný kříž mně, Šimone, pomohl nésti!“ –
Jan Rokyta.
* *
*
Bylo to za onoho času, když ještě Pán Ježíš a sv. Petr chodili spolu po zemi, jak vypravují pohádky.
Šli jednou vesnicí a zastavili kroky své před hospodou, odkud ozýval se křik, klení, láteření.
„Proti komu?“ tázal se s údivem sv. Petr.
„Bohu to platí“, odpověděl Kristus a sv. Petr sahal po meči, aby ztrestal, oněměl zlolajný jazyk.
Kristus se usmál. „Počkej“, plavil. „Obrátí se k Bohu, uvidíš.“
Šli dále a druhého dne kráčeli zase vesnicí, když tu z domu jednoho slyšeli nářek, škemrání, vzdechy.
„Bože, Bože, Bože“, znělo z chalupy.
„Hlas zdá se mně povědomý“, děl sv. Petr a Kristus řekl: „Nemýlíš se, včera jsi týž slyšel.“
A z chalupy znělo žalostivě: „Smiluj se, pomoc, Kriste Ježíši. Vděčen budu. Do smrti nejdelší nezapomenu...“
„Tebe volá, Pane,“ sv. Petr ku Kristu slovem vyčítavě. „Zajisté neodepřeš a přispěješ.“
„Jdi a pomoz’ ve jmenu Božím“, Kristus pravíl Petrovi.
I vstoupil Petr a pomohl trpícím, pomohl v soužení, jež ho obrátilo k Bohu.
Nebyl však ještě dobře ze dveří chalupy, když za ním letěl šklebný posměch a kámen udeřil Krista venku stojícího.
„To za vděk platilo nám, lidem“, děl Kristus trpce s čela stíraje krev z rány. Tak člověk odplácí člověku. Čeho může dostati se Bohu?“ snivě doložil Petrovi. „Čeho dočkati se může Bůh od člověka?“ –
Fr. Herites.
* *
*
Českého dělníka nedovedu si ani jinak představiti nežli jako dělníka národního. Vlast mu poskytuje mateřským jazykem mluvu svého srdce, rodnou půdou objetí své lásky, krví českých otců a matek, svéráznost své duše, z nichž vyrůstá dělná jeho schopnost a dovednost. To vše na dělníku našem, nechť koná práci duševní nebo rukodělnou, je české, rázovitě českéčeské. Může-li náš dělník, nechce-li hřešiti proti vlastní své krvi, proti přírodě a pravdě býti nečeský, mezinárodní nebo beznárodní?
Hledejme ve všem bratrskou rovnost, osvětovou pokrokovost, sociální lidskost a spravedlnost a nalezneme – lásku u vlastního bratra, u českého národního dělníka.
Tak hruď ke hrudi, srdce k srdci stoupejme společně ku předu, ku zřídlu světla, ku spáse národa ve svobodě vlasti, ve svobodě a rovnosti všech občanů jejich!
Dr. Karel Pippich.
* *
*
Jest ještě cos blaživější, než štěstí vlastní: štěstí jiných.
* *
*
Svým zůstati a jiným se obětovati: jen dle toho měřím a cením člověka.
Josef Puchmajer.
* *
*
V celém životě národa našeho víc a více do popředí vystupuje požadavek „sebezachování“.
Velký náš Palacký stavěl otázku tu do popředí, hlásaje heslo: „Svůj k svému a vždy dle pravdy!“
Bylo něco jiného možno, než-li by i dělnictvo vstoupilo a přihlásilo se ku hájení práv svých národních i práv svých lidských? Zajisté každý přisvědčí, že správným bylo přihlášení se dělnictva ku pracím národa. Buďme svoji – buďme bratry!
Simonides Alois.
6
Ku předu!
Šlechtic půdu, obchod má žid,
na lid náš jen málo zbývá:
tu a tam jen pouhý pažit,
kde si aspoň z duše zpívá.
O svých předcích minulostí,
v nichž se stále slavným cítí –
zda to však jen stačí dosti
pro naše dnes živobytí?!
Bez hmoty i právo hyne!
My však sílu lidu máme,
jenž nemaje vůle linéjiné
okovů hlad přece zláme.
To buď kořen v našem boji,
z jehož stvolu květy vzpučí
a z nich plod: tož v pravém zdroji
právo stisknem do náručí!
Ant. Klose.
– – –
První květen platí manifestaci pro všeobecné, přímé i rovné právo hlasovací a osmihodinovou dobu pracovní. Aspoň u sociální demokracie. Není k tomu zapotřebí příliš kritického ostrovtipu, aby se poznalo, že tato manifestace jest pouhou formou, stejně nahodilou, jako zbytečnou. Dnes platí všeobecnému právu hlasovacímu, zítra něčemu jinému a pozítří opět něčemu jinému. Nahodilost bije tu zrovnu do očí. Nesmí býti pouhou platonickou demonstrací, idylickým odpočinkem u strojů ale musí platiti celé sociální otázce, souboru všech požadavků, jež shrnujeme pod jméno socialismus. První květen může míti jen tehdy oprávněnost, když dělnictvo z vlastní iniciativy odpočívá – na datum odpočinku pranic nezáleží – uvědomuje si svou moc, ukazuje zaměstnavatelstvu svoje disciplinované řady. Takový smysl chce míti slavnost prvního května národně sociální organisace dělnické.
Jan Vorel.
* *
*
Vlastní mladí jest studánkou, k níž po celý život rádi se vracíváme, abychom se v úpalu dní občerstvili.
V trampotách a zklamáních, v žalech a zápasech, smutku života milá vzpomínka z mladí dovede utěšiti, posíliti a černý názor životní projasniti.
Staří lidé v myšlénkách svých rádi přeskakují léta práce a lopoty a vzpomínkami vracívají se až tam zpátky, kde svět nejpěkněji se smál, kde slunce nejlíbezněji svítilo. Krásné mládí, vzpomínkami bohaté, může tedy býti velkou posilou v těžkých, chmurných letech budoucího až do pozdního stáří.
Ó, dejte dětem pěkné mládí a dáte jim neocenitelný dar pro celý život!
My, kdož vyrostli jsme na venkově, třeba v skromných domovech, ale v teplu rodinného života, v boží přírodě za zimy, jara i léta vždy plné půvabů, radostí dětských, zajisté že často zamýšlíme se nad dětmi dělnickými. Od nejútlejšího mládí vidí dítě jen tu tíží života, jenom zápasy jeho o chléb, jen ten hon za živobytím. Omezeno jest na malou světnici, na kousek ulice s drobtem oblohy – a příroda? Ta krásná, volná, širá, s bání nebeskou vysokou, dalekou, se sluncem a hvězdami? Příroda plná květů, písní a pohádek?
Jakých radostí toto dítě užívá? Jaké vzpomínky budou těmto ubohým dětem svítiti do těžkých dní života budoucího? Bude i jejich mládí studánkou, jež poskytne jim občerstvení v té dlouhé řadě parných dní příštích?
Karel V. Rais
* *
*
Hezká věc a imponuje: soustředit v mozku hodně vědomostí. Známe takové lidi. Jejich rozhled je široký, jejich vědomosti rozsáhlé.
Ale jednoho nedostává se jim naprosto: něžného srdce, jemného citu a poctivé vůle zužitkovati bez jakýchkoliv osobních pretensí rozsáhlých svých vědomostí ke skutečné, positivní práci ve prospěch svého okolí. Jim zcela stačí, naplní-li hodně svou hlavu všelikou učeností, a potom jdou životem zcela líně, blýskajíce se svou učeností, jenom tehdy, mohou-li tím ponížiti jiné, nevědomější. Na jich čele zřejmě vidíš napsáno: Ejhle – já jsem světlo světa! Ti lidé nepovznáší nikoho, jen deprimují okolí a otravují český vzduch. Těmito inteligentními sobci, poséry a lenochy, jízlivými, ješitnými, bezcharakterními, prostými všeho ideálního zápalu a štítícími se skutečné práce, život u nás přímo se hemží. Okupovali žurnály, kritiku, vedou slovo ve společenských dohovorech.
Oč výše stojí prostí ti lidé, s nimiž denně se stýkám! Ti kováři, kotláři, zámečníci, knihaři, ti dělníci chudí z továren, kde mzda sotva stačí na ukojení hladu! Pravda: jim času nezbývá, aby shltali, kde co skýtá dnešní literární nadprodukce.
Bílá duše jejich nezná slavomamu, ale nezná také pouhého povídálkování, jež je příznačnou vlastností velké části dnešní inteligence. Jsou mužové práce. A vědí-li méně, a je-li menší suma jejich myšlének, tož aspoň každou učiní skutkem, kdy tisíce myšlének chlubivá inteligence ubijí pouhým parádním defilováním v revuích, neschopna jinak zrealisovati je vytrvalou a obětavou prací.
A tak myslím vždy: ten úcty právě nezasluhuje, jenž mnoho ví a umí, nýbrž ten, kdo hodně vykoná. Bohužel, však práce u nás devadesát pět procent inteligence, zejména mladší, se bojí, jako čert kříže: Patrně budeme míti za to tím více kritiků!
V. Jar. Klofáč.
* *
*
Jsou roztoky, které se vyčeří jen jedovatými sražidly; jsou životy lidské, jimž třeba bylo zakušení hříchu, aby se vyjasnily.
M. A. Šimáček.
7
Píseň
Den májový a jasný vzplál,
a tolik květů všady,
jak celý svět by usmíval
se na ty naše řady,
jak slunce zář by chtěla vlít
žár v hruď, již zima kruší,
a tisíc květů probudit
a tisíc nových duší!
Kol dlouho čišel chlad a mráz
a blud vše ledem dusil,
však náhle pukla ledu hráz,
on povoliti musil!
My českým srdcem pohnuli
a to již pevně víme:
my k němu bouřně přilnuli
a již se nepustíme!
No, bohudíky, půjde toto,
ba jde to již tak křepce,
a zdá se, že kde zakleto
se jasní v každé lebce,
že rozhořívá každá hruď
se svatou lásky září,
a kdo by děl: „dál rabem buď!“
My díme mu: „Pryč, lháři!“
To klam je, svému národu
že odervat je třeba
to srdce, jež chce svobodu,
tu ruku, jež chce chleba,
tu paž, jež černá, mozolná,
přec čestná prací, klidem,
ty dělníky, jichž vespolná
jde cesta s českým lidem.
Jak jedna boží spanilá
zář slunce všechněm svítí,
jak jedna zem nás zrodila
a velela nám žíti,
jak v jedné řadě klidný hrob
se všech nás bude tmíti,
tak chceme vlastí ze všech dob
a ze všech losů jíti!
A jestli křivda tlačí ji,
my neseme ta muka,
a když své vazby, rozbijí,
i naše pouto puká!
Když ona čacky kráčí v před,
my jdeme jaře za ní,
a jestli ona půjde zpět,
ji stavíme svou dlaní!
Co světějšího, vyššího
my cítíme kol pláti,
a za klam štěstí širšího
svůj cit my nechcem dáti:
Zabaveno.
Aug. Eug. Mužík.
– – –
Otroci.
Nejmodernější pohádka.
Několik vážených měšťáků nečistě zbohatlých postavilo si továrnu na zužitkování lidských duší. Koupili mnoho otroků s dušemi bohatými a jasnými i s dušemi rmutnými, nízkými, které však dávaly plodnou surovinu a daly se spracovati ke všemu.
A dále koupili otroky silných paží, tvrdých svalů, kteří byli motory ku hnaní výroby duševní.
Obchod šel velmi dobře. Ale otroci měli hlad. Majitelé továrny rozšiřovali závod, rozdělovali si velký zisk a svým otrokům nehodili ani drobty svých skvělých hostin.
I reptali nespokojení otroci. Ti u strojů hlasitě a zlobně a pozvedali hrozivě své černé, mozolné ruce. Ti druzí zatínali v kapsách své bílé, jemné ruce ale byli tiši.
Proto byli klidni otrokáři, neboť vůbec nedbali hlasu začazených otroků. Pokládali je za něco nižšího nežli hmotu bezvládnou.
Přišli otroci černí k otrokům bílým a pravili:
„Bratří hyneme. Vyssavají náš pot a vaše duše a hubí naše životy. Nechtějí slyšet naše prosby. My máme silné ruce a vy duše osvícené. Spojme se a budeme silni a mocni, rozbijeme svá pouta a budeme jako svobodní muži pracovati pro své ženy a děti.“
Tak mluvili ubozí otroci hmotné práce. Žhavý dech vzpoury rozpálil jejich duše. Podávali své tvrdé, černé ruce rukám bílým a jemným.
A byla by se země otřásala pod spojeným jejich šikem. „Postavte se nám v čelo. Půjdeme za vámi do boje. Buďte našimi vůdci!“ volali na své soudruhy.
Ale tito byli zbědováni a schátralí. Černí otroci prodali jen své tělo vysilující, vražedné práci, avšak duše měli volné a zmužilé. Proto byli odhodláni ku všemu. Jejich soudruzi neměli však ani duše své. Byli dvojnásobně zotročilí a neznali rovnost mezi sebou, bratrskou rovnost otroků.
Nejmladší z nich chtěl jíti do boje s těmi druhými. Měl ještě ve své duši ryzí kov ideálů, blouznivosti a hrdosti, který vzdoroval výhni hrozné továrny. Byl však vlastními soudruhy zrazen, spoután a vydán otrokářům.
Tak zlomen a v zárodku udušen hrozící odboj otroků. Nicméně zalekli se přece měšťané majitelé továrny nespokojeného reptání vycházejícího z temných hlubin, kde hučely stroje. A uvolnili aspoň poněkud pouta na tvrdých černých rukou a vyměřili jim větší mzdu.
„A co těm druhým nedáme ničeho, neuvolníme jim též pouta? Vždyť nám vynáší jejich práce tolik zlata, bez nich bychom se nedomohli ničeho,“ mínil jeden z měšťanů.
„Ti nejsou nebezpečni. Nemají už žádné duše a kují pouta jeden druhému,“ s posupným pohrdáním odvětil nejstarší ctihodný měšťan, muž vážený, hodnostmi obdařený a počestně lichvařící.
Václav Hladík.
8
Borovská pouť.
Děd – horal vede vnuka na pouť borovskou.
Žeh slunce šlehá v horský lán,
když stezkou na vrch ke kostelu jdou.
Zdí oprchalou při něm hřbitov obehnán.
Pot s čela sotva stírá děd
a hocha vysazuje na parkán.
„V tu stranu hleď, – Tam Přibyslav a v pravo hned
se tmí houšť lesů. Za těmi
pár rolí a v nich místo uprostřed.
Tam skonal Žižka – v poli mezi zbraněmi
tak prostě, jak byl zrozen, živ,
ač chtít jen, královat moh’ nad zemí.
Lid v srdci měl, vždy rodu svého pamětliv.
Nám škůdník byl by zhlt’ již zem
a volnost, mrav i řeč; však stal se div!
Nás spasil Žižka s bratry cepem, palcátem,
když v cizácké ty roty pral
i v zrádce pod domácím kabátem.
Ač z pola – potom zcela slep – duch viděl dál,
než jiných zraků na tisíc.
Kde pravdu, právo zřel, vždy při nich stál.
Jak často na něho smrt vyšklebila líc,
když vodil vítězný svůj šik,
vždy před ním bezmocná zas prchajíc.
Takž nikdy nezmožen šel v nových bitev ryk,
až zákeřně se vplížil mor
a jemu podleh’ boží bojovník.“
Hoch v nitru rozechvěn v dál upírá svůj zor,
jak by ho k hlídce přikoval.
Snad zdá se mu, že živnou vlny hor,
že se z nich řítí zbrojných bratří mocný val –
kraj zbavit cizoty vší pout –,
lid povznést zas – – Děd s parkánu ho sňal.
Zpět ještě hlíd’ hoch nemoha se odtrhnout. –
Jdou zadem dolů k náměstí
v tlum krámků z prken a v bud režných kout.
Sněm staletých lip nad nimi tam šelestí.
Děd míří k místu cílem jist,
kde prodavač ho vítá s řídkou ctí.
Již přes čtyřicet let ho zná děd z různých míst
i modliteb, skel, kronik sklad –
vždy rokuje s ním, co zas v zimě číst.
Hned po svém zvyku skladník přitočí se v zad,
kde má již knihu schystanou,
a podav ji jen září, jak by zmlád’.
„Labyrint světa – jaké zvěsti k němu lnou!
S ním předkové kdys – žebráci –
zem opouštěli, v slzách líbanou.
Kdo zůstali, kat rval je – – Srdce krvácí! –
Co štvaných hostil náš svor skal
vždy tajně –! –“ S láskou listy obrací.
Hoch strnut naslouchal, jak by se dýchnout bál.
Děd smění s kmetem pozdravy
a s knihou vzácnou kráčí na pouť dál. –
Jdou ulicí, až před průčelím zastaví,
jež zdobil deskou lidu vděk.
Děd hlasem změklým vnuku vypráví:
„V tom domku zrodil se náš Karel Havlíček,
zde obraz jeho kovový.
Co národ cítil, on to psal a řek’.
Žeť nemohli sklát národ celý v okovy,
on musil za něj pykat sám
a životem nést věnec trnový.
Vždy proti hrozbám, slibům i všem nástrahám
čist choval poctivosti štít,
až v cizinu ho vlékli – k jihu tam – –
A z vyhnanství se vrátil, – v domov svůj – zde mřít –
mlád ještě – velký mučenník. –
K svým heslům Žižku s bratřími on mít! –“
Děd smek’ – vnuk po něm přemáhaje prudký vzlyk,
než sprchnou lesklé slzy v prach.
Hoch modlí se – tak před světci vždy zvyk’.
A stojí chvíli, tuší obřích křídel vzmach.
Kdo kolem jdou v ten okamžik,
též smekají jak v zbožných vzpomínkách. –
Bohumil Adámek.
– – –
Pokud stává význam ženy, nemůže zmizeti význam vlasti. Rodina i vlast jsou pod ochranou matek. Na rumu celé společnosti zbuduje žena zase rodinu, národ a vlasť.
Bož. Viková-Kunětická.
9
Sotva bude kterého druhého stavu, který by jak svým osudem tak namnoze i svým postavením, jaké se mu ve společnosti přisuzuje, našemu dělníku tak blízkým byl jako – český literát.
Paria s pariou podávají si tu ruce.
Praha, 14. dubna 1898.
V. Mrštík.
– – –
Zvony.
Hluboko pod naší cestou roztažena je vzteklá příšera továrního města. Vracíme se k ní s jasných výšin kraje, do jehož vzduchu a hrud posud nedosáhla černá její chňapadla.
Čistými větry zimního večera krev je tak teple pobouřena; duše je tak rozmodlena v tom tichutichu.
– A příšera dole rachotí, bouchá, píská, hoří a řve – –
A teď ty tóny! To přece nebylo v ní a z ní! Něco uprostřed mezi zemí a nebem, k nebi blíž a a přece přivázáno k zemi, ozvalo se tam nad mračny kouře, nad hroty komínů, mezi mračny země a oblaky nebes – a už to zpívá, taková zázračná píseň večera – šest hodin.
To zpívají zvony.
Tomášský vysoko začal, po něm rozvážně a těžce jakubský. Pak z Petrova to majestátně se rozhučelo jako basové píšťaly varhan, pak jiné a jiné, a zpívavě, v jasných, skoro tančících tónech symfonii doplnil klášter Králové.
Jaká svatá, vysoká píseň modlitby, lásky a míru! Nebe, zatažené tmou, otvíralo se její kráse. Černo zdálo se tam nahoře neprohledné, hutně těžké a neprotržitelné. A teď, jako by černé ty opony trhal Neviditelný, jenž chtěl poslouchat, kus po kuse odhrnovala se hluboce modrá stavba nebeského klenutí. Vážně rozjasněná najednou byla celá, zřetelně rozklenutá v té tmě od obzoru k obzoru, pevně zavěšená, a jako do nekonečna vbita stříbrnými hřeby studených hvězd: zpívají zvony a poslouchají nebesa.
Ale tam dole? Tam neslyší!
Zlozvuk nějaký tam hnusně se rozječel. Zde jeden, tam jiný, třetí dál a čtvrtý daleko někde v mlhách, pátý jako hluboko někde pod tmavou zemí zakřikl, zahučel, skučel, táh’ se a zmlk’.
To tam dole černá potvora továrního města tak zívá. Dračí ta saň se tam rozvaluje a protahuje před spaním. Tisíceré oči krvavé z neusečených, neumořitelných, znovu vždy rostoucích její hlav tam mrskají tmu, oheň šlehá jí z nozder, z ohně široká záplava vzdouvá se jí nad hlavou.
V šest hodin večer tlamu otvírá a do ulic i na venek chrlí z páchnoucích svých útrob tisíce nevinných, obětovaných lidských těl, jež každého rána hltá. Starce, muže, ženy, dívky i děti, i děti – všecky požírá sprostá, sobecká, špinavá, surová a žravá. –
Muže chytá a starce vrací, starce v předčasném uvadnutí sil. Panny hltá a padlé vyhazuje na dlažbu ulic. Ani mateřství žen není jí svato; a děti vyssáté hází na obrovskou hromadu svých obětí, s kletbou proletáře na čele poskvrněném předčasně životem. –
Zvony zpívají a neslyší město.
Tam Práce hladová jde na noc do pelechu Bídy a přesycená Zahálka sedá k plnému stolu hostiny. Tam večer táhne v pekelném řevu parních továrních trub. A ty vzteklé, suché, závistné jejich výkřiky tlukou i zde nahoře do vzduchu přeplněného štavnatou písní zvonů. Přetrhnout by ji chtěly, rozškubat, umlčet a překřičet. Svou píseň nízkosti, žaludku, mamonu, zlatého telete a smilstva město zbujnělého kapitálu vrhá do svaté harmonie večerních zvonů –
Marně. Marně? Marně!?
Vy se nepoddáte, vy nepuknete, vy nebudete rozbity, nepřestanete zpívat, mé zvony.
To, co tam ze zdola ječí, je jen úder zlobného šaška do tváře krásy, jen výkřik rouhače na prahu chrámu, jen zakřiknutí pekla do nedostupné výše svítících nebes – –
A už mlčí bestie.
A zvony zpívají dál.
A město, střechy, hasnoucí pece i komíny továren, světla ulic i oken, obrysy domů i stíny hmot, všecko, co je z prachu země a nízkosti dna – všecko tam dole se propadává a z dohledu ztrácí člověku otřesenému výškou spravedlivé té písně, obětované před oltářem věčného Idealu.
* *
*
Bratří, kteří nad povrch hladového života zvedáte ruce ke zvonům Idealu!
Vy, kteří proti brutálním heslům lhostejnosti a pohrdání ke všemu, co je výše než hmota, chytáte za provaz, abyste zvonili na poplach i v pozdrav potupené Vlasti, vyháněné Spravedlnosti a utlačované Práci – bratří, buďte zdrávi a vytrvale silni v tvrdých svých dělnických svalech!
V Brně, dne 15. dubna 1898.
Josef Merhaut.
– – –
Dědictví.
Po otci mám vzdornou hlavu,
paže silné do práce,
tisíc jisker v očí tmavu,
srdce vřelé po matce.
Otcova mi v žilách bouří
krev, kdy útisk nejprudčí,
matčinu si píseň v kouři
dílny ret můj zabzučí.
10
A to vše, co po nich zváti
mohu na tom světě svým –
spěte klidně, otče, máti,
spokojen jsem s dědictvím!
Vzdornou hlavou probiju se,
paží silnou uživím,
v příští dny, trud písní duse,
okem hledím zářivým.
Na srdci mém žena snědá,
jizba – ráje zakoutí,
ale bujná krev mi nedá,
boj kdy volá, usnouti!
Ant. Klášterský.
– – –
Proti parcelářům české půdy zdvihl se u nás před lety přece jakýsi odpor; ale parcelářům českého národa potom dána již plná živnostenská svoboda: zřizují své závody beze vší překážky, a výborně se jím daří. Aspoň tohle jedno řemeslo v Čechách ještě kvete.
V. Vlček.
– – –
U knihy dějin.
Stoleté památce narozenin Palackého.
Dělník:
Zde klaním se Ti, nesmrtelná hlavo!
Můj život není běd a žalů prost,
však vím a znám svou přední povinnost;
neb dřív jest národ zde a jeho právo,
a potom přání mé a společnost.
Student:
Ty staré listy slávu minulosti
mně z Tvého péra věčně hlásají.
Nechť nevědomci pel z nich střásají –
v mé věrné duši odvahy je dosti
a v srdci všechny city plesají.
Oba ruku v ruce:
U knihy Tvojích dějin přísaháme,
že vrátíme lid v starý vlasti klín.
Zas bude vlasť svou ctíti každý syn.
S tvou knihou půjdem’ v před a vytrváme,
neb z velké práce vzejde velký čin!
Václav Šafr.
– – –
Pod prapor červenobílý.
O, bratři dělníci, vy muži práce,
pod naši spějte korouhev,
pod prapor v barvách červené a bílé,
na kterém stkví se český lev!
Jsme v dobách smutných, nepřátel kdy davů
nás ohrožuje běsný řev,
kdy útočí se na štít náš národní,
na kterém stkví se český lev!
A nejen cizí, než i rodní bratři –
ó, truchlivý to věru zjev!....
Čech zlořečí vlajce červenobílé,
na které stkví se český lev!
Jen důvěru! – Již věje vánek blahý,
ten dobré zrno zbaví plev,
co český dělník – to stoupenec vlajky,
na které stkví se český lev!
O, bratři drazí! Vlasti zasvěceno
buď srdce naše, jmění, krev....
a vítězně zavlá nad námi prapor,
na kterém stkví se český lev!
A. B. Šťastný.
– – –
Kolébkou zrady může být jen přátelství.
* *
*
Každá strana po úspěšném boji musí dovést i pracovat – jinak bylo vítězství jen slavným skokem do hrobu.
Václav Štech.
– – –
Ukolébavka dělnická.
Spi, můj hochu, potem zrosený,
než ti zazpívají řemeny,
než ti kladiva v sen zabuší,
než tě nářek strojů ohluší.
Spi, mé dítě, tichým rajským snem
než se staneš práce otrokem –
spi jak děti příštích pánů tvých
v peřinkách spí hebkých, krajkových.
Spi, můj synu malý, rozmilý,
ať se vyspíš tvrdě do síly,
ať ty těžké vzmachy kladivy
tebe i tvé děti uživí.
Spi, synáčku, však ti pro život
v srdci rozkvete mé lásky hod,
abys byl s ním přece šťastnějším,
než-li ten, kdo bude pánem tvým.
Růžena Jesenská.
11
Blaničtí rytíři.
O Filipojakubské noci sešli se u Blaníka tři druhové: básník – učenec, advokát – politik a uzenář – domácí pán; šli prosit sv. Václava, aby už šel na pomoc, že už to v České zemi nemohou vydržet.
Přišel tam také vandrovní, kovářský chasník, vyspat se v mechu, ale oni ho k sobě nepřipustili, že neměl representaci. Najednou přijel jakýsi rytíř, povídá: – Potřebuji koně kovat, kdo by mi to popravil? Oni se smáli, ale kovář povídá, že to zná, tož šel s ním. – O půlnoci skála se otevře, veliké sklepení, plno koní, rytířů, zlata a aksamitu, a na trůně spí sv. Václav. Ozval se roh, sv. Václav vstana, praví: – Je už čas? Naši tři druhové hned předstoupili, bolesti svoje sdělovali, prosili o pomoc. – Zatím přišel ten rytíř s tím kovářem, povídá: – Pane, dobře nám koně okoval, a ke kovářovi: – Žádej, co si přeješ! Ale kovář povídá: – Práci mám, mzdu jsem dostal, pomoci nepotřebuji. Ale až bude o práci zle a půjde o náš život, přijdu a poprosím. Svatý Václav kynul rukou k našim druhům a pravil: – Až ten člověk o pomoc požádá, rozptýlím nepřátely jeho jako plevy.
Zahučel hrom, skála se zavřela, a naši druhové stáli tu v dešti, bez světla, bez rady. Ale kovář jim povídá: – Nic se nebojte, já jsem tu doma, já vás povedu – a tak je šťastně vyvedl z temného lesa ven.
Václav Říha.
– – –
Vzpomínka.
Třicátý rok zapadl do nekonečných hlubin věčnosti ode chvíle, kdy navštívil mne sazeč písma Václav Petr, jeden z prvních organisatorů dělnictva pražského, aby mne pozval do velkého shromáždění dělnictva do sálu „Na Slovanech“. Zřizoval se tehdy konsumní spolek „Oul“. Petr vyhledával horlivě stoupence dělnictva ve všech vrstvách obyvatelstva, zejména pak snažil se zajistiti pro novou organisaci dělnictva naši publicistiku.
Stihl mne právě v nejlepší míře. Seděl u mně někdejší druh z mladosti Václav Šolc, jenž mi donesl výtisk svých „Prvosenek“ tehdy právě vydaných. Vypravoval, že mohl vydati básně své jen štědrostí Eleonory hraběnky Kounicové. Petr s vřelým účastenstvím poslouchal Šolcovo velebení vlastenecké aristokratky a zvolal. „Kéž by nám takových šlechtičen nebe více dopřálo, to by se v „Oulu“ rojilo!“ Zanechav pozvání na mém stolku chvátal Petr za svým posláním.
Básně Šolcovy jsem již většinou znal z „Obrazů života“, „Rodinné kroniky“ a „Boleslavana“, některé také z rukopisů, i převracím listy a pohřeším ve sbírce báseň jižto mi byl Šolc krátce před tím jako novinku předčítal. Měla nadpis „O ruce mozolné“ a líbila se mi velmi pro svou pěknou formu i pro svou časovost.
„Proč jsi zde tu báseň vynechal?“ táži se.
„Napsal jsem ji, když už tato knížka byla vysázena a nechtěl jsem už tiskárnu omeškávat,“ odpověděl Šolc.
„Hleď, ta by se právě hodila do dělnické schůze,“ pravím.
Šolc mlčky vyňal svůj zápisník a jal se báseň opísovat. Měl ji v zápisníku tužkou napsánu. „Zde jest,“ pravil, „můžeš ji v neděli dělníkům přednést.“
„Nechtěl bys to učinit sám?“
„Nebudu v neděli zde, chci se podívat k matce do Sobotky.“ Odešel.
V pohnutí pročítal jsem znova, nikoli bez rozechvění, Šolcovy horoucí verše:
Mozolná ruko, tvrdá jako kámen,
jenž v nitru skrývá jasný jisker plamen,
ty hradbo skalná, co již od pravěku
vzdoruješ válek bouravému vzteku,
a ač v tvém stínu kvetou luhy, role,
ty k nebi zvedáš přec jen větve holé –
ty čarný prute, ve pravici Pána –
mozolná ruko budiž zulíbána.
Nemýlil jsem se, báseň učinila u posluchačstva „na Slovanech“ mocný dojem.
„Oul“ vznikl a zanikl, základ prý byl pochybený, organisace nedostatečná. Někteří účastníci prý byli příliš praktičtí, jiní zase příliš ideální a tudíž budova celé organisace sesula se dříve než se dostala pod bezpečnou střechu. Organisovalo se opět a opět s větším či menším zdarem, mínění o dosažení ušlechtilých cílů se různila, jen o tom nebylo sporu, že dělnictvo české má své vlastenecké, národní povinnosti. Tu však z nenadání importováno k nám cizinecké heslo o mezinárodnosti či správně řečeno o beznárodnosti dělnictva a heslo dospělo nedávno až ke hnusnému křiku pouličnímu z českých úst: „Hanba národovcům!“
To proto, že poctivý dělník český nechce zapřít svých povinností vlasteneckých, svého příslušenství k národu, jenž pracně se domáhá uzákoněného, avšak neprováděného rovného práva – to proto, že poctivý český dělník je přesvědčen, že u nás o mezinárodnosti dělnické nemůže býti řeči, pokud napsané slovo o tomto rovném právu nebude skutkem i že ta mozolná ruka dělníkova kromě chleba musí svorně s národem celým dobývati i rovné právo národní.
I volám s pěvcem Šolcem dávno zesnulým k té ruce mozolné:
Tys i můj národ nešťastný a padlý,
když do hrobu jej hrobaři už kladli,
vyrvala silou křečovitou slední
a k jasnému jej vynesla zas ke dni.
A když mu časem srdce zakrvácí,
ty rány hojíš tichou, pilnou prací,
ač při tom sama’s na krev rozedrána –
mozolná ruko budiž zulíbána.
Víte již, proč se mi Šolcova píseň „O ruce mozolné“ již před třiceti lety zalíbila? Proč mocný dojem na tehdejší shromáždění dělnictva „na Slovanech“ učinila?
O, zůstaň s námi, ty ruko mozolná, pomáhej národu vítězit!
J. L. Turnovský.
– – –
Pecky.
Sebrali se stromu ovoce a za nepatrný peníz prodali je do ciziny, aby zde posloužilo cizí, bohaté laskomině. Jádra plodů – záruka příštích pokolení – zanikla na velkoměstských smetištích. Jediný plod ukrytý v listí zůstal nepovšimnut, dozrál, spadl odumíraje životu; ale zůstavil jádro v pevném krunýři. Déšť přeléval se přes ně, aby je vyplavil, slunce je pálilo vysušujíc je ohromností své kosmické práce, přistěhovalí červi pokoušeli se o ně. Odolal krunýř, a když příští jaro zadýchlo teple do vzduchu, odu-
12
mřel i on, aby uvolnilo se semeni, a aby kliček jeho vniknouti mohl do rodné žirné půdy, zkypřené tělem mateřským, na níž se tam chtivě zachycoval mladý nadějný život.
Semena lidská dozrávají každým rokem, půda jest zkypřena dávno a dávno – potem a krví. Jsou pevny krunýře našich hrudí – jsou pevny všechny, abychom do hodiny své smrti uhájili símě nových životů v domácí prsti?
F. S. Holeček.
– – –
!
Jaro. Les vábí, vzduch voní, slunce se usmívá. V rokli hvízdá si kos několik svých dobře nacvičených flétnových tónů, z protější stráně protahuje drozd svoje rozmanité popěvky, jako by hrál na violu; mezi to jako smyčce a zvonky mísí se šveholení skřivánků, strnadů, čermáků, pěnkav a špačků.
Od kovárny duní perlík, u potoka mezi sasankami a petrklíči brouzdá se několik malých vlasáčů a košiláčů; na louce uhrabují dvě dívky v pestrých suknicích a ustavičně se něčemu smějí.
Na horách bělá se ještě sníh, ale tady dole nastal již onen tajemný, pohádkový souzvuk tepla, světla a barev. Každý tvor od mšice a mravenečka až po bujné hříbě pociťuje jakousi nevyslovitelnou touhu, kouzelné chvění. –
Život, život! –
Stál jsem na louce u silnice. Po cestě přibelhal se stařec. Se smeknutou čepicí stanul přede mnou, nastavuje lysou lebku palčivému slunci.
„Já bych jich prosil“, začal po chvíli rozpačitě, „aby mně napsali žádost na pana K... Já tam dělám, vědí, a teď jsem v takový bídě a nouzi –! Jest-li věřej, už jsme kolik dní kale nejedli, nemám ani stotinu“.
Dotazoval jsem se ho po obsahu žádosti a znamenal jsem si, řka, aby si pro žádost přišel k večeru.
„Josef Antoš, 1848. rozený, tkadlec. Žena mně stůně klempíruje s očima, je skoro dočista slepá, ale ona přec vypere a udělá všecko tak po makmu, jenže mně nemůže nasoukat a děti jsou malý. – Teď jsem měl takový kus – špatná příze – nevyďál jsem ani zlatku za tejden, a dělám, co můžu. Když já taky trochu marodím!“
Odmlčel se, zakašlal suše a zadíval se na kostelní věž, jež trčela proti jasné obloze.
„Na sebe nemám než tyhle hadry, ani do kostela nemůžu. – Mně je tak zle, že to nikomu vypovědít nemůžu. Kdyby člověk – no musel by si zoufat, ale co by to bylo platný!“
Vrásčitou, bledou tváří chuďasovou přeletěl stín nevýslovného smutku. Vypadal jako sedmdesátník nad hrobem. –
V tom jel kolem kočár. Pán v kočáru, patrně obchodní cestující, podíval se po nás zběžně. Stařec uctivě pozdravil, ale pán mu sotva odpověděl. Odhodil nevrle polovici britanika do prachu na silnici a zadíval se na děvčata na louce. Ohlédnul se ještě jednou po nich znalecky a labužnicky a prohlédnuv je od paty ku hlavě, usmál se.
Jedna z dívek udělala prstem na nosu oblouček a obě se smály, až se ohýbaly.
Stařec odešel zvolna k domovu.
Ptáci zpívali dál a při zmatené směsi zvuků třásl se nad polem teplý vzduch.
Život, život!
Jos. Šír.
– – –
Odpočinek na dráze.
Cizinec sestoupil s vagonu, když vlak zastavil, a už se tam nevrátil. Zůstal. Meta jeho byla jiná. Bylo mu čekati dvě hodiny.
Procházel se po peroně, pak odbočil na druhou stranu.
Stály tam vozy, jiné – pohaněny reservkou, právě dojely a do stojících vrazily. Zřízenec podlezl a sepjal vagony řetězem. Píšťala zatřásla vzduchem, reservka, hlučně oddechujíc, odsupěla i s vozy trochu dále.
A hlasy zřízencův ustavičně zněly, a lomoz trval dále.
Cizinec omlouvaje se, zastavil dozorce.
„Prosím, pane, kdy odjede odsud poslední vlak?“
„Ve dvanáct hodin v noci.“
„Pak bude pokoj?“
„Ne, v jednu vyjíždí nový.“
„A kdy bude odpočinek?“
„Odpočinek? zde jej neznáme.“
„A nedělní klid –?“
„Na dráze to není.“
„Jak zpátečnické!“
„Ba ne – zde to prostě není možno.“
„Nevěřím! Pokuste se o reformu. Vše se mění. Doufám v úspěch! Nuže, tedy, kdy – řekněte mi, kdy asi bude odpočinek na dráze?“
A dozorce, spěchaje na druhou stranu, odvětil: „Nikdy“.
Irma Geisslova.
– – –
Náš hlas.
Vod chladných, bouřlivých je moře kolem nás
z hluboka rozječené,
a všude slyšeti jen jeho silný hlas.
To stará Evropa se všecka otřásá,
spor syčí nastřádaný,
tu slyšet zoufání, tu radost zajásá.
My ani hlasy své a svoje volání
v tom jeku neslyšíme;
jen vášeň Evropy se přes nás přehání.
Ne! Slyšte! I náš hlas se náhle ozývá.
šíří se, vzrůstá denně,
pln žití jímá nás, až zrak se zalívá.
A brzy přehluší i okolní ten vzdor,
a sebe uslyšíme
a zpěv náš vznese se až do oblačných hor.
Poznáme duši svou, co volá, touží v nás,
svou bytost pochopíme,
a v šumu Evropy náš bude šumět hlas!
Fr. X. Svoboda.
13
Novému apoštolu.
Jak velký prorok vstoup’s ve řvoucí davy,
jež hlučily, se spíjely a smály,
jichž ryk a vřava, zkluzký vtip a zpěvy
až k sluchu Tvému žitím dolehaly.
A na Tvém čele dlelo přemítání,
v něž myšlenky své břitké vrásky vryly,
vždyť uzřel jsi, jda stopou zkrvavělou,
jak o sousto sešlé se davy vryly.
Ty znáš ten lid, jenž výská v karnevalu,
ve víru mask a vůni spití čpavé,
jenž hledá dívek obejmutí měkké
a zřítelnice opojné a tmavé.
Ty znáš i chasu, jsou to Shylokové,
již zlatem miná v tajnu skrýší zvoní,
a pro haléř, jenž zapad pod podlahu,
pak zoufalé a hořké slzy roní.
A znážznáš i ty, jichž vysílená těla
již od kolébky v jařmu porob úpí,
a znáš jich bídu. Ta jim v krvi střebe,
a mozek rvou jim spáry její supí.
Ty znáš je, znáš! Tvých děl to známí reci,
jichž peklo, mistře, věrně líčit umíš,
byť byli němi – hluši – bez pocitu! –
I mrtvolám jich vždy Ty porozumíš.
„Ti velcí jsou!“ tak čítám ve Tvých dílech,
„ne v přepychu, lži, klamu, hodování,
ti velcí jsou, že trpí, pláčou, kvílí
od zrodu k skonu v dlouhém umírání.
Ti velcí jsou, že hynou odkopnuti,
neznámí, bídní, v němé resignaci,
bez stesku, stenu, slz a bez reptání!“
Ty sám jsi řek’:
„To reci jsou a – jací!“
J. E. Šlechta.
– – –
Rada Apollonova.
Antická reminiscence.
Od Athen do Delf pod Parnassem
dnem nocí rychlý posel hnal.
Hněv Helladou chvěl oním časem
za ránu, kterou barbar dal,
za ránu ve tvář, drnče zbrojí
a stoje tam dnes ve výboji,
kde volný Jon včera stál.
A posel stanul přede chrámem:
„Rci, nesmrtelný, radu hlas,
jak malí velkých pych my zlámem,
jak malí velkým zdrtit vaz?
Zda spravedlivo a zda k štěstí
jít proti pěsti také pěstí –?
to ptá se Aristagoras.“
Rtem pythře bůh řekl na to:
„Věz, nikdo malým není už,
když násilím mu právo vzato,
však v otroka se mění muž,
jenž boha ptá se zpoličkován,
klíč zlaté rady kde je schován:
máš pěst a, je-li tvá, tak buš!
Ne ráně ranou, ale třemi,
když národ trpí, zdráv-li’s, čel,
tím pokoj bude ve tvé zemi,
a bratrem tobě nepřítel.
Pěst proti pěsti, – ten je větší,
kdo v čas má meč svůj proti meči,
ten orat bude v stínu střel.“
S tou radou spěchal posel domů
přes hory, lesy v úpadu.
Hellespont rázem duněl v hromu,
a Olymp třás se v základu.
U Salaminy zrudlo moře, –
však z něho roztryskla se zoře
nad volnou, silnou Helladu.
Fr. S. Procházka.
– – –
Dlaním mozolným.
Krajem letí vlak...
jako blesk a jako vichr,
sotva stačí zrak.
Budí údiv, žas,
krátí dálku, je nám dobrem
plně, mžikem – v ráz.
Kdo se ptá, čí dlaň
vyrobila ten div světa?
komu splácet daň?
Tichý, zlatý lid,
mozolem svým chystá davu
bezpečí a klid.
Buď těm rukám čest!
jejich dílo jako Tvůrce
oku skryto jest...
Práce věk – zde mžik!
mohly zhubit, – zachránily,
buď jim čest a dík!
Irma Geisslova.
– – –
Péro a kladivo.
(Našemu symbolu dělnickému.)
Duše básníka je skvoucí lasturou,
v moři citů planoucí svým jasem,
z kteréž perla ceny nesmírné
tryskne časem.
Ruka dělníka jest plamen v kamenu,
který celé kultuře jest jasem,
z nížto samostatnost národa
vzejde časem.
Václav Šafr.
14
Závist.
Hoch mladý, hezký, – šestnáct je mu let, –
a říkají mu: „Ceká„Čeká na tě svět,
nebudeš v potu dobývat si chleba,
máš všechno, čeho ku vzdělání třeba.
Hleď, kterak mrznou v pusté ulici
stejného stáří s tebou mladíci!
Ubozí! Pro ně knih a školy není,
jsou k bídě, k nouzi předem odsouzeni.
Ty nemáš poznat její hroznou tíž,
ty budeš šťastný! uč se!“ – Věřil již
a učil se, pil z jasných zdrojů vědy,
ve školách prvním byl ten hošík bledý.
Do noci sedá v knihy zahloubán,
až projde školy, bude z něho pán
a bude šťastný! – všichni mu tak praví, –
dojista bude, – vydrží-li zdraví!
Od knihy vstane zmořen, unaven,
v ulici pustou hledí z okna ven.
A vidí tam ty hochy chudé,
ti neučí se. – Myslí: co z nich bude?
A lituje jich, útrpností jat,
jsou bosi v zimě, lehký mají šat
a lelkujíce mrazem jen se chvějí
a přece – vida! – přece dovádějí!
Jdou děvčátka, – to ještě děti jsou,
však s koketností ženám vrozenou
už vlasy češou, pentličkami strojí
a vypínají postavičku svoji.
A hoši hbitě už se vrhli k nim,
zní ulice teď smíchem divokým,
a s dívčinami honí se a perou
a hubičky jim beze studu berou.
Hoch bledý vážně hledí s okénka
a podivná v něm vznikla myšlenka:
hned mezi ně by zaskočit chtěl letem!
Ze srdce věru závidí těm dětem!
Jim patří dnešek. – což to není dost?
A jemu? slíbena prý budoucnost!
Ach, ti tam věru že jsou šťastnějšími,
hned chtěl by měnit s nimi!
A do náruče lapit chtěl by sám
tu černovlasou uličnici tam! – –
Ne, nesmí, nesmí! – Marně čas tu ztrácí!
S povzdechem sedá opět ku své práci.
K. Leger.
– – –
Vzpomínka ze starých dob.
Hlavním nezdarem odpůrců všeho českého bylo – bohudík – že nepodařilo se jim vyhladiti zúplna českou knihu z vesnických chatrčí a ze starobylých sídel někdejších pánů českých. Tehdy když se již i samo pevné stavení hradní do daleka vyznačovalo dlouholetou opuštěností, kdy již cizáckým majitelům nestálo ani za to, aby vydržovali tamtéž shrbeného klíčníka, ponechávajíce jako zúmyslně i vnitrní zařízení rušivé zkáze, zabloudil úkradmo jako stín v síně, číšící chladem, z vůkolí vždy některý z obyvatel a žasna nad rozmýkanými jednotlivostmi, začal maně se tu prohrabovati. Nezřídka někde v skrytě přišel na pevně vázanou knihu českou – zanesl ji ostražitě do sednice ve vsi a jenom v podvečeru, či dokonce v noci při olejové lampičce nebo louči v krbu praskající, nahlížel do listů, tajících zkazky o slavných někdy dobách tohoto našeho království.
A leckterý ten stařík pokyvuje nad těmi zprávami hlavou docela zbělenou a úzkými pruhy rtů proklouzávají jemu slova: „Ba, bývalo tady u nás v Čechách před lety jinak!“ Bývalo... Což by vyprávěti dovedly oprýskané ty zdě hradní, z části již sesuté dnes síně, kde setkávali se vespolek nejpřednější naši pánové čeští, kde hrdě neslo se ku klenbám slovo, znějící českým hovorem, kde řinčely pochvy těch, jichž jméno již samotno bývalo postrachem nepřátel. Téměř o všechovšechno dnes nás již oloupili, sotva že tak holého života nám popřáli, jen z toho vědomí by v úplném nevolnictví vězíce, za bídný groš k uhájení jiskry životní jim podmanitelům se dřeli do úpadu. I děti hledí nám odciziti mluvě mateřské, ženouce je do škol, kde chuděrky sotva slova chápou, vtloukajíce jim v mladé hlavy naučení, že musí opovrhovati tou řečí, kterou matka jejich mluví – a jen tak že stanou se pány – kteří mohli by pak směle po sprostých, ničemu nerozumějících vlastních rodičích plvati!.. Ach, Všemohoucí sám to milostivě naprav –
Zatím léta přeletěla nad českým královstvím, léta dlouhá – léta nejbídnější poroby. Ale chvíle znovu vzkříšení, doba probuzení ohlašovala se rok od roku neodbytněji...
Konečně již právem mohlo se našim nepřátelům poukázati k tomu, že nás před zaplavujícím cizáctvím zachránila – česká kniha! Ano, dobrá česká kniha vykonala mnohé zázraky mezi již již tonoucími a o znovuvzkříšení našeho národa pochybujícími povahami; přesvědčující, ryzí pravda nastíněná v historických obrazech rozehřála krev v žilách dřímajícího lidu, že hrději povznesl hlavu a upřeněji se podíval na smělce, hanobícího slavné předky a praotce jeho. Pilným čtením dějin českých vzpružena tak mocně láska k vlasti že s jarním probuzením za májového jitra, vycházeli naši otcové, ano vycházeli jsmajsme i my do kraje, majíce na paměti určitý cíl: návštěvu toho či onoho starého hradu. Kolik se tu vzájemně vyměnilo myšlének, toužících, by zazářily nad krajinami našimi někdejší zlaté časy spokojenosti, kdy v rozvalinách teď se nacházející hrady české, hrdě vévodily celému okolí...
Příval myšlének všesvětových, beznárodních dnes hledí udupati každinkou jiskru pravého vědomí vlasteneckého, chce přimknouti nás vítězně k triumfálnímu vozu očividných nepřátel, kteří jen dychtí po tom, aby pokochati se mohli pohledem na šíje naše skloněné – a nás pak vyssávše, odkopli konečně co nepotřebnou chamraď...
Tu právě doba nejrozhodnější se přiblížila, abychom pamětlivi jsouce slavných činů našich otců, zvolali svorně: nedáme se!
Fr. de P. Blažka.
15
Vzpomínka na 1. května roku 1890.
„Prvního května budeme manifestovati pro požadavky své!“ rozlehlo se poprvé před osmi léty v řadách dělnictva sociálně demokratického.
A heslo to jako divoký vichr letělo z měst do městeček a všude nabývalo ohlasu.
Ano i tam, kde o zásadách a cílech strany soc. demokratické dělnictvo nemělo pochopení, chystalo se ku oslavě prvního května.
Ostatní lid s klidem sledoval přípravy ty. Jedině židovští kapitalisté hleděli s nedůvěrou ku dni tomu.
A zvláště v městečku L. chvěli se židé před 1. květnem hrůzou.
„Dělníci vyrabují nás!“ „Proletariát zbaví nás majetku „těžce“ nabytého!“ úzkostlivě mezi sebou hovořili.
A když z první hrůzy poněkud se vybavili, svolali předáci židovskou obec, aby poradila se o opatřeních, kterými očekávaná záhuba by se dala odvrátiti.
Po dlouhé poradě konečně usneseno vyzvati městskou radu, aby ustavila národní gardu z hasičů, veteránů, bratrstva a členů městské rady, kteří měli se státi vůdci.
Usnesení to zvláštní deputací předneseno městské radě, která je přijala za své a ihned přikročila k organisaci gardy.
Zajímavé bylo podívání na obranu židovského kapitálu v L.
Klacky, lovecké pušky, bambitky a revolvery byly zbraní gardy, která již 29. dubna zahájila činnost svoji.
Hlavní stan její byl v radnici, odkud vysílány silné hlídky, aby hájily vchody do města. Na most přes řeku O. vedoucí postavena hlídka nejsilnější.
Ve dne služba gardy nebyla nijak obtížnou. Hůře bylo v dlouhých nocích. Nuda, nevystihlá nuda tísnila statečné gardisty, kteří chtíce ji zaplašiti, žádali, aby městská rada darovala jim pivo.
Žádosti té vyhověno a gardisté pivem budili rekovnost svoji tak, až stěží jen se na nohou udržeti mohli.
Ze dne 30. dubna na 1. květen nadešla obrancům „vlasti“ noc hrůzy. Poplašné zprávy o příchodu dělnických legionů budily rozechvění mezi gardisty.
Než ani židé nebyli té noci klidni. V zimničném chvatu odnášeli peníze, skvosty ano i zboží z obchodů svých do sklepů a z rána na 1. května tam s celými rodinami se ukryli...
K deváté hodině oznámeno generálnímu štábu gardy, že od vesnice Ch. blíží se asi 5000 dělníků.
Správa ta působila jako blesk. Hlídky strachem jaty utíkaly do radnice a hlavní štáb zároveň s ostatními po krátké poradě ukryl se ve sklepě a vězení radnice v L.
I židům do sklepů oznámeno hrozná zpráva ta, která mezi nimi vyvolala pravý zmatek, pláč a kvílení.
Otcové rodin loučili se tklivě se ženami a dětmi, neboť očekávali, že dělnictvo všechny židy pobije.
Zatím do Prahy telegrafováno pro vojsko...
Vojsko ovšem nepřišlo a nepřišlo ani obávané dělnictvo.
Den míjel klidně, minula i noc klidně a druhého dne vybavovali se ustrašení židé a gardisté z hrůzy.
S ostychem opouštěla pak městská garda a za ní hasiči, veteráni a bratrstvo skrýše své, s ostychem ze sklepů vycházely rodiny židovské do příbytků netknutých a pomalu zaveden pořádek všude...
Upřímnému výsměchu „stateční“ židé a gardisté ovšem neušli. A posud ještě musí snášeti „hrdinové“ z prvního května r. 1890 mnohou pernou poznámku o rozmarných přípravách ku odražení dělnických pluků, které do městečka L. se nedostavily...
* *
*
Od té doby ovšem změnily se poměry v L. tak, že by dnes židé tamní nijakých opatření proti socialní demokracii nečinili. Jsou se sociální demokracií sbratřeni a její nejlepšími přátely.
Inu, časy se mění! A změna jeví se i v tom směru, že dnes oslavují první květen národní socialisté, jichž pluky rostou a porostou, a jistě jest doba nedaleká, v níž všechno dělnictvo pod praporem národní organisace bude pevně státi.
Ve Slovanské Praze, dne 15. dubna 1898.
Emanuel J. Hrubý.
– – –
Vzpomínka.....
Vzpomínám prvých bojovníků naší věci i naší strany. Pracováno svorně – s chutí – s nadšením – z lásky pro dobro strany – pro uskutečnění snah a tužeb národních i sociálních...
Prvý rok ukončen – boj započatý musí jíti však dál a dál v zápase za velikou Myšlénkou Naší prospěti Lidu a Vlasti.
Vzpomínám prvých spolubojovníků – kteří boj započali – vzpomínám oněch bojovníků – kteří titanský boj náš provedou do krajnosti – boj za právo a pravdu lidu našeho – nezkaženého a nepodajného. – Otčiny zlaté.
Vzpomínám těch – jichž těžká, mozolná ruka kladiva více nezdvíhá – vzpomínám těch – jimž umlčený tlukot srdce nedopřál déle býti mezi námi – a při tom vzpomínaje mrtvých – vzpomínkou jsem u těch, jež klnou Otčině – své Pramáteři – nevědouce proč.
V Životě svém jdeme všickni dále a dále – vzpomínajíce Oněch – jež první vypustí z úst Slova že na celé Zemi zavládlo Štěstí, Mír, Spokojenost. Staří bojovníci odcházejí – noví přicházejí. Běh Života jde neustále dál a dále, porážeje vše, co v cestě překáží – poráží i stáří......
Josef Václav Klečák.
E: pk; 2006
16