Píseň
Den májový a jasný vzplál,
a tolik květů všady,
jak celý svět by usmíval
se na ty naše řady,
jak slunce zář by chtěla vlít
žár v hruď, již zima kruší,
a tisíc květů probudit
a tisíc nových duší!
Kol dlouho čišel chlad a mráz
a blud vše ledem dusil,
však náhle pukla ledu hráz,
on povoliti musil!
My českým srdcem pohnuli
a to již pevně víme:
my k němu bouřně přilnuli
a již se nepustíme!
No, bohudíky, půjde toto,
ba jde to již tak křepce,
a zdá se, že kde zakleto
se jasní v každé lebce,
že rozhořívá každá hruď
se svatou lásky září,
a kdo by děl: „dál rabem buď!“
My díme mu: „Pryč, lháři!“
To klam je, svému národu
že odervat je třeba
to srdce, jež chce svobodu,
tu ruku, jež chce chleba,
tu paž, jež černá, mozolná,
přec čestná prací, klidem,
ty dělníky, jichž vespolná
jde cesta s českým lidem.
Jak jedna boží spanilá
zář slunce všechněm svítí,
jak jedna zem nás zrodila
a velela nám žíti,
jak v jedné řadě klidný hrob
se všech nás bude tmíti,
tak chceme vlastí ze všech dob
a ze všech losů jíti!
A jestli křivda tlačí ji,
my neseme ta muka,
a když své vazby, rozbijí,
i naše pouto puká!
Když ona čacky kráčí v před,
my jdeme jaře za ní,
a jestli ona půjde zpět,
ji stavíme svou dlaní!
Co světějšího, vyššího
my cítíme kol pláti,
a za klam štěstí širšího
svůj cit my nechcem dáti:
Zabaveno.
Aug. Eug. Mužík.
– – –
Otroci.
Nejmodernější pohádka.
Několik vážených měšťáků nečistě zbohatlých postavilo si továrnu na zužitkování lidských duší. Koupili mnoho otroků s dušemi bohatými a jasnými i s dušemi rmutnými, nízkými, které však dávaly plodnou surovinu a daly se spracovati ke všemu.
A dále koupili otroky silných paží, tvrdých svalů, kteří byli motory ku hnaní výroby duševní.
Obchod šel velmi dobře. Ale otroci měli hlad. Majitelé továrny rozšiřovali závod, rozdělovali si velký zisk a svým otrokům nehodili ani drobty svých skvělých hostin.
I reptali nespokojení otroci. Ti u strojů hlasitě a zlobně a pozvedali hrozivě své černé, mozolné ruce. Ti druzí zatínali v kapsách své bílé, jemné ruce ale byli tiši.
Proto byli klidni otrokáři, neboť vůbec nedbali hlasu začazených otroků. Pokládali je za něco nižšího nežli hmotu bezvládnou.
Přišli otroci černí k otrokům bílým a pravili:
„Bratří hyneme. Vyssavají náš pot a vaše duše a hubí naše životy. Nechtějí slyšet naše prosby. My máme silné ruce a vy duše osvícené. Spojme se a budeme silni a mocni, rozbijeme svá pouta a budeme jako svobodní muži pracovati pro své ženy a děti.“
Tak mluvili ubozí otroci hmotné práce. Žhavý dech vzpoury rozpálil jejich duše. Podávali své tvrdé, černé ruce rukám bílým a jemným.
A byla by se země otřásala pod spojeným jejich šikem. „Postavte se nám v čelo. Půjdeme za vámi do boje. Buďte našimi vůdci!“ volali na své soudruhy.
Ale tito byli zbědováni a schátralí. Černí otroci prodali jen své tělo vysilující, vražedné práci, avšak duše měli volné a zmužilé. Proto byli odhodláni ku všemu. Jejich soudruzi neměli však ani duše své. Byli dvojnásobně zotročilí a neznali rovnost mezi sebou, bratrskou rovnost otroků.
Nejmladší z nich chtěl jíti do boje s těmi druhými. Měl ještě ve své duši ryzí kov ideálů, blouznivosti a hrdosti, který vzdoroval výhni hrozné továrny. Byl však vlastními soudruhy zrazen, spoután a vydán otrokářům.
Tak zlomen a v zárodku udušen hrozící odboj otroků. Nicméně zalekli se přece měšťané majitelé továrny nespokojeného reptání vycházejícího z temných hlubin, kde hučely stroje. A uvolnili aspoň poněkud pouta na tvrdých černých rukou a vyměřili jim větší mzdu.
„A co těm druhým nedáme ničeho, neuvolníme jim též pouta? Vždyť nám vynáší jejich práce tolik zlata, bez nich bychom se nedomohli ničeho,“ mínil jeden z měšťanů.
„Ti nejsou nebezpečni. Nemají už žádné duše a kují pouta jeden druhému,“ s posupným pohrdáním odvětil nejstarší ctihodný měšťan, muž vážený, hodnostmi obdařený a počestně lichvařící.
Václav Hladík.
8