Dva chodci.
Den v západu rudém přísvitu pozvolna vadne;
květ žhoucího slunce znaven se k obzoru chýlí,
stín zhlcuje lačně barvy, jež hořely za dne,
a kovový zvonek nad stichlou dědinou kvílí. –
Dva chodci se cestou potkali, ztracenou v polích.
Ten v hrubé byl bluze a mozoly kryté měl dlaně,
prach vypráhlé země na nohou černal se holých,
vzdech z ňader se dral a ruka skráň přejela maně.
A druhý, jenž k němu v poli se bez řeči přidal,
byl jako on chudý a jako on nohy měl bosy –
však divný jas v jeho zjevu se s chudobou střídal
a zrak jeho – kalich blankytný plný byl rosy.
Tak tiše šli spolu; velikost chvíle Čas tušil,
svou o hůl se opřel, zatajil dech svůj a stanul.
Kol hluboké ticho cvrček jen v obilí rušil
a dýchání větru, zrajícím žitem jenž vanul.
Den vadnul – však jiný, jasnější, bělejší vstával
z chmur tesknoty v srdci chudého, jenž se chvěl v hadrech:
div divoucí! místo zoufalých povzdechů – nával
se neznámých citů vlnil mu radostně v ňadrech.
A najednou zraky obou se potkaly chodcův
a v bratrském stisku dvoje se schvátily dlaně:
ach, chuďasu bylo, dávno jak v dětství hlas otcův
když čítával v Písmě útěšné poselství Páně.
Tak v západu slunce pevně se stiskly ty ruce.
Děl Svatý: „Ó, bratře! V růže ti trní dám zkvésti:
když na Horu Lebek stoupal jsem v smrtelné muce,
ty’s jediný kříž mně, Šimone, pomohl nésti!“ –
Jan Rokyta.
* *
*
Bylo to za onoho času, když ještě Pán Ježíš a sv. Petr chodili spolu po zemi, jak vypravují pohádky.
Šli jednou vesnicí a zastavili kroky své před hospodou, odkud ozýval se křik, klení, láteření.
„Proti komu?“ tázal se s údivem sv. Petr.
„Bohu to platí“, odpověděl Kristus a sv. Petr sahal po meči, aby ztrestal, oněměl zlolajný jazyk.
Kristus se usmál. „Počkej“, plavil. „Obrátí se k Bohu, uvidíš.“
Šli dále a druhého dne kráčeli zase vesnicí, když tu z domu jednoho slyšeli nářek, škemrání, vzdechy.
„Bože, Bože, Bože“, znělo z chalupy.
„Hlas zdá se mně povědomý“, děl sv. Petr a Kristus řekl: „Nemýlíš se, včera jsi týž slyšel.“
A z chalupy znělo žalostivě: „Smiluj se, pomoc, Kriste Ježíši. Vděčen budu. Do smrti nejdelší nezapomenu...“
„Tebe volá, Pane,“ sv. Petr ku Kristu slovem vyčítavě. „Zajisté neodepřeš a přispěješ.“
„Jdi a pomoz’ ve jmenu Božím“, Kristus pravíl Petrovi.
I vstoupil Petr a pomohl trpícím, pomohl v soužení, jež ho obrátilo k Bohu.
Nebyl však ještě dobře ze dveří chalupy, když za ním letěl šklebný posměch a kámen udeřil Krista venku stojícího.
„To za vděk platilo nám, lidem“, děl Kristus trpce s čela stíraje krev z rány. Tak člověk odplácí člověku. Čeho může dostati se Bohu?“ snivě doložil Petrovi. „Čeho dočkati se může Bůh od člověka?“ –
Fr. Herites.
* *
*
Českého dělníka nedovedu si ani jinak představiti nežli jako dělníka národního. Vlast mu poskytuje mateřským jazykem mluvu svého srdce, rodnou půdou objetí své lásky, krví českých otců a matek, svéráznost své duše, z nichž vyrůstá dělná jeho schopnost a dovednost. To vše na dělníku našem, nechť koná práci duševní nebo rukodělnou, je české, rázovitě českéčeské. Může-li náš dělník, nechce-li hřešiti proti vlastní své krvi, proti přírodě a pravdě býti nečeský, mezinárodní nebo beznárodní?
Hledejme ve všem bratrskou rovnost, osvětovou pokrokovost, sociální lidskost a spravedlnost a nalezneme – lásku u vlastního bratra, u českého národního dělníka.
Tak hruď ke hrudi, srdce k srdci stoupejme společně ku předu, ku zřídlu světla, ku spáse národa ve svobodě vlasti, ve svobodě a rovnosti všech občanů jejich!
Dr. Karel Pippich.
* *
*
Jest ještě cos blaživější, než štěstí vlastní: štěstí jiných.
* *
*
Svým zůstati a jiným se obětovati: jen dle toho měřím a cením člověka.
Josef Puchmajer.
* *
*
V celém životě národa našeho víc a více do popředí vystupuje požadavek „sebezachování“.
Velký náš Palacký stavěl otázku tu do popředí, hlásaje heslo: „Svůj k svému a vždy dle pravdy!“
Bylo něco jiného možno, než-li by i dělnictvo vstoupilo a přihlásilo se ku hájení práv svých národních i práv svých lidských? Zajisté každý přisvědčí, že správným bylo přihlášení se dělnictva ku pracím národa. Buďme svoji – buďme bratry!
Simonides Alois.
6