XIII.
POLIBKY, POLIBKY...
Jen rty jsem žádostivě, vděčně nastavila,
a pršely, kanuly, padaly jste na ně.
Některé jako lupeny květů, hebké, vonné,
umírající sladce na horkých ústech.
Jiné jako zralé listí podzimní,
pružné, tvrdé, dýchající sluncem, které je ozlatilo,
i zemí, která mu už náruč nastavila,
světélkující po vlhké cestě pod stromy,
harašící důvěřivě pod nohama.
Jiné jako voňavá broskev, barbarsky drsná, –
třeba ale rety podchytit bohatství její jemné šťávy.
A jiné jako ovoce širokokorunné jabloně,
krásné, hutné, slabě navinulé,
osvěžující všechny radosti chtivé nervy.
A jiné ještě, padající jako vlahý příval letního deště,
mísící se s rozpadalými, žhavě rudými růžemi,
kanoucí na rty, ramena, ňadra i boky,
na smyslně vztažené, žíznivé dlaně,
a splývající po celé bytosti, do základů svých rozechvělé.
27
Polibky, polibky,
oh kolik je retů,
které dovedou sladce, čistě, hýřivě rozdávat
a přijímat...
28