I.
LÁSKO...
plameni, skrytý drobnou jiskrou ve všem živém, čekající na slavnou, svatou chvíli, kdy život, posvátný, věčný vítr, vanoucí přes vrcholky i skrytými údolími, probudí tě ke vzplanutí – – Lásko, plameni spalující vše živé, ty, který dáváš rozkoš, aby bylo sladko zachovávati a dávati život, ty, jehož zákonem je božská nutnost, ty, jenž neznáš formulí a předsudků – – Lásko, plameni, který nekonečné požehnání dáváš těm, kteří srdcem pokorným slaví tvoje vítězství, a poslušně kteří obětují tobě sebe na slunci – a který chudobou a žízní trestáš ty, kteří domýšlivě a rouhavě tebe zapírají a pokálejí oltář tvůj v srdci svém – – Lásko, plameni, kolikerou řečí mluvíš ke mně! Prvními výkřiky tvými zvoní uvolněné ledy, hučí vzdutá hladina jarních vod. Vaneš z otevřeného lůna zorané země. 7 Padáš v ně se zrnem a zpěvem skřivaním. Chvěješ se na zlatém předenu nití slunečních, když za dne staví si ptáci hnízda, a člověk zajišťuje sobě potravu, útulek. Dýcháš za noci květem, chvějícím se na stromě a přijímajícím plodonosný pel. Šeptáš prvými listy, zpíváš trylky ptačími. Proudíš tajnými vodami pod zemí, i drobounkými cévami bylin. A jako vítězný zvon biješ, hlaholíš hymnem beze slov, voláš neznámými, ale srozumitelnými výkřiky, ševelíš krví, proudící k srdci, béřeš do své horké, neobsáhlé dlaně člověka a rozezpíváváš jeho bytost k písni nejvítěznější. Lásko, plameni, moje srdce je pokorno, a tvůj oltář v něm nedotčen. Klaním se ti, vyznávám tě, ty, který jsi zdrojem všeho dění, všech popudů i činů veškerenstva. Lásko, plameni, bdím, abys věčným ohněm byl v mém srdci. Pojďte všichni a modlete se se mnou pokorně a důvěřivě. 8

II.
PÍSEŇ PANNY.
Živote, otče, tebe vzývám a tebe vyzývám! Včera ještě hrála jsem si se svými druhy a družkami, svítilo slunce a stébla trav se chvěla, leskla se a vábila chladem naše teplá těla. A moje tělo nemluvilo, když dotýkaly se ho ruce mladých hochů. A dnes všecko je jinak – co se stalo? V očích leží mi těžká mlha, moje útlé nohy náhle zemdlely, a moje ňadra, boky, celé moje tělo zpívá drobnými, sladkými trylky divnou píseň, jak moje chvějící se ruce bloudí po něm. Ano, jistě, jistě zpívá píseň moje tělo, slyším ji – od ňader zaznívá nejvyšším tonem. Živote, otče, viď, to láska se přiblížila! Viděla jsem, jak ptáci se celovali na větvi. Viděla jsem, jak dva broučci spojeni zapadli v rozvitý květ. Viděla jsem, jak mužové ovíjeli ruce okolo plných boků žen, zacházeli s nimi v samotu a ničeho neviděli kolem sebe. Vím, vím, vím – – – 9 láska tu chodí, chodí po zemi, dotýká se všeho teplou, vlhkou rukou. A dnes – v jednu chvíli, v jednou slavnou chvíli dotekla se i mne. Co se stane? Co se stane? Živote-otče, jsem sestřičkou ptáků i brouků, jsem sestřičkou všech žen, které byly milovány... Stále slyším tu divnou píseň, její rytmus řídí se otřesy mého levého ňadra, jak pod ním bije mi srdce... Živote-otče, žehnej těm, kteří mne budou milovati! 10

III.
PŘIŠLA JSEM K TOBĚ.
Přišla jsem nebázlivá. A tys se nepodivil. Muselo k tomu dojít a tak se to muselo stát. A stala jsem se tvou. A nehrozím se toho. A ty se nedivíš. Jen nekonečná naše sláva je v tom. Už nejsem pannou. Jdu ulicí, potkávám lidi, žiji právě tak, jako před naším večerem, a přece už to nejsem já. Moje oči chvílemi udiveně se rozevírají, když lidé nehledí na mne jinak, než dříve. Zdá se mi, že mám na čele napsánu svou slávu. Víš, miláčku, co je to chvějící se radost? Cítila jsem ji, když jsem se tobě dávala. Nic jiného jsem necítila. Byla to chvíle, kdy jsem tobě dala všechno, kdy jsem ti směla dát všechno, kdy nebylo ničeho mimo tebe a moje darování. I moje vášeň odstoupla. Bylo to příliš ohromující, výsostné, moje dětská bytost vystoupla ze sebe. Proč jsem tak příliš mysliva? 11 Uvědomovala jsem si, co všechno bořím, jak překročuju všechny ctihodné zákony lidské, a jak rostu do nekonečna, abych na těch troskách dala ti sebe. Oh, stát mimo zákony staletí a milionů, všech lidí, a být plna slávy a být nedostupně čista a dávat sebe tobě, – miláčku....miláčku... Jak jsem ti vděčna, že tak jsi toho hoden... Příliš myslím, příliš analysuji – viď? Odpusť. Přijde chvíle, kdy probudíš moje smysle, a všechno myšlení shltne moje vášeň. Ale dnes... oh, už nejsem pannou, jsem tvou ženou, stojím mimo všechny zákony, vysoko někde, v nekonečném slunečnu – oh, – – netušila jsem, že je možna taková sláva. 12

IV.
DAL JSI MI RŮŽI.
Taková sladce se chvějící, měkká, polorozvitá, bleděčervená růže. Ležela jsem nahá a oddávala jsem se té růži. Celé mé tělo zlíbala. Všemi lupeny přissála se k mému ňadru a dýchala. A chvěla se – snad jen, jak moje srdce tlouklo. A na bok mi padla, stulila se v záhyb nohy a líbala dlouze, sladce. Žádný milenec tak nezlíbá, jako ta růže. Líbala nevědoucí, neznající, nepoznávající, bleděčervená, jako zář ohně, vonná, měkká, plápolající, jako plamen, dýchnu-li naň tichounce. Vlíbala v moje tělo svoji vůni a rozvila se zcela. Pak jsi ty přišel. A tvoje rety šly po stopách růže po mém těle. Růže ležela v mých dlaních a obě jsme se chvěly za tvých polibků. A pak, když položil jsi se v moje lokty a na moje tělo, ty, hořící také plamenem, ale jiným, než růže, 13 protože ty víš, tys poznal, přinesl jsi mi pocely své růže. Tvoje rety chvěly se a voněly jako ona na mých ústech. Miláčku, vzpomněla jsem si na ony růže, které dal jsi mi před šesti lety skoro v týž večer. Odešel jsi, ležely na mých ňadrech, na mých panenských ještě ňadrech, a zdálo se mi, usnuvší, že říkáš: jak jsou krásné moje rudé růže na tvých bílých ňadrech. Miláčku – šest let. Jak jsme bloudívali za těch šest let... A jak jsme bývali smutni... i šťastni nekonečně... A dnes zas, jako tehdy, růže na mých ňadrech... Jak je život krásný a sladký – viď! 14

V.
DNES NE, MILÁČKU...
Dnes nelíbej mne žíznivými rety, dnes nekoupej mne ve svém žádostivém dechu, dnes nechtěj spočinout na mých ňadrech, a brát sobě všechnu sladkost naší lásky, dnes ne, miláčku. Vím, že by se moje oči široce do tmy rozevřely, že by hrůza do nich vstoupla, a že by z nich vystouply těžké, vyčítavé slzy. Proč? Nevím, miláčku. Odpusť mi, nemiluji tě méně, nehrozím se tvého objetí, tvojí touhy, dala bych ti sebe – ale té hrůzy se bojím. Vyvstala by odkudsi, bezejmenná, beztvárná, pohroužila by se v moje otevřené oči, neubránila bych se jí... Moje tělo ničeho si nežádá, a moje duše je smutna. Ničeho se mi nechce, jen unavenou hlavu položit ti na rameno a tiše, tichounce ležet u tebe. Líbej mi spánky, něžně, jen dechem. 15 Usneš dříve, tvůj pokojný dech mne ukonejší. Jen mne dnes neobjímej, miláčku, protože ty divné, nepochopitelné slzy tak hrůzně, pomstychtivě pálí. Odpusť – nemiluji tě méně, miláčku! 16

VI.
NELÍBÁM OTROCKY TVOJE DLANĚ.
Proč tak nerad dovoluješ mi líbat svoje dlaně? Svoje drahé, silné, teplé dlaně? Jak umí konejšit, jak umí pohladit a laskat, jak líbají s pokornou vášní moje tělo, jak jsou prosyceny svou sladkou vášní! Tvoje drahé, silné, teplé dlaně! Proto je líbám – – a když kladu na ně zvolna rety, tak tichounce, jako opadávají lupeny květů na trávník, chtěla bych jim svými chvějícími se rety vrátit všechnu sladkost a rozkoš, kterou tak štědře rozdávají. Proto je líbám... a nebraň mi, nelíbám otrocky tvoje dlaně. 17

VII.
PÍSEŇ ŽENY.
Kolem mne šumí klasy. Proudy světla i tepla splývají po nich, vysoušejí stébla a dávají zráti zrnům. A země puká u kořenů. Poslední lupeny planých máků padají. Na obzoru chochol kouře a par zrazuje město. Od stromu ke stromu, od klasu ke klasu, od obzoru k obzoru napjata je struna. A žár sluneční hraje na ní píseň, píseň o jediném, převysokém tonu. Je to píseň zrání nadšená a tichá, vítězná, sladká a pokorná. Živote-otče, vím, vím, vím... je tu, ve mně, žiju, zraju jím – moje dítě! Za krátko zdvihne moje útlé boky a pohne se. Roste, žije ve mně moje dítě. Dítě sladkých chvil, tisícerých letmých pohledů, zachvění prstů v horké dlani, pocelů, při nichž rety hoří rudým plamenem, a objetí, při nichž celý svět hoří bílým žárem. 18 Kdo z těch, kteří mne milovali, dal mi moje dítě? Živote-otče, ať je tak sladké, jako ti všichni, kteří dávali mi lásku, ať je tak odvážné, jako jejich matka, ať je tak vítězící, pokorné, nadšené a tiché, jako ta píseň o jediném, vysokém tonu, kterou zpívá zrání. 19

VIII.
VÍŠ, TEHDY...
Řekla jsem ti, že ono snad přijde. Zachvěl jsi se až snad v kořenech bytosti, a pak sesunul jsi se dolů a líbal moje tělo. Ležela jsem tiše a v očích stály mi slzy. Řekl jsi: požehnaný plod života tvého. A klečel jsi u mých kolenou. A znovu jsi mne líbal. Pak jsi vstal a políbil jsi mne na ústa a řekl jsi vítězně, nadlidsky: Zatím jen já ti budu nosit jeho polibky. Moje slzy skanuly. A my oba byli jsme svati. 20

IX.
PÍSEŇ MATKY.
Země je připravena, semeno přebráno, v tmavé, vlhké brázdy hledí slunce, procházející se bleděmodrou oblohou. Kraj protkán je zelení loňské setby. Mužové připjali své rozsívky a nastupují v brázdy. Děti jdou před nimi a zpívají si. Skřivani od oblohy jim odpovídají. Všichni zpívají, mužové i ženy i děti jejich. Vybrané, plodné zrno padá v brázdy. Vzejde a dá novou žeň. Živote-otče, tak jako probouzíš zrno v brázdě, probuď i naše krásné, odvážné, statečné děti, dej jim růst a zrát na slunci, aby byli dobrými bratry i sestrami sobě, ptákům pod oblohou, broukům i zvěři, i větříku, který čechrá jejich vlásky, aby se milovali odvážně i vítězně, až přijde slavná chvíle jejich lásky. Živote-otče, tebe vzývám i vyzývám: Dej! – a ty dáš, protože ty jsi moc i sláva. 21

X.
NETUŠÍŠ,
jak jsem vděčna malé, hnědooké dívce... Byla tma. Leželi jste tiše. Ale viděla jsem křižující se plameny. A pak jste se objali. A říkal jsi jí sladká slůvka, poletovala jako lupeny rozpadlých květů, polosežehlé – a usedala na její skráně, a jejich vůně táhla až ke mně. Tak nemluvíváš ke mně. Snad sladčeji ještě, ale jinak. Kolikerým vidmem září tvoje duše! – Chvěla se, spalujíc se pokorně. – A říkala jsem si tichounce: Děťátka moje, děťátka moje. A tehdy jsem poznala, jakým jsi ty, miláčku, vzácným květem života. A za to jsem vděčna malé, hnědooké dívce. 22

IX.XI.
MILENČE, KTERÝ MNE NEZNÁŠ...
Milenče, který mne neznáš, který přešels několikrát plaše okolo mne a nepohlédl mi v oči. Který jsi se chvěl, jako mladé obilí v soumraku prvé bouře. Milenče, který máš oči i ruce dítěte. Chtěla bych krátké, sladké tvoje jméno ti zašeptat. Tak bych ti ho řekla, jak nikdy ho neuslyšíš. Jen moje ústa dovedla by ti je tak říci. Poznal bys pak, že přišla opravdu prvá bouře. Pocítil bys prvé těžké, teplé krůpěje. Řekla bych je tak, jak sladce hučí vzdálený hrom, kdy blesky jsou ještě přeludy. Řekla bych tvoje jméno znovu, zněžněle. Sladké jméno malých dětí. A ze zadu bych ti ruce kolem šíje ovinula. A přitiskla bych si tě na ňadra. Žádná ňadra se tak žíznivě nechvějí, jako moje. Klesl bys na kolena a přivřel svoje plaché oči. Neznám jejich barvy a nepoznala bych jí asi ani tehdy. 23 Překlonila bych si tvoji hlavu k tváři a líbala bych tvoje zavřené oči. A dala bych ti prvou tvou bouři. Země i nebe by se otevřely. Země voněla by vlhkou hroudou a nebe ozonem bouře. Vylila bych v tebe všechnu svou sladkost, kterou chystám tomu, kdo přijde, jsa dítětem, neznaje ženy, neznaje milosti. A propustila bych tě, jako bouře zemi propouští, opojeného, do hloubi rozrušeného, dojatého, se slzami na řasách očí, jichž barvy jsem nepoznala, ale silného, odvážného, hrdinného. Pak bys šel teprve dobýt svět. Milenče – – chceš slyšet svoje jméno? 24

XII.
JSOU JASNĚ ZELENÉ...
Jsou jasně zelené tvoje oči. Jako topoly na podzim, tak zelené. Stráně probleskují zlatem. Chvěje se v přeletavých paprscích podzimního slunce. Jako by děcko zlatem prstíčky si potřísnilo a hravě dotýkalo se strání. Zlato – zlato – zlato listů na podzim. Zralá, sytá rozkoš života. A tys ještě dítětem. Dítětem, které široce oči rozevírá. Hladké, sladké čelo máš ještě. Tvoje ruce dětsky ještě se zachycují. Překypuješ radostností, jako mladé víno. A přece ve tvých zelených očích zlato už blyská drobounkými plamínky, lehkým závojem – jako topoly na podzim, kdy jejich větvemi počíná se prosívati zlato. Jaká zralost to tvoje zelené oči zlatavě poplenila? Kdy a jaké bylo tvoje leto, jehož slunce zůstalo ti v široce rozevřených očích? 25 Chce se mi jednou z blízka... z blízka... do nich se podívat. 26

XIII.
POLIBKY, POLIBKY...
Jen rty jsem žádostivě, vděčně nastavila, a pršely, kanuly, padaly jste na ně. Některé jako lupeny květů, hebké, vonné, umírající sladce na horkých ústech. Jiné jako zralé listí podzimní, pružné, tvrdé, dýchající sluncem, které je ozlatilo, i zemí, která mu už náruč nastavila, světélkující po vlhké cestě pod stromy, harašící důvěřivě pod nohama. Jiné jako voňavá broskev, barbarsky drsná, – třeba ale rety podchytit bohatství její jemné šťávy. A jiné jako ovoce širokokorunné jabloně, krásné, hutné, slabě navinulé, osvěžující všechny radosti chtivé nervy. A jiné ještě, padající jako vlahý příval letního deště, mísící se s rozpadalými, žhavě rudými růžemi, kanoucí na rty, ramena, ňadra i boky, na smyslně vztažené, žíznivé dlaně, a splývající po celé bytosti, do základů svých rozechvělé. 27 Polibky, polibky, oh kolik je retů, které dovedou sladce, čistě, hýřivě rozdávat a přijímat... 28

XIV.
CELÝM SVĚTEM JSEM PROŠLA.
Všecky bolesti lidské jsem viděla, všechny chápala, všemi byla rozbolavěna. Vše, čím lidé se radují, jsem poznala: umění všechna, moudrosti různé, práci. A potom s vámi, drahé, dětské ruce, s vámi, božsky krásná mladá těla, s vámi, oči, zpívající píseň slunce, květů, lásky, zašla jsem daleko ode všeho, čím lidé žijí. Do polí, zelenajících se osením, harašících těžkými, voňavými klasy. Do lesů, šumících a bzučících píseň samoty, na vrchy, přes které vítr letí. Do vřesovišť, zvučících zvonivě včelami, a vonících medem, zářících těžkou červení. Do luk, smějících se tisíci květů, pokosených, dýchajících smyslně senem, i rozkvetlých znovu ocúny zralých vášní. Bloudím, bloudím, bloudím, a skoro se mi z těžka dýchá vůněmi. Vím, že svět dále žije svými radostmi i bolestmi – jsou daleko, jsem jim velmi odcizena. Jsem bytostí, rozezpívanou nekonečnou písní, 29 jako tvor, který ráno vylétá k slunci ze své nepěkné kukly, po celý den víří v jeho světle, bzuče si neslyšně, a večer po tisícerém vášnivém objetí klesá na hladinu. Zrát bude moje láska k vám, pole, luka, lesy, hory, ptáci, vřesy, ocúny, a k tobětobě, slunce, slunce, slunce, a k vám, teplé oči, hravé ruce, božsky krásná mladá těla... nebude bez smyslu kroužení na slunci, ani moje nekonečná píseň o lásce. A tolik jenom ukládám si jako brázdu na svém poli: trochu hlasitěji zpívat, aby i jiní uslyšeli, aby i lidé z pošmurného, chladného světa probudili se a vyšli hledat to, co mně je takovou rozkoší, takovým požehnáním. 30

XV.
CHTĚLA BYCH UMŘÍT TÉ CHVÍLE...
Až jednou usne navždycky moje vášeň, až jednou nevzbudí touhy ohlas žádných kroků, až ruce neodpoví ničeho na stisknutí, až už jich nikdo, dychtiv odpovědi, nepodá, až se už rety dychtivě nepřimknou k drahým dlaním – oh, tak dychtivě, lačně, tak vroucně, tak sladce! – až hlava neodkloní se vzad a oči nepřivrou rozkoší, když, jako dnes, pružné rety bloudí po bílých pažích od zápěstí k lokti přeletavým dotykem, až celé tělo neozve se už jediným neslyšným výkřikem jako dnes, když pevná, jen svou silou se zachvívající ruka položí se kolem pasu, až nesblíží se oči, utápějíce se v sobě, a nesešednou popelem, pod nímž doutná nedočkavá touha, až nezahučí to nad čelem, jako ve sloupech vod padajících přes jezy, 31 jako dnes, když připnou se k sobě pružné rty, drtivě, hýřivě, takže zmizí všechno, mimo silhouettu krásného čela a bezmocně přivřených očí – chtěla bych zemřít té chvíle, protože dnes cítím, že ničím není zralost a moudrost a nedotknutelnost marnými bolestmi, a klid, kdy člověk stojí už nade vším, proti jedinému přeletavému plamínku sladkých vášnivých očí. Hleďte mi v oči, ještě se vaše rozhoří, obejměte můj pas, ještě se zachvěje rozkoší, tu jsou moje ruce, dychtí po přeletavém dotyku horkého dechu, líbejte mne, ještě mi hlavou zahučí proudy padajících vod, slunce svítí, pojďte, zabělá se, zahraje perleťově moje tělo, nahé vám ho podám na slunci, ňadra, boky, bílé dlaně – – – ještě je daleka chvíle, kdy bych chtěla umřít! 32

XVI.
TOBĚ BYLO ZIMA...
Stáli jsme na pavlači, vysoko nad opadalou zahradou. Za námi, na východě, tesknil měsíc. Vítr harašil omrzlým listím akátů. Hvězdy bodavě shlížely s jasného nebe. Zdálo se, že vítr snáší jejich studené paprsky, jako pichlavé větvičky sněhu. Dole leskla se řeka a třepotala světla na druhém břehu. A tobě bylo zima. V dálce, tam, kam řeka běžela, leželo město. Jako černý kout oblohy bylo, posetý hvězdami. Na neviditelných nitích navlečeny démanty – tam někde šuměly a hučely ulice, davy tam přecházely, kvapíce s břemenem svých životů. Marná klopota všeho vanula přes světla, mžikala červenavě, žalostně, vyčítavě. A tobě bylo zima. Stála jsem vedle tebe pod hvězdami a před tváří města. Hořela jsem touhou zlíbat tvoje oči, tvoje ústa sežehnout polibkem, 33 tvoje mladé tělo obejmout, rozpálit vášní. Cize mžikaly hvězdy, nevraživě světla v dálce, nad tím vším však vanul proud, který vrhal mne k tobě. Opírala jsem se o zábradlí, tiskla horký spánek na tvé čelo, a čekala, čekala, čekala... A tobě bylo zima.zima, tobě bylo zima... 34

XVII.
VE TMĚ.
Ty se děsíš. Řekl jsi: neumím brát ani dávat. CtělaChtěla bych tě tomu naučit. Vím, jsi smuten, jsi sláb. A řekl jsi, že toužíváš po pohlazení, po doteku ruky ženské, po teple, po pouhém jen teple ženského těla. Hleď, jsem tu, vedle tebe. Moje ruce chvějí se touhou obejmout tvoje skráně, moje tělo je šťastno svým teplem – hleď, tu jsem, vedle tebe. Že je tma? – pročProč si to říkáš? Proč to říkáš tak zděšeně a beznadějně? Líbám ti ruce a zdá se mi, že plaménky přeskakují v ně s mých retů. Nevidíš ty plaménky? Tak strašně ti bije krev ve spánky, cítím to ve své skránískráni, o kterou se opíráš. Co je ti, co se v tobě děje? Chtěla bych na chvilenku jen vidět do tvojí duše. Povídej mi, čeho se hrozíš. 35 Jak to mluvíš? – Kam jsem to došel? Co se to se mnou děje? Jak je to možno? – Miláčku, ty se mne děsíš, viď. Ty se děsíš doteku ženské ruky, děsíš se tepla ženského těla. Proč? Je tma – a přece vidím hrůzu ve tvých dětských očích. Proč mi říkáš: Víš, co jsem chtěl, když jsem tě líbal? Chtěl jsem tvoje tělo. Odpusť! Ty se mne ani nehrozíš? Ty se tomu nedivíš? – Miláčku, věděla jsem to, vím to. Čekala jsem na tebe. Proto jsem přišla, že jsem to věděla, že tobě je toho velice, velice třeba. Vím, jak je ti smutno, vím, jak je ti úzko. Tma? Miláčku, nehleď ve tmu. Zlíbám tvoje zavřené oči a rozžehnu jim plameny. Pojď, skryju tvou hrůzu na svých ňadrech. Pojď... Chtěla bych tvou bytostí v kořenech zachvět 36 a opít ji svým opojením, a rozžhavit ji svým žárem a ukonejšit ji svým klidem. Pojď... – – – – – – Ano – – Tma je – – – Je tma. A krev ti stále stejně úzkostně bije. Proč neumíš brát ani dávat? Proč máš tmu v duši? – – – – – – Myslím, že tvojí úzkosti nepřemohu. 37

XVIII.
VZPOMÍNÁM SI,
hučelo nádraží a svítily různobarvé jiskérky a mihaly se mezi kolejemi.kolejemi a neviditelné lokomotivy přejížděly, oddychujíce. A my dva stáli tehdy nad světélkujícím mořem hluku. Oh, jaké divné bolesti tísnily mi duši – a tobě? Takové zbytečné úzkosti starého člověka to byly. O starých smutcích jsme si vyprávěli, i o setřelých už skoro pastelech mládí – obrázky, takové dojímavé, sladké, prosté, s dětskými hlavičkami, takové drobounké, něžné památečky. A pokaždé vlna onoho smutku odplavila obrázek, nový vyvstal, a my chodili studeným večerem, nocí už, nad světélky vlaků, které odjížděly daleko, daleko, kdy my chodili po vlhkém chodníku. Toužila jsem po tobě. Toužila jsem odejít někam daleko, 38 daleko mimo hluk a světélka odjíždějících vlaků, toužila jsem objat tvá široká ramena, spočinout celým volajícím tělem na tvých prsou, a podat ti ústa – tvoje rety tak drtivě líbávaly! Toužila jsem – toužila jsem – ty také? Nevím. Potom jsi se zastavil. Hleděla jsem ve světýlka nádraží, protože bych se byla rozplakala, pohlednouc ve tvoje oči. Bolel mne i pohled jejich na tváři. A pak jsi položil dlaň na moje tělo. Pod ňadrem spočinula, chvějící se. A pak jsi řekl: Jak ti bije srdce! Nic víc. Ale já slyšela: Vím o tvojí touze, o tvojí žízni. Dej mojí ruce všechno, co bys chtěla dát mně. Tvoje ruka ležela na mém těle. Chvíli – dlouho – okamžik – nevím. Byla to jedna z chvil, které nepočínají a nekončí. Kterou možno znovu prožívat se vším chvěním, se vší bolavou rozkoší, 39 upomene-li se moje ňadro na teplo a smutek tvojí dlaně. Ty už dnes jistě ničeho o tom nevíš... A já? – vzpomínám si... 40

XIX.
PODZIMNÍ VĚTRY,
posvátné větry, rozneste těžká, vyzrálavyzrálá semena mojí duše... Je po žních, země vydala plody. Pustne kraj, divná, únavná tesknota vane. Je dávno po květech sladkých a vášnivých. I moje duše kvetla rudými, sladkými květy. I moje duše dýchla omamně do těžkého kouzla noci. O chvíle plodného rozvášnění... o chvíle sladkého jásotu bytosti oproštěné... Zajikala jsem se zbožnou radostí nad svými květy. Plakala jsem mlčelivými slzami za kouzelných nocí, pohnuta nevýslovnou krásou tvojí, o živote! Podzimní větry, posvátné větry... táhnete krajem a teskný kvil jde za vámi. Proč všechno pláče a sténá, co vydati má své plody? Přišli jste, žencové i rozsévači, bezohledně rvete a nesmyslně rozséváte – svrchovaně a nevystihle moudře. 41 Kdesi na planině sesmutnělé, šlehané vašimi polibky, dotlívá a rozpadá se hranice. Sláva života na ní po celé léto hořela. Chlad kráčí za vámi. Zima a odpočinutí všemu plodícímu. Jde za vámi odpočinutí plné víry, plné jistoty, že přijde nové klíčení, nový květ, nové zrání. Podzimní větry, posvátné větry, rozneste i těžká, vyzrálá semena mojí duše... 42

XX.
DUŠE MOJE, DUŠE MOJE...
Jsi statečná, jsi nejstatečnější z duší, jež znám. Jsi sladká, dobrá, beznáročná, neboť tvým jediným nárokem je: neublížit nikomu. Duše moje, – všeho jsme se vzdaly, ty i já, abychom si vykoupily toto: nikdo po smrti nebude moci říci – zemřel někdo, kdo mi ublížil. Duše moje, jsi smutná. Ani slunce tě už nedovede potěšit. Rozedraná, orvaná stojíš přede mnou, a přece o nic se neopíráš, hlavy neskláníš, nepláčeš, mlčíš. Duše moje, kdy bylo smutnější chvíle pro tebe? Zranila tě zbabělost. Duše moje, smutno je pod oblohou. A přece stojíš pevně. Dobře bude těm, kteří byli zbabělí. Dobře bude těm, kteří byli nerozvážní. Těm, kteří nevzpomněli na tebe, kteří nemyslili na tvoji bolest. 43 Všem bude dobře, duše moje, protože ty jsi dobrá, jsi statečná, jsi odvážná bez dobrodružnosti, jsi láskyplná, duše, ano, jsi láskyplná. Půjdeme samy, duše moje. Jak dlouho? Krátce – dlouho – bude to slavná, svatá pouť, duše moje, i potom ještě bude slavná, svatá po nás paměť, budou oči, ronící slze vděčnosti při vzpomínce. A že jsi smutna, že budeš smutna – vždyť jsi i byla vždycky smutna, duše moje, – vždyť proto snad jsi dobrá, proto jsi statečná, odvážná a láskyplná, že jsi smutná. Jsi hluboko ukrytým, zádumčivým pramenem, ze kterého jiní pijí, aby byli veseli. Duše moje, duše moje, odpusť mi, já tebe nikdy nerozveselím, nikdy neporuším tvého svatého smutku. Duše moje, tvoje slzy jsou pramenem, který dává jiným statečnost a veselí, protože ty jsi jimi dobrá. Duše moje, miluji tvoje slzy, jako tebe samu. Ty – smutná, drahá, 44 ty, která nikdy jsi mne nesklamala. Která jsi prostá a důvěřivá, jako dítě, moudrá a silná, jako zralý člověk, laskavá a odříkavá, jako stáří. Duše moje, budeš nesmrtelna. Všechny tvoje záchvěvy zachytím uměním, a jiní budou se učit tvojí dobrotě, tvé odvážnosti, statečnosti, odříkání, tvé veliké lásce. Duše moje, jak je to dobře, že jsi ještě mláda, a cesta že je ještě dlouhá! 45 V knížce jsou tyto verše:
I. Lásko, plameni. II. Píseň panny. III. Přišla jsem k tobě. IV. Dal jsi mi růži. V. Dnes ne, miláčku. VI. Nelíbám otrocky. VII. Píseň ženy. VIII. Víš, tehdy. IX. Píseň matky. X. Netušíš. XI. Milenče, který mne neznáš. XII. Jsou jasně zelené. XIII. Polibky, polibky. XIV. Celým světem jsem prošla. XV. CtělaChtěla bych umřít té chvíle. XVI. Tobě bylo zima. XVII. Ve tmě. XVIII. Vzpomínám si. XIX. Podzimní větry. XX. Duše moje.
46 Tiskem a nákladem ANTONÍNA REISE v Praze, na Král. Vyšehradě číslo 55.
Týmž nákladem vyšlo od Lily B. Novákové: „Cestou“. Cena 2 kor. „Nad její drahou za- chmuřenou“. Cena 2 k.
E: av; 2006 [47]