VII. PÍSEŇ ŽENY.

Lila B. Nováková

VII.
PÍSEŇ ŽENY.
Kolem mne šumí klasy. Proudy světla i tepla splývají po nich, vysoušejí stébla a dávají zráti zrnům. A země puká u kořenů. Poslední lupeny planých máků padají. Na obzoru chochol kouře a par zrazuje město. Od stromu ke stromu, od klasu ke klasu, od obzoru k obzoru napjata je struna. A žár sluneční hraje na ní píseň, píseň o jediném, převysokém tonu. Je to píseň zrání nadšená a tichá, vítězná, sladká a pokorná. Živote-otče, vím, vím, vím... je tu, ve mně, žiju, zraju jím – moje dítě! Za krátko zdvihne moje útlé boky a pohne se. Roste, žije ve mně moje dítě. Dítě sladkých chvil, tisícerých letmých pohledů, zachvění prstů v horké dlani, pocelů, při nichž rety hoří rudým plamenem, a objetí, při nichž celý svět hoří bílým žárem. 18 Kdo z těch, kteří mne milovali, dal mi moje dítě? Živote-otče, ať je tak sladké, jako ti všichni, kteří dávali mi lásku, ať je tak odvážné, jako jejich matka, ať je tak vítězící, pokorné, nadšené a tiché, jako ta píseň o jediném, vysokém tonu, kterou zpívá zrání. 19

Básně v knize Květy odlehlého údolí: