XVIII. VZPOMÍNÁM SI,

Lila B. Nováková

XVIII.
VZPOMÍNÁM SI,
hučelo nádraží a svítily různobarvé jiskérky a mihaly se mezi kolejemi.kolejemi a neviditelné lokomotivy přejížděly, oddychujíce. A my dva stáli tehdy nad světélkujícím mořem hluku. Oh, jaké divné bolesti tísnily mi duši – a tobě? Takové zbytečné úzkosti starého člověka to byly. O starých smutcích jsme si vyprávěli, i o setřelých už skoro pastelech mládí – obrázky, takové dojímavé, sladké, prosté, s dětskými hlavičkami, takové drobounké, něžné památečky. A pokaždé vlna onoho smutku odplavila obrázek, nový vyvstal, a my chodili studeným večerem, nocí už, nad světélky vlaků, které odjížděly daleko, daleko, kdy my chodili po vlhkém chodníku. Toužila jsem po tobě. Toužila jsem odejít někam daleko, 38 daleko mimo hluk a světélka odjíždějících vlaků, toužila jsem objat tvá široká ramena, spočinout celým volajícím tělem na tvých prsou, a podat ti ústa – tvoje rety tak drtivě líbávaly! Toužila jsem – toužila jsem – ty také? Nevím. Potom jsi se zastavil. Hleděla jsem ve světýlka nádraží, protože bych se byla rozplakala, pohlednouc ve tvoje oči. Bolel mne i pohled jejich na tváři. A pak jsi položil dlaň na moje tělo. Pod ňadrem spočinula, chvějící se. A pak jsi řekl: Jak ti bije srdce! Nic víc. Ale já slyšela: Vím o tvojí touze, o tvojí žízni. Dej mojí ruce všechno, co bys chtěla dát mně. Tvoje ruka ležela na mém těle. Chvíli – dlouho – okamžik – nevím. Byla to jedna z chvil, které nepočínají a nekončí. Kterou možno znovu prožívat se vším chvěním, se vší bolavou rozkoší, 39 upomene-li se moje ňadro na teplo a smutek tvojí dlaně. Ty už dnes jistě ničeho o tom nevíš... A já? – vzpomínám si... 40

Básně v knize Květy odlehlého údolí: