IV. DAL JSI MI RŮŽI.

Lila B. Nováková

IV.
DAL JSI MI RŮŽI.
Taková sladce se chvějící, měkká, polorozvitá, bleděčervená růže. Ležela jsem nahá a oddávala jsem se té růži. Celé mé tělo zlíbala. Všemi lupeny přissála se k mému ňadru a dýchala. A chvěla se – snad jen, jak moje srdce tlouklo. A na bok mi padla, stulila se v záhyb nohy a líbala dlouze, sladce. Žádný milenec tak nezlíbá, jako ta růže. Líbala nevědoucí, neznající, nepoznávající, bleděčervená, jako zář ohně, vonná, měkká, plápolající, jako plamen, dýchnu-li naň tichounce. Vlíbala v moje tělo svoji vůni a rozvila se zcela. Pak jsi ty přišel. A tvoje rety šly po stopách růže po mém těle. Růže ležela v mých dlaních a obě jsme se chvěly za tvých polibků. A pak, když položil jsi se v moje lokty a na moje tělo, ty, hořící také plamenem, ale jiným, než růže, 13 protože ty víš, tys poznal, přinesl jsi mi pocely své růže. Tvoje rety chvěly se a voněly jako ona na mých ústech. Miláčku, vzpomněla jsem si na ony růže, které dal jsi mi před šesti lety skoro v týž večer. Odešel jsi, ležely na mých ňadrech, na mých panenských ještě ňadrech, a zdálo se mi, usnuvší, že říkáš: jak jsou krásné moje rudé růže na tvých bílých ňadrech. Miláčku – šest let. Jak jsme bloudívali za těch šest let... A jak jsme bývali smutni... i šťastni nekonečně... A dnes zas, jako tehdy, růže na mých ňadrech... Jak je život krásný a sladký – viď! 14

Básně v knize Květy odlehlého údolí: