III. PŘIŠLA JSEM K TOBĚ.

Lila B. Nováková

III.
PŘIŠLA JSEM K TOBĚ.
Přišla jsem nebázlivá. A tys se nepodivil. Muselo k tomu dojít a tak se to muselo stát. A stala jsem se tvou. A nehrozím se toho. A ty se nedivíš. Jen nekonečná naše sláva je v tom. Už nejsem pannou. Jdu ulicí, potkávám lidi, žiji právě tak, jako před naším večerem, a přece už to nejsem já. Moje oči chvílemi udiveně se rozevírají, když lidé nehledí na mne jinak, než dříve. Zdá se mi, že mám na čele napsánu svou slávu. Víš, miláčku, co je to chvějící se radost? Cítila jsem ji, když jsem se tobě dávala. Nic jiného jsem necítila. Byla to chvíle, kdy jsem tobě dala všechno, kdy jsem ti směla dát všechno, kdy nebylo ničeho mimo tebe a moje darování. I moje vášeň odstoupla. Bylo to příliš ohromující, výsostné, moje dětská bytost vystoupla ze sebe. Proč jsem tak příliš mysliva? 11 Uvědomovala jsem si, co všechno bořím, jak překročuju všechny ctihodné zákony lidské, a jak rostu do nekonečna, abych na těch troskách dala ti sebe. Oh, stát mimo zákony staletí a milionů, všech lidí, a být plna slávy a být nedostupně čista a dávat sebe tobě, – miláčku....miláčku... Jak jsem ti vděčna, že tak jsi toho hoden... Příliš myslím, příliš analysuji – viď? Odpusť. Přijde chvíle, kdy probudíš moje smysle, a všechno myšlení shltne moje vášeň. Ale dnes... oh, už nejsem pannou, jsem tvou ženou, stojím mimo všechny zákony, vysoko někde, v nekonečném slunečnu – oh, – – netušila jsem, že je možna taková sláva. 12

Básně v knize Květy odlehlého údolí: