XV. CHTĚLA BYCH UMŘÍT TÉ CHVÍLE...

Lila B. Nováková

XV.
CHTĚLA BYCH UMŘÍT TÉ CHVÍLE...
Až jednou usne navždycky moje vášeň, až jednou nevzbudí touhy ohlas žádných kroků, až ruce neodpoví ničeho na stisknutí, až už jich nikdo, dychtiv odpovědi, nepodá, až se už rety dychtivě nepřimknou k drahým dlaním – oh, tak dychtivě, lačně, tak vroucně, tak sladce! – až hlava neodkloní se vzad a oči nepřivrou rozkoší, když, jako dnes, pružné rety bloudí po bílých pažích od zápěstí k lokti přeletavým dotykem, až celé tělo neozve se už jediným neslyšným výkřikem jako dnes, když pevná, jen svou silou se zachvívající ruka položí se kolem pasu, až nesblíží se oči, utápějíce se v sobě, a nesešednou popelem, pod nímž doutná nedočkavá touha, až nezahučí to nad čelem, jako ve sloupech vod padajících přes jezy, 31 jako dnes, když připnou se k sobě pružné rty, drtivě, hýřivě, takže zmizí všechno, mimo silhouettu krásného čela a bezmocně přivřených očí – chtěla bych zemřít té chvíle, protože dnes cítím, že ničím není zralost a moudrost a nedotknutelnost marnými bolestmi, a klid, kdy člověk stojí už nade vším, proti jedinému přeletavému plamínku sladkých vášnivých očí. Hleďte mi v oči, ještě se vaše rozhoří, obejměte můj pas, ještě se zachvěje rozkoší, tu jsou moje ruce, dychtí po přeletavém dotyku horkého dechu, líbejte mne, ještě mi hlavou zahučí proudy padajících vod, slunce svítí, pojďte, zabělá se, zahraje perleťově moje tělo, nahé vám ho podám na slunci, ňadra, boky, bílé dlaně – – – ještě je daleka chvíle, kdy bych chtěla umřít! 32

Básně v knize Květy odlehlého údolí: