I. LÁSKO...

Lila B. Nováková

I.
LÁSKO...
plameni, skrytý drobnou jiskrou ve všem živém, čekající na slavnou, svatou chvíli, kdy život, posvátný, věčný vítr, vanoucí přes vrcholky i skrytými údolími, probudí tě ke vzplanutí – – Lásko, plameni spalující vše živé, ty, který dáváš rozkoš, aby bylo sladko zachovávati a dávati život, ty, jehož zákonem je božská nutnost, ty, jenž neznáš formulí a předsudků – – Lásko, plameni, který nekonečné požehnání dáváš těm, kteří srdcem pokorným slaví tvoje vítězství, a poslušně kteří obětují tobě sebe na slunci – a který chudobou a žízní trestáš ty, kteří domýšlivě a rouhavě tebe zapírají a pokálejí oltář tvůj v srdci svém – – Lásko, plameni, kolikerou řečí mluvíš ke mně! Prvními výkřiky tvými zvoní uvolněné ledy, hučí vzdutá hladina jarních vod. Vaneš z otevřeného lůna zorané země. 7 Padáš v ně se zrnem a zpěvem skřivaním. Chvěješ se na zlatém předenu nití slunečních, když za dne staví si ptáci hnízda, a člověk zajišťuje sobě potravu, útulek. Dýcháš za noci květem, chvějícím se na stromě a přijímajícím plodonosný pel. Šeptáš prvými listy, zpíváš trylky ptačími. Proudíš tajnými vodami pod zemí, i drobounkými cévami bylin. A jako vítězný zvon biješ, hlaholíš hymnem beze slov, voláš neznámými, ale srozumitelnými výkřiky, ševelíš krví, proudící k srdci, béřeš do své horké, neobsáhlé dlaně člověka a rozezpíváváš jeho bytost k písni nejvítěznější. Lásko, plameni, moje srdce je pokorno, a tvůj oltář v něm nedotčen. Klaním se ti, vyznávám tě, ty, který jsi zdrojem všeho dění, všech popudů i činů veškerenstva. Lásko, plameni, bdím, abys věčným ohněm byl v mém srdci. Pojďte všichni a modlete se se mnou pokorně a důvěřivě. 8

Básně v knize Květy odlehlého údolí: