XIV. CELÝM SVĚTEM JSEM PROŠLA.

Lila B. Nováková

XIV.
CELÝM SVĚTEM JSEM PROŠLA.
Všecky bolesti lidské jsem viděla, všechny chápala, všemi byla rozbolavěna. Vše, čím lidé se radují, jsem poznala: umění všechna, moudrosti různé, práci. A potom s vámi, drahé, dětské ruce, s vámi, božsky krásná mladá těla, s vámi, oči, zpívající píseň slunce, květů, lásky, zašla jsem daleko ode všeho, čím lidé žijí. Do polí, zelenajících se osením, harašících těžkými, voňavými klasy. Do lesů, šumících a bzučících píseň samoty, na vrchy, přes které vítr letí. Do vřesovišť, zvučících zvonivě včelami, a vonících medem, zářících těžkou červení. Do luk, smějících se tisíci květů, pokosených, dýchajících smyslně senem, i rozkvetlých znovu ocúny zralých vášní. Bloudím, bloudím, bloudím, a skoro se mi z těžka dýchá vůněmi. Vím, že svět dále žije svými radostmi i bolestmi – jsou daleko, jsem jim velmi odcizena. Jsem bytostí, rozezpívanou nekonečnou písní, 29 jako tvor, který ráno vylétá k slunci ze své nepěkné kukly, po celý den víří v jeho světle, bzuče si neslyšně, a večer po tisícerém vášnivém objetí klesá na hladinu. Zrát bude moje láska k vám, pole, luka, lesy, hory, ptáci, vřesy, ocúny, a k tobětobě, slunce, slunce, slunce, a k vám, teplé oči, hravé ruce, božsky krásná mladá těla... nebude bez smyslu kroužení na slunci, ani moje nekonečná píseň o lásce. A tolik jenom ukládám si jako brázdu na svém poli: trochu hlasitěji zpívat, aby i jiní uslyšeli, aby i lidé z pošmurného, chladného světa probudili se a vyšli hledat to, co mně je takovou rozkoší, takovým požehnáním. 30

Básně v knize Květy odlehlého údolí: