XII. JSOU JASNĚ ZELENÉ...

Lila B. Nováková

XII.
JSOU JASNĚ ZELENÉ...
Jsou jasně zelené tvoje oči. Jako topoly na podzim, tak zelené. Stráně probleskují zlatem. Chvěje se v přeletavých paprscích podzimního slunce. Jako by děcko zlatem prstíčky si potřísnilo a hravě dotýkalo se strání. Zlato – zlato – zlato listů na podzim. Zralá, sytá rozkoš života. A tys ještě dítětem. Dítětem, které široce oči rozevírá. Hladké, sladké čelo máš ještě. Tvoje ruce dětsky ještě se zachycují. Překypuješ radostností, jako mladé víno. A přece ve tvých zelených očích zlato už blyská drobounkými plamínky, lehkým závojem – jako topoly na podzim, kdy jejich větvemi počíná se prosívati zlato. Jaká zralost to tvoje zelené oči zlatavě poplenila? Kdy a jaké bylo tvoje leto, jehož slunce zůstalo ti v široce rozevřených očích? 25 Chce se mi jednou z blízka... z blízka... do nich se podívat. 26
Básně v knize Květy odlehlého údolí:
  1. I. LÁSKO...
  2. II. PÍSEŇ PANNY.
  3. III. PŘIŠLA JSEM K TOBĚ.
  4. IV. DAL JSI MI RŮŽI.
  5. V. DNES NE, MILÁČKU...
  6. VI. NELÍBÁM OTROCKY TVOJE DLANĚ.
  7. VII. PÍSEŇ ŽENY.
  8. VIII. VÍŠ, TEHDY...
  9. IX. PÍSEŇ MATKY.
  10. X. NETUŠÍŠ,
  11. XI. MILENČE, KTERÝ MNE NEZNÁŠ...
  12. XII. JSOU JASNĚ ZELENÉ...
  13. XIII. POLIBKY, POLIBKY...
  14. XIV. CELÝM SVĚTEM JSEM PROŠLA.
  15. XV. CHTĚLA BYCH UMŘÍT TÉ CHVÍLE...
  16. XVI. TOBĚ BYLO ZIMA...
  17. XVII. VE TMĚ.
  18. XVIII. VZPOMÍNÁM SI,
  19. XIX. PODZIMNÍ VĚTRY,
  20. XX. DUŠE MOJE, DUŠE MOJE...