List příteli.
Primum vivere, deinde filosophariphilosophari...
Tys psal mi, příteli, list dlouhý, učený,
já čet’ jej pozorně – však málo rozuměl.
Jen jedno chápu snad, co jsi mi říci chtěl:
že pevná víra má, kterou tak šťasten jsem,
můj život radostný ve slunce paprscích
bez knih a mudrctví, jen v lásce, ve práci,
můj život střízlivý, tak, jak se podává,
bez frasí, bez cetek, jen citem krášlený –
že trochu mělký je a málo hloubky v něm.
Tu výčitku však, příteli, ti vracím, řka:
Je nutno nejdřív; pít a vůni vína znát,
než přejdem k posudku a řeknem: Bídné je! –
je nutno žíti dřív – pak filosofovat.
Ty žiješ v knihách svých a ty se opíjíš
svých vínem mudrců, jich frasí reflexy,
Ty, jehož zápasy se netkly života
a s sytým žaludkem, bez všedních starostí,
jak jiný sherry své zažíváš Hartmanna.
Já také četl je, ty filosofy tvé
a často líbil se mi jejich ducha blesk,
19
když v jejich výkladech se vtipný nápad kmit –
však málo našel jsem, co vzal jsem pro život,
a pořád unikal mi smysl konečný.
To, bratře, knihy jsou a více nic než knihy.
Tys celý omámen jich leskem paradox,
a chceš teď jimi hrát, jak hrají mistři ti –
však, věř mi, k smícím je mi někdy snaha Tvá,
Tvůj mozek beána jak pracně zápolí
s klamavých pableskem těch frasí džonglérských.
A bludem zaslepen ze svojí pracovny
na život shlížíš můj s té klamné výše své
a slavně hlásíš anathema nade mnou,
a, bloude, netušíš, že přijde život sám
a smete knihy tvé ve víru závratném
a strhne Tebe též, než ty se naděješ.
A co ti pomůže tvá hlava učená,
když slabé nohy máš, abys se opřít moh’,
když slabé ruce máš, bys zachytil se kdes...?
Věř, proto mládí je tak lačné, hltavé,
by vínem života se nejprv opilo
a potom stonalo, když jitro nadejde.
Pak hlava bolí tě a smutně vzpomínáš,
jak sladký, lahodný ten první doušek byl,
a kterak zhořklo ti, když pil jsi přes míru,
a jak to bolí teď v tom jitru střízlivém.
A škodou poučen už piješ pomalej’,
a piješ tehdá jen, když žízeň ozve se,
když prací znaven jsi a poznal’s, co je pot,
20
když’s přemoh’ překážky a klesáš vysílen.
Pak čas je usednout ku plným pohárům,
jež cit Ti podává, sny, láska, umění...
Toť míra života a cesta ku zdraví.
Ne ležet celý den a s filosofy hnít,
a v nekonečna říš se řítit myšlénkou,
však chodit neumět a mluvit na lidi.
A proto s úsměvem Tvou čtu teď výčitku.
Kdos přijde silnější a s lekcí ostřejší,
a řekneš potom rád:
Měl’s, bratře, pravdu přec:
Je nutno nejdřív pít a vůni vína znát,
než přejdem’ k posudku a řeknem: Bídné je! –
je nutno žíti dřív – pak filosofovat...!
21