CANTUS FIRMUS
BÁSNĚ
1897 – 1899
PRAHA
KNIHKUPEC E. WEINFURTER NAKLADATEL
1899
[3]
TISKEM EDV. BEAUFORTA V PRAZE.
[4]
KARLU MAŠKOVI
[5]
(MLADÉ GENERACI.)
Obracím-li se zde na počátku knihy místo předmluvy k svým druhům, svým vrstevníkům i těm mladším, prosím, aby mi nebylo vytýkáno, že tím chci zachrániti slabiny veršů, jež následují.
Pamatujete se snad na prolog první knihy Macharovy, kde básník, který nám byl kdysi tak sympatický, odbývá s emfatickou retorikou občana, který myslil, že poesie má také sloužiti všelidským morálním zájmům celku svou vniternou silou, svou vroucností a svým unášejícím rytmem.
Na tuto falešnou, neupřímnou Macharovu pósu se zapomnělo, když začla se u nás roztahovati ještě
[7]
falešnější a ještě prázdnější frase, „l’art pour l’art“. Zapomnělo se, že toto heslo je v podstatě totožno s Macharovou afektací i potom, když zrodilo celou generaci mladých literátů, ponejvíce lyriků, kteří byli kdesi nazváni až příliš drasticky literárními gigrlaty.
Vzniklo z něho pseudoumění, které nesmírnou svou prázdnotu krylo nekonečnou osobivostí a sebevědomím praporového hesla l’art pour l‘art.
A co horšího, něco podobného rozlezlo se i do jisté části ostatní inteligentní mládeže, která pod heslem „sebeprohlubování“ věnovala se výhradnému kultu své nadmuté „psychy“, přecpávané chaotem bezživotných nauk a teorií.
A tak opustili mladí literáti cestu prostého umění a mladí „učenci“ cestu života a skutků. Obě části byly ztraceny v svém smutném omylu, odcizeny svému určení, ztraceny svému národnímu a kulturnímu celku – nebylo na konec takřka české mládeže, nýbrž jen se vším hotoví lidé, kteří žili „umění“ a „vědě“, ale v základě jen sobě, své marnivosti.
[8]
Bohudík přišla brzy reakce a sotva bude dnes někdo hájiti koketerii hesla l’art pour l‘art a proto neváhal jsem zařaditi do této sbírky věci, které se dotýkají aktualit celého našeho života a nad mrtvolou chorobné afektace a pósy svých některých kamarádů klidně a radostně sloužím věci, kterou podle svého přesvědčení uznávám dobrou.
A chci sloužiti a bylo by mi nejlepší odměnou, kdyby životní názor můj a mých přátel, který lze vyčísti z této knihy, přispěl k uzdravení těch, kteří ještě stůňou kuriosní nemocí pósy a falešných hesel. Jsa dalek tvořiti školu nebo stranu, toužím jenom z hloubi duše, aby náš národní celek měl mládež, která by zabezpečila jeho budoucnost, žijíc podle jediného, prostého a skromného programu, který zní: Zdraví a síla, a jehož jedinou taktikou je práce. A chtěl bych, aby všichni moji soudruzi našli onen vyrovnaný klid mé duše, kterým se chlubím a s kterým jdu rád ku každé práci a dělím její výsledky ve prospěch svůj a prospěch celku.
A chtěl bych, aby mladí literáti věřili se mnou,
[9]
že umění svou krásou, svou citovou silou a svým teplem není tu jen k ukojování marnivosti „uměleckých nadduší“, ale k štěstí, zušlechtění a užitku všech, kdož je chutnají.
V PRAZE, v říjnu 1899.
Milan Fučík.
[10]
***
Cantus firmus zpívám světu,
píseň síly, píseň lásky,
radosť práce, pýchu mládí,
zpívám píseň života.
Na bojišti plném mrtvých
zmatků, pochyb, muk a smutků,
jež jsem pobil v dlouhém boji
za zdraví své mladé duše,
vztýčil jsem si hrdé carství
a v něm život plný štěstí,
hrdé carství, mojí duše,
malé, chudé, ale moje.
Je v něm plné ranní slunce
s celým jasem, s celým žárem
je v něm štěstí těch, kdož nechtí
víc, než dáti může život.
Cantus firmus zpívám světu,
píseň síly, píseň lásky,
radosť práce, pýchu mládí –
zpívám píseň života.
[11]
„In noctibus ertolliteextollite manus vestras...“
(Z dob zápasu.)
Ta noc je dlouhá, skoro nekonečná...
Století konec – noc tak smutně dlouhá,
kdy není tmy a nikde není světla.
Zřím kolem tisíce, již zmdleni klesli;
teď tiše šeptají zlou se rtů kletbu:
„Toť nejbídnější noc, jež koncem Věku!
Chuť ztratili jsme k životu a mřeme
a nenajdeme síly již v tom temnu,
a nevěříme již, že přijde jitro...
Víc bídy zde, než může snésti člověk,
Již padlo vše; i Bůh, jenž vlád’ tak dlouho...
Již slyšet z dáli věků Filosofa,
jenž volá k nám: Exitus patet...“
Ten hlas tak vábně volá – Bože, slábnu?
Zda slábnu také já, jenž vzdoroval jsem?
Mám zemřít již? – já chtěl přec žít tak dlouho!
Kam skryly se ty lesy naše, Sestro,
v nichž žít jsme chtěli... žít jsme chtěli – žíti...?
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
13
Oh, sladká rozkoši, zas cítím zdraví!
Sen prchl příšerný a kol je světlo.
Mé Slunce –! Nad obzorem slavné vzcházíš!
Již klekám k modlitbě a dík ti vzdávám.
Již vím. Já usnul na snů Hoře znaven
a spánek chorobnými sny mě spoutal –
ta bolest však v mém nitru ještě hlodá,
tu bolest však jsem od tisíců slyšel –
kde jsou?
Hle, kolem nemocných je tábor
a všichni úpí pod tím smrtným spánkem.
Nuž zdvihám hlas svůj, volám v svaté vášni:
Již vstaňte, slabí, nežli podlehnete,
kdož v západu jste neprosili Slunce,
by vzešlo zítra v nejkrásnějším ohni,
a v noci, která přišla, dusná, těžká,
jste nepozdvihli rukou ku Východu!
Již vstaňte, slabí, blízek konce konec
a vizte, kterak vzchází tamo v dáli,
tak mocné, slavné, planoucí a zlaté.
Ó pijte z toho nejhlubšího zdroje
a opíjejte paprsků se ohněm
a ssajte sílu ze chladného vzduchu
a probuďte se svěžím, živným jitrem...!
To byl jen konec, chvíle Proměnění,
a jitro přišlo, čekané tak dlouho.
Mě slyšte, bratři, buďte silni znovu.
14
Již sňata kletba odevěká, těžká
a tresty jste již vytrpěli všecky,
za staré hříchy praotců a matek –
jste vykoupeni dlouhým utrpením!
Sem pojďte všichni na vrcholek Hory
a ze paprsků božského si Ohně
své posvěcení vezměte a sílu –
a jděte potom vesele a směle
v boj se životem.
Na tom žírném poli,
jež zúrodněno krví utrpení
a krví hanby nad úpadkem vlastním,
jež kvete znovu v jasu nových časů –
s nadšení písní na rtech vybudujte
svět nový, krasší, v dědictví svým dětem,
jenž bude zase o kus ráji blíže,
o němž jste snili v lepších hnutích srdce,
sen o tajemství mezi tajemstvími,
Ráj, který jednou na zemi přec zkvete...!
15
Štěstí.
Co je štěstí, co je štěstí?
V potu práce usmívat se,
vesel jít pak davem lidí
k odpočinku svěžím luhem,
radost mít nad krásným květem,
nad nádherou hvězdné noci,
nad stříbrným světlem luny,
nad velebou ranní zoře.
Snít nad knihou poesie,
zírat němě v krásu sochy,
stíhat duši v tazích štětce,
opíjet se tajem hudby.
Jásat nad svým zdravým tělem,
hrd být na svou tvrdou ruku,
která umí stejně bíti
v nestoudnou tvář darebáka
jako v prsa nepřítele.
V jara mládí bujně rozkvést,
v létě žití sbírat plody
16
práce svoji neunavné,
až čas přijde, klidně zemřít,
věda, že’s byl trochu platen,
oplakán a nezapomněn.
Druha mít, jenž dobrý, věrný,
jemuž můžeš říci všecko,
sen svůj, smutek, plán i touhu,
který se ti nevysměje.
Konečně – mít na dně srdce
koutek a v něm obraz ženy,
milované, milující,
jež tě něhou vzhůru vznáší,
žíti v ní a žíti pro ni,
stavět stánek štěstí pro dva,
opíjet se tichou láskou,
čistou, která posvěcuje.
S chvěním vroucím v hloubi duše
jíti vstříc k té velké chvíli,
kdy tvou bude celá, celá,
krásná, něžná, silná, sladká,
jíti vstříc k té slavné chvíli,
kdy ti podá Tvoje dítě,
bys v něm zlíbal ji i sebe...
Co víc může dáti život?
Můžeš chtíti více štěstí,
mladý hochu, druhu, bratře?
17
A s tou vírou ve své duši
neutoneš v žádné bouři,
budeš vítěz v každém boji,
nepodlehneš v žádné strasti,
najdeš štěstí, kolik třeba
pro vás dva i pro své bratry –
najdeš radost života...!
18
List příteli.
Primum vivere, deinde filosophariphilosophari...
Tys psal mi, příteli, list dlouhý, učený,
já čet’ jej pozorně – však málo rozuměl.
Jen jedno chápu snad, co jsi mi říci chtěl:
že pevná víra má, kterou tak šťasten jsem,
můj život radostný ve slunce paprscích
bez knih a mudrctví, jen v lásce, ve práci,
můj život střízlivý, tak, jak se podává,
bez frasí, bez cetek, jen citem krášlený –
že trochu mělký je a málo hloubky v něm.
Tu výčitku však, příteli, ti vracím, řka:
Je nutno nejdřív; pít a vůni vína znát,
než přejdem k posudku a řeknem: Bídné je! –
je nutno žíti dřív – pak filosofovat.
Ty žiješ v knihách svých a ty se opíjíš
svých vínem mudrců, jich frasí reflexy,
Ty, jehož zápasy se netkly života
a s sytým žaludkem, bez všedních starostí,
jak jiný sherry své zažíváš Hartmanna.
Já také četl je, ty filosofy tvé
a často líbil se mi jejich ducha blesk,
19
když v jejich výkladech se vtipný nápad kmit –
však málo našel jsem, co vzal jsem pro život,
a pořád unikal mi smysl konečný.
To, bratře, knihy jsou a více nic než knihy.
Tys celý omámen jich leskem paradox,
a chceš teď jimi hrát, jak hrají mistři ti –
však, věř mi, k smícím je mi někdy snaha Tvá,
Tvůj mozek beána jak pracně zápolí
s klamavých pableskem těch frasí džonglérských.
A bludem zaslepen ze svojí pracovny
na život shlížíš můj s té klamné výše své
a slavně hlásíš anathema nade mnou,
a, bloude, netušíš, že přijde život sám
a smete knihy tvé ve víru závratném
a strhne Tebe též, než ty se naděješ.
A co ti pomůže tvá hlava učená,
když slabé nohy máš, abys se opřít moh’,
když slabé ruce máš, bys zachytil se kdes...?
Věř, proto mládí je tak lačné, hltavé,
by vínem života se nejprv opilo
a potom stonalo, když jitro nadejde.
Pak hlava bolí tě a smutně vzpomínáš,
jak sladký, lahodný ten první doušek byl,
a kterak zhořklo ti, když pil jsi přes míru,
a jak to bolí teď v tom jitru střízlivém.
A škodou poučen už piješ pomalej’,
a piješ tehdá jen, když žízeň ozve se,
když prací znaven jsi a poznal’s, co je pot,
20
když’s přemoh’ překážky a klesáš vysílen.
Pak čas je usednout ku plným pohárům,
jež cit Ti podává, sny, láska, umění...
Toť míra života a cesta ku zdraví.
Ne ležet celý den a s filosofy hnít,
a v nekonečna říš se řítit myšlénkou,
však chodit neumět a mluvit na lidi.
A proto s úsměvem Tvou čtu teď výčitku.
Kdos přijde silnější a s lekcí ostřejší,
a řekneš potom rád:
Měl’s, bratře, pravdu přec:
Je nutno nejdřív pít a vůni vína znát,
než přejdem’ k posudku a řeknem: Bídné je! –
je nutno žíti dřív – pak filosofovat...!
21
Píseň o veselosti
psaná Karlu Maškovi a přátelům z Klubu Mladých.
Konce budiž nemoci,
která krev nám střebala –
místo smutků falešných
ať zní píseň veselá!
Vracíme se životu,
kdos nás sved’ a zničit chtěl,
teď jsme ušli zkáze zlé,
mládí zpěv nám nedozněl.
Byť byl sebe horší svět,
my se chceme přece smát,
dovedem si z plných plic
rozpustile zazpívat.
A Vy, druhu sladký, milý,
veďte ten náš rušný sbor,
by se smály celé Čechy,
jako jeden velký chór!
22
Hlavu hrdě vzpřímenou
kostrbatým životem
tančme běd a smutků řad
lehkonohým valčíkem.
Třeba by nám o krk šlo,
vtip je lékem nejlepším –
nemáš práva, poeto,
jsi-li mlád, být plačtivým.
Víme, že je život zlý,
bolesť bude v duši rýt,
v smíchu však a ve víně
dovedem’ ji utopit.
A Vy, druhu sladký, milý,
veďte ten náš bujný sbor,
by se smály celé Čechy
jako jeden velký chór!
Zítra zase s úsměvem
k práci své se vrátíme
co nám káže povinnosť,
každý věrně splníme.
Přijde-li pak nepřítel,
stisknem pevně k hrudi hruď,
padneme-li, padne též
útočník, buď to kdo buď.
23
Krev a láska pojí nás,
bratry sobe zůstanem’
v práci, v boji, v radosti
číši žití dopijem’!
A Vy, druhu sladký, milý,
veďte ten náš jarý sbor,
by se smály celé Čechy
jako jeden velký chór!
24
Z naší doby.
Heroové na pomezí českém
rvete se, hlady a ranami mřete
pro nás,
my zde raději třikrát se ohnem,
by se nám pro boha nestalo
pranic zlého.
*
Veliké myšlence přísahat jednou,
bojovat pro ni a pracovat pro ni,
přivést ji k vítězství nebo s ní padnout,
kolik to krve a bolestí stojí –
je to však vznešené, slavné a lidské.
*
Tys, bratře, řekl mi:
Já chtěl bych pro to mřít...
Pryč s emfásí a frásemi, –
víc síly musíš, bratře, mít,
když díš: já pro to budu žít!
25
Modlitba.
Modlím se k Tobě, Bože, po dlouhé zas době,
modlím se dnes vroucně, jako za své štěstí,
bojím se však říci, zač bych rád Tě prosil,
neboť jenom v skrytu modlitbu lze vznésti
za blaho své vlasti, za svůj národ celý,
protože to sladké, velké, svaté jméno
kramáři a verši, řečmi, politiky,
v krčem dýmu bylo stokrát znesvěceno.
A pak – nelze nahlas u nás o to prosit,
protože prý všeho v nekonečné míře
dávno má náš národ – tak se aspoň říká,
každý blaze žije v této pevné víře.
A já přec Tě prosím – ne bys činil zázrak,
bys nám všecka splnil nenadále přání –
jenom o to prosím, abys dal nám Čechům
více světla v mozky, duším čistší plání,
v ňadra mužnou pýchu, v tělo zdraví, sílu,
neústupnost v boji, vytrvalost v prácipráci,
více lásky v srdce, která divy tvoří –
vše, co kdys jsme měli, a co teď se ztrácí.
26
V tajuplném rachotu se blíží konec
století a v dálce neproniknutelné
na obzoru černém strašné mraky letí
v divém tanci k změně nespočítatelné.
Ale my tu žijem v krásném, božském klidu,
třeba že už se střech nad hlavou nám kouří,
žijem dále, žijem skromnou existenci,
ač nám příval smete vše v té děsné bouři –
i ten starý prapor červený a bílý.
Máme ovšem svoje zástupce a vůdce,
staré, osvědčené, v bojích sšedivělé,
důvěru k nim máme, že vše obstarají,
můžem zůstat klidni beze strachu směle...
Já však přece zdvihám k tobě, Bože, výkřik,
z hloubi duše svojí, jež se děsem svíjí,
bytosti mé vykřikvýkřik, lásky mé i krve,
modlitbou se modlím a ne blasfemií:
Zahynem kdes bídně u vrat chrámu lidstva
jako nejubožší mezi ubohými,
nevstoupí-li do nás zázrak nové krve,
která zažhne k činům lidmi zemdlenými,
klesne v bláto vlajka červená a bílá,
nevrátí-li se nám poctivost a síla...!
27
***
Již v boji přední stráže jsou
– oh, páni vůdci, proč nic nečiníte? –
a mraky věští bouři zlou
– proč, páni vůdci, proč už nevelíte?
Šik mladých stojí seřaděn.
Vy přec jste před lety už v zápas chtěli!?
Šik mladých čeká připraven –
proč váháte, kde je váš zápal smělý...?
Hle v lidu bouří prudce krev,
již zachoval si, poctivou a čistou,
a silný jeho pomsty hněv,
ten šel by ku vítězství drahou jistou!
Již přední stráže v boji jsoujsou,
již dopadají nepřátelské rány –
oh, páni vůdci, oni podlehnou,
když nepřijde jim pomoc s naší strany...!
Vy stojíte tu mlčíce
a tam už boj plá v celém divém sváru,
28
je slyšet bratry úpící
o pomoc, slabí jsou a vstříc jdou zmaru!
Kde váš je zápal, tužby, hněv,
ta velká hesla plná cti a síly?
Co znamená ten klidu zjev –
kdo sved’ vás, že jste prapor opustili? – –
Nuž prapor sem, ten patří nám!
Vy zůstaňte zde v bezpečí a klidu:
my půjdem k hranic zásekám
a povedeme šiky svého lidu!
A s mládí silou poctivou
se vrhnem s ohněm v boj za naše bytí –
již přední stráže v boji jsou,
my můžeme padnout jen – anebo zvítěziti...!
29
Motiv z jatek.
Českým dívkám.
Vy s hrůzou jste svou, slečno, odvrátila hlavu,
když padla rána v čelo mohutného bravu
a k zemi skácelo se těžké zvíře s rachotem
a krev mu tryskla horká z hrdla rudým obloukem.
A Vy jste tak zděšeně svou hlavu odvrátila,
ta smrť, ten pád, pěnivá ta krev Vás rozrušila?
Ne –: falešný Váš je cit, jak kočka falešný je!
Zde hleďte jen: silný hoch zas býka v hlavu bije,
a vytryskne zase do výše krev mocným obloukem
a nádherná, rudá, žhoucí skropí kolkol zem...!
Jen hleďte s otevřenýma očima bez chvění
a ssajte tu vůni síly a pijte tu kouřící krev,
ať žilami proběhne všemi v prudkém a divokém vření,
ať vstřebe se hluboko do Vašich útrob a cév.
Vždyť slečno, vzpomeňte, že matkou budete
a vím, že slabochy bezkrevné, chorobné míti nechcete –
30
nuž ssajte tu zázračnou vůni krve, jež se tu pění,
svým nervům pevnosti, své zmdlelé krvi dejte osvěžení,
ať silné Vaše děti jsou, jež dovedou se bíti
a pracovat, za štít svůj čistý vždycky v zápas jíti,
před nimiž každý v úctě neb strachu se skloní.
O všecko je, míti krev zdravou, mocně jež nitrem se honí,
a vítězně dojít až k cíli, nesmlouvat, necouvat zpět,
za urážku bídáku ranou umět dát odpověď hned –
a sladší je, slečno, být matkou kypících, silných dvou Gracchů,
než slabochů, kteří se válejí po první ráně hned v prachu...!
31
Jen soucit ne...
JeJen soucit ne – chci zůstat silným.
Ty myslíš, že tě opustím,
když nepláču nad tvojí bídou...?
Zde ruka má a vše co mým!
Jen plakat ne – chci zůstat silným.
Je dobře ti už, bratře, zas?
Těm ale nevěř, kteří pláčí,
jich soucit spíš ti zláme vaz.
Jen baby zdvihnou křik, když hoří,
a shoří při tom celý svět;
víc úsměv zmůže nežli slza,
ta zvětší jenom pal tvých běd.
Jen soucit ne – chci zůstat silným.
Já plakat, pane, neumím,
a raděj snesu od slabochů
výčitka, že jsem bezcitným.
32
Píseň feministů.
GOETHE-FAUST:
„Das ewig weibliche
zieht uns hinan!“
Dnes, Ženo, ztroskotána vláda tvá a sláva,
pad’ trůn, jejž zbudoval ti Hellén geniální,
tvá padla moc, tvé něhy panství triumfální,
jíž božskou úctu píseň trubadurů vzdává,
to jasné císařství pod štítem Panny, Ženo,
dnes v kal a porobu je těžce poníženo.
A klesla’s hluboko, jak nikdy neklesla jsi,
až soucit duší jde nad tvojí tragedií,
jíž smutné scény v tvář vši Lidskosť trpce bijí,
svou velkost, posvěcení svoje ztratila jsi
a nikdy více svaté poslání tvé, Ženo,
tak jako dnes, nebylo znesvěceno.
Jsou ale duše, jsou, jimž básníkova slova,
jenž stvořil fantom ženy ze všech nejkrásnější,
až v nitra hloubky zazvučela nejtajnější,
a v chvění vroucí touhy volají zas znova:
buď božství něhy tvé, tvé požehnání, Ženo,
zas k jasu novému a slávě povznešeno.
33
Ať kouzlo ženskosti v ten zářný kraj nás vznese,
kde radost života a věčno mládí vládne,
ať květem život náš, jenž nikdy neuvadne,
ať v očištěných srdcích touha naše pne se
ku lásce mystické, v níž vše nám dáváš, Ženo,
ať pro nás jméno tvé je zase posvěceno.
Dej duši svojí vzlet a očisť srdce svoje,
jdi hledat krásu tam, kde umění má stany,
ať myšlénky tě sílí oheň požehnaný,
ať v oslnivém jasu zaplá bytost tvoje,
bys stála vysoko nad muži všemi, Ženo,
by k tobě srdce jejich bylo povznášeno.
Je smutný mužů osud, po tvé duši touží,
chtí přemoci zlo v sobě, nový život žíti,
však osamělí jsou a slabými se cítí,
kol tvojich oltářů se s touhou v duši plouží –
neb jen tvé sladké kouzlo, tvoje slunce, Ženo,
jim sílu může dát, tvé nesmrtelné věno.
Však chrámy tvoje prázdné, opuštěné zřeli,
tvé mocné vlády zbytky, trosky zašlé slávy
a v resignaci kloní zoufalé své hlavy – – –
Jen hlouček statečných ten zdvihá výkřik vřelý:
buď duše tvojich dcer z té bídy zachráněna,
ať v těžkých hodinách nás může sílit žena,
34
ať vrátí se jí zase kouzlo sladké, svaté,
ať vzplane ohněm ducha v novou zářnou krásu,
ať vrátí se jí velkost slavných, zašlých časů
a zbožnění a úcta v mužů duše vzňaté,
ať ženskostí svou věčnou povznáší nás Žena –
pak slední Fausta sloka hymnem bude pěna!
35
O posledních věcech člověka.
Nemohu, nesmím a nechci to zapřít.
Často a často mi nadejdou chvíle
v orgiích štěstí i vítězství slávě
k smrti kdy smuten jsem, hlavu svou chýle.
Na konec myslím a zoufale zírám
na hvězdy planoucí v temnotách noci,
s otázkou v duši se bolestně chvící:
– Rcete mi, tajemné vesmíru moci,
kam to my lidé svým spějeme žitím,
jaká jsou určení pozemských dětí,
kam to jen spějeme divokým chvatem,
v kterou říš tajemnou duše má vzletí...?
Zahyne duše má v hodině smrti
s posledním záchvěvem mroucího těla,
splyne snad s tajemným vesmíru božstvem,
vzletne snad nesmrtná, vítězná, skvělá?... –
36
Žhavá jsou muka má, všecko když mlčí,
duše má bolestně odpověď čeká,
noc však jen tajemně mlčí a šumí,
ticho to duši mou děsí a leká.
Unaven dnem a tím tajemstvím kletým,
které snad zůstane věčně nám cizí,
usínám posléz, když v soucitu spánek
skončí má muka a bolesť pak mizí...
Ráno když slunce nad obzorem vzplane,
velebné, jásavé, slavné a žhoucí,
klid se mi vrátí po bolestech noci,
radostně zdravím je v modlitbě vroucí.
Myslím si uklidněn: Všecko je marno,
nevíme ničeho, nikdo to neví,
vychladne země a zahyne vesmír
dřívdřív, než se lidstvu to tajemství zjeví.
Zase jsem kliden a dál jdu svou drahou,
velká touha však roste mi v duši:
Kvésti a dokvésti, plodů se dočkat,
žíti a dožít, jak na muže sluší,
někomu prospět, být někomu drahý,
mohutným rytmem jít k poslední chvíli,
s úsměvem umřít a dočíst svou knihu,
věda, že’s došel přec ku svému cíli,
37
odumřít světu – však nezemřít zcela:
chci, aby duše má dál ještě žila,
nad zemi vzlétnouc v azuru tkvěla,
vidouc, jak veliká, tajemná síla
povznáší člověka ku prahu božství,
posléz, jak lidstvo ve vítězném vzmachu
na metách nejvyšších stanulo slavně –
potom bych zapad’ rád v kosmickém prachu...!
38
Vím, že nejsi nejkrásnější z žen, ale promne jsi jedinou, milovanou, nejkrásnější ženou.
Žádná jiná se Ti nevyrovná – protože je to Tvá duše, z níž žije moje veliká láska a je proto nehynoucí jako duše.
Osud nás poslal sobě vstříc, a uviděvše se, cítili jsme, že nelze odpírati Fatu.
A stvořili jsme si tiché, čisté, radostné království lásky.
Nezapomínajíce, že jsme lidmi, zbožňujeme své duše...
Buď zdráva!
A jestliže někdy má rozpívaná duše staví Tě výš, než patří lidské dceři, vím, že bude Tvou vášnivou snahou stanouti aspoň tak vysoko, jak člověk může, stačíc vždycky vzletu mé duše...
[39]
Jarní vyjížďka.
Co myslíte, má krásná princezno?
Ten jarní vzduch tak voní vábivě
a slunce zlatí nad obzorem vrchy
a zeleň luk až oči opíjí –
co myslíte, má krásná princezno...?
– Sedneme na koně, pojedem v dálku,
pojedem v trysku, v paprscích slunce,
pojedem jarem, jež směje se teple,
viďte, můj princi, dnes je tam krásně...?
Vy tedy chcete, má princezno krásná?
Ale kam pojedem v tom kouzelném jitru?
– Pojedem daleko, pojedem tryskem,
pojedem bez cíle, za sluncem stále...
A co si při tom povídat budem?
– Oh, srdce nám překypí písní i slovem!
Vždyť je to jaro tak nesmírně krásné –
budeme zpívati písničky jarní,
41
slunce tak září a hřeje tak sladce –
tož v hymnech je vroucích chváliti budem,
o života kráse si povídat budem,
zlatého Mládí štěstí a slávu,
tajemství lásky zpívati budem...
Nuž jeďme již, má krásná princezno! –
Ale kde vezmem dva arabské koně,
sršící ohněm své krásy a síly –
když jsme tak chudí a nemáme stájí,
jako že nemáme erbu ni panství...?
– Oh, princi, princi malomyslný!
Jako se zrodil ten zámek náš zlatý
v nádherném jitru, když vzplálo nám štěstí
v kouzelném úsměvu mladičké lásky –
tak přiletí ořů pár rychlých jak vichr,
pár slunečných ořů z Helia stájů,
před námi tiše se v kolena skloní – –
hleďte, můj princi, ty koně již letí...
Skutečně, princezno, ty koně jsou tady!
Nuž sedněme na ně k divoké jízdě,
k rozkošné jízdě tou nádherou Jara,
snad dojedem dnes k tomu sladkému ráji,
o němž jsme snívali v nejkrasších snech –
Nuž, jeďme již, má krásná princezno...!
42
Písničky.
I.
Sluníčko mé sladké, malé
zas mi vyšlo nad obzorem,
když se bylo smutně skrylo
při poledni zamračeném.
Díky, díky, sluníčko mé,
sviť mi, sviť a nezapadej,
mám tě tolik, tolik třeba,
sviť a hřej, mě neopouštěj.
Sviť mi něhou modrých očí,
sviť mi v lesku černých vlasů,
sviť mi v jasu svého smutku,
sviť mi zvonkem svého hlasu...
Je to zas ta stará píseň...?
Ne, ta je zas celá nová,
nové tóny – motiv starý –
sladčí však je vždycky znova.
43
II.
Má princezna se tolik smála dnes
a ihned bylo vše kol samý ples,
mé oči byly prosty slzí hned
a do duše mi přišla síla zpět.
Jsem špatný rytíř, smutná je má tvář,
mé paní úsměv, její oči zář,
to má je síla, mého mužství pych,
když mračí se, jsem sláb a bled a tich.
A nemůže už ani jinak být,
já dal jí vše, svou duši i svůj cit:
když chce, mě mžikem k smrti ubíjí,
jen když se usmívá, já mohu žít.
Má princezna se tolik smála dnes:
tož světe celý přede mnou se třes!
Chceš, nepříteli, bych pad’ v rozbroji?
Ať zamračí se, jenom řekni jí.
44
III.
Já plakal včera usedavě
– a nemůže se někdo smát –:
Já plakal štěstím na Tvých ňadrech
a zapláču si zase rád.
Ty hladila’s mi rukou čelo
a: Neplač, hochu,... říkala’s.
A já jsem pohléd’ v Tvoje oči,
v nich nebe zřel – a plakal zas.
A tys mi jemně zdvihla hlavu,
já rty své ku Tvým přiblížil...
V polibku ohni oschly slzy,
než rty jsem odtrh’ – večer byl.
Já plakal včera usedavě
– a nesmí se mi nikdo smát –:
Já plakal štěstím na Tvých ňadrech
a zapláču si zase rád...!
45
IV.
Vždyť je teprv lásky ráno,
její slunce v zoři plane,
ještě tolik nezlíbáno –
kdo ví, co se ještě stane!
– Umřeme snad v mládí květu,
v náručí ti zhasnu tiše...
Nežli ty bys dechla v posled,
bolestí bych umřel spíše...
Bože, teď o smrti mluvit,
kolik je tu nerozumu:
rty jsme teprv zulíbali,
krček tvůj a s čela dumu.
Co však skryto rtu i oku,
k čemu ještě dojde k všemu,
až se budem líbat déle,
až už bude k polednímu –
teď je teprv lásky ráno,
její slunce v zoři plane,
ještě tolik nezlíbáno –
kdo ví, co se ještě stane!
46
V.
Přišlo jaro v celé kráse,
teď nám kvete nad hlavami,
opilí jsme jeho dechem,
štěstí pijem sami, sami...
Kolik jar v svém sladkém lesku
přijde ještě zas a znova,
prochví štěstím naše duše,
vzbudí v srdcích chvění nová,
jako dnes...?
Až pak jednou jeseň žití
zbarví vlasy tónem světlým,
budem mládi vzpomínkami
s každým jarem nově zkvetlým
jako dnes.
47
Podzimní.
Dřív jsem vždycky býval smuten,
když mi Léto umíralo,
sžloutlé listí létlo k zemi
takým dlouhým, smutným tempem,
když už Jeseň plášť si brala,
mlhami nás častovala.
Tobě, Slunce, dík jsem vzdával
za ten mnohý zlatý západ –
když to všecko, pří vší kráse,
bylo přec jen rozloučením...
Divno. Dnes mám teplo v duši.
Léto dávno odletělo,
listí padá jako deštěm,
se strniště mrazně fouká,
mlhy dusí, vše se mračí –
mně je ale v duši sladkosladko,
slunce už tak slabě svítí –
mně však po něm nestýská se.
Bože, vždyť je tolik záře,
ve tvých očích, Iselino,
ve tvých tvářích kvetou růže
48
jako v léta slunné slávě,
úsměv tvůj tak sladce svítí
jak ty astry na tvých ňadrech.
A ta velká, tichá rozkoš,
když jdem sami v skrytou alej,
po kobercích listí jdeme,
vstříc se chvějí slední květy,
slunce zář se plesně směje
prořídlými haluzemi,
a když sníme o svém štěstí,
je tak teplo, sladko v duši...
*
Už zas slyším:
Kamaráde,
co to zpíváš. Zapomněl’s užuž,
kterak slavně přísahal jsi
vysokému Umění?
Odpovídám:
Kamaráde,
možná je, že přísahal jsem.
Ale jsem jen prostý člověk,
jemuž v srdci písně kvetou,
z srdce tryská umění.
A když je v něm tolik lásky,
když se máme tolik rádi –
bratře, mě už nenapravíš...!
49
Čtyřlístek.
S hlavou vzhůru světem chodím,
zpříma, pyšně světem chodím,
jasným okem k nebi hledím,
jasným okem nebázlivým.
Jenom v leta čarném květu
oči svoje k zemi klopím,
zrak můj v rozkoši a lásce
hledí na tu matku Zemi.
Je tak krásná v době květukvětu,
po níž přijdou sladké plody,
krásná v barvách tisícerých,
až se jimi spíjí oko.
Teď jsem přišel k jetelišti,
hřála z něho bujná zeleň,
svítily v něm bílé květy,
žhavě plály rudé květy,
50
V milionech drobných lístků,
nalezl jsem čtverolístekčtverolístek,
čtverlístek, jenž nese štěstí –
slyšíš, duše: štěstí, štěstí...
Zlíbal jsem ty něžné lístky,
drahý symbol mojí touhy –
neboť tolik hledám štěstí,
velké, sladké, nekonečné!
Šťasten jsem svou denní prací,
jásám, že jsem mlád, že žiju,
pláču, když mám nenávidět,
odpouštím-Ii, jsem tak šťasten.
Nejvíc ale štěstí tuším
ve tvých očích, čarodějko,
která jsi mě vzala duši,
že teď už jen v tobě žiju.
Čtverlístku, zda mohu věřit,
zůstane mi moje štěstí?
Je tak blízko, už je chytám,
hlava se mi ale točí –
bože, já se o ně bojím –
lístky, lístky, zůstane mi...?
51
Sen.
Snil jsem. Náhle zdálo se mi,
jak bych stál u tvého lože
v svitu luny, tich a němý,
dechem tvým se opíjeje.
V tom měsíce na paprscích
sjely oknem bílé stíny,
komnata jich byla plna –
tajemné to byly víly.
Třikráte kol tvého lůžka
vznášely se v chorovodu,
zlíbaly pak tvoje čelo,
čarným zpěvem zazpívaly:
Sladce spi, ty dobré dítě,
chráníme ti snů tvých sady,
líbáme tvé čelo bílé,
žitím tebe provázíme.
Sladce spi, ty dobré dítě,
které žiješ svoje mládí
v slunci velké mladé lásky,
abys jednou silna vstala
52
ku žni plodů nejvzácnějších,
jež jsou dány božstvem ženě:
abys byla sestrou bratru,
abys byla ženou muži,
jenž tě zvýšil nade všecky,
žití svoje zasvětil ti,
abys byla zlatým srdcem
k jeho duše mužné síle,
bys mu dala vavřín citů,
sladkou vůni, celé štěstí
ku triumfu jeho práce,
ku vítězství jeho žití,
vítězstvím jež tvojím bude,
radostí jež tvojí bude
a všech, které milujete...
Sladce spi, ty dobré dítě –
Opila se moje duše
jejich zjevem tajuplným,
že jsem nezřel, v luny svitu
jak se tiše rozplynuly,
jenom štěstí nekonečné
hřálo ještě v nitra hloubi,
když mé oči v slzí mlze
pozdravily jitra slávu...
53
Píseň o velikém budoucím štěstí.
Když dívám se vám do očí, ó duše mojí sestro,
mé síly ve mně rostou, všechny lepší vzněty,
a radost stoupá velká v závitech mé duše,
krev proudí bujněji a prudčej bije srdce
a sladké chvění cítím pronikat svou bytosť.
U vašich sedím nohou, v oči se vám dívám,
a tichou zpívám píseň, vroucí, svatou píseň
o velkém štěstí budoucím, jež dá nám život,
o krásném jarním dnu, kdy přijmu rozechvěný
dar sladký z vašich loktů vítězně a pyšně,
květ, který z naší krve vzejde požehnaný...
S tou písní a s tím snem jdu klidně žití rmutem,
jdu, šťasten svojí prací v slunci naši lásky,
vstříc k nejslavnější chvíli rozkvetení růží,
kdy v drahé vaší tváři vzplane růměn matky...
Bez květu nezajde náš lidský život krátký
a dáme lidstvu rádi, co nám láska podá
v tom synu našem – dobré lidské srdce...!
54
Melancholická chvilka.
Až budu jednou umírat,
chci, by to bylo na jaře,
v tvém náručí a u okna,
které by vedlo v širý kraj
a obráceno k východu.
A ty bys stála nade mnou,
mou hlavu v rukou držela
tak dlouho, až bych nedých’ už
a oči mé se zavřely.
V té smutné chvíli loučení
bych vidět chtěl zas zahradu,
ten barev akkord jásavý
ve svitu slunce jarního.
A tvoji lásku velikou,
jež šla mým celým životem,
jak hvězda zlatá, mystická
a zářila mi blaživě,
55
bych viděti chtěl naposled
jak ve tvém zraku zaplane,
a její žár v tvém polibku
na rtech svých cítil naposled.
Tak umíral bych lehčeji
na ňadrech tvých tak oddaných,
v tvých pocelech tak tišivých,
a v sladké záři sluneční...
Až budu jednou umírat,
chci, by to bylo na jaře,
v tvém náručí a u okna,
které by vedlo v zahradu
a obráceno k východu.
56
Můj štít.
Jdu rychlým tempem k svému cíli,
jdu, prsa hrdě vypjatá,
a na nich svěží kvítek bílý,
mněmě nikdo s cesty neodchýlí:
já výbojně zřím do světa –
mám tvrdý štít.
Má duše zpívá, mládím vzňatá,
v ní tisíc tužeb rozkvetá,
je velké lásky vášní jata,
jak k boji stejně k plesu chvátá:
já vesele zřím do světa –
mám zlatý štít.
Jdu přes překážky, nepřátely
a prudká je má odveta,
57
jdu k svému štěstí kliden, smělý,
byť záští vzteky vstříc mi hřměly:
já hrdě hledím do světa –
mám čistý štít...
58
CANTUS FIRMUS.
Předmluva.
Cantus firmus11
In noctibus extollite manus vestras13
Štěstí16
List příteli19
Píseň o veselosti22
Z naší doby25
Modlitba26
***28
Motiv z jatek30
Jen soucit ne32
Píseň feministů38
O posledních věcech člověka36
Vím, že nejsi40
Jarní vyjížďka41
Písničky I. – V.43
Podzimní48
Čtyrlístek50
Sen52
Píseň o velikém budoucím štěstím54
Melancholická chvilka55
Můj štít57
E: až; 2004
[59]